Poprvé jsem o Manolu Blahnikovi slyšela, když jsem v 10 letech sledovala, jak Carrie Bradshaw v Sexu ve městě utrácí své životní úspory za podpatky od vytouženého designéra.
Manuel „Manolo“ Blahnik pochopitelně začal svou kariéru dávno předtím, než Carrie obula jeho skvosty do ulic New Yorku. Poté, co získal titul v oboru architektury a literatury, strávil většinu 60. let prací ve vintage obchodech s oděvy, v módních buticích a kresbou módních ilustrací. To vše ve svém volném čase.
Když se jeho ilustrace v roce 1969 dostaly před Dianu Vreeland, tehdejší šéfredaktorku amerického časopisu Vogue, řekla rodící se španělské módní ikoně, že ty boty prostě musí vyrábět. A Blahnik to také udělal – v roce 1971 se zrodila jeho stejnojmenná módní značka.
Postupem času se Blahnik stal kmotrem podrážky, vytvořil bezprecedentní poptávku po luxusní obuvi, zdobil obálku britské Vogue a úplně změnil módní kurz 70. let, od platforem po jehlové podpatky.
Je to poměrně velké dědictví a pro neteř Manola a kdysi neochotnou generální ředitelku Kristinu Blahnik nebylo jednoduché takové dědictví přijmout.
„Od velmi útlého věku mě moji rodiče i můj strýc podporovali v samostatném uvažování, vždy jsem měla na výběr a oni jen sledovali, jak se rozhodnu,“ začíná Kristina náš videohovor a i na dálku se při slovech o své nezávislosti skoro rozzáří. „Přemýšlela jsem o studiu ekonomie nebo finančnictví, ale každé léto jsem pomáhala v obchodě.“
Rodinnému podniku přesto odolávala. Studovala architekturu na Cambridgi a poté si otevřela kancelář se svým manželem. „Duchem jsem architektka,“ říká. „Miluju prostor, objekty a tvary. Pořád to využívám v tom, co dělám teď.“
Dokud se ke značce v roce 2009 nepřipojila, byla společnost menší, než by leckdo očekával; Manolo vedl firmu jako kreativní ředitel a předseda představenstva a po jeho boku vládla na postu výkonné ředitelky Kristinina matka Evangelina. V sídle společnosti Manolo Blahnik pracovalo celkem šest zaměstnanců.
„Myslím, že se mi zatím podařilo vyhnout všem stereotypům, musím to zaklepat,“ směje se, když se jí zeptám, zda se chce podřídit rodinnému podniku.
Kristina Blahnik a její strýc Manolo | Foto Getty
„Připojila jsem se poté, co jsem založila firmu v oblasti architektury. Bylo mi okolo třiceti. Mnoho lidí se v určitém věku dostane na životní křižovatku, kde se musí rozhodnout, kterým směrem se vydají. Já slyšela instinktivní volání, které říkalo, že teď je ten správný čas jít ke své rodině,“ vzpomíná Kristina.
Ačkoli její role nebyla na začátku jasně definovaná, v roce 2013 převzala funkci generální ředitelky. „Nemyslím si, že někdo měl velká očekávání, čeho mám dosáhnout,“ přiznává Kristina, „a to mi dalo obrovskou svobodu. Musela jsem prokázat svoji hodnotu a ukázat, že mi můj strýc a matka mohou věřit a že budu chránit jejich dědictví.“
A jejich víra se vyplatila. Kristina rozšířila tým na více než 80 lidí a ze dvou vlastních obchodů je dnes 20 butiků s 312 obchodníky po celém světě.
„Velmi věřím úsudku lidí, kteří nejsou experty v oboru, protože přinesou nový pohled na věc. Bez předsudků a očekávání. Myslím, že jsem přišla s tímto novým pohledem a stále si ho držím, protože nejsem zakotvená ve světě módy, ale ve své rodině. S perspektivou architekta.“
Poté, co se Kristina vžila do své role, věnuje více času prosazování žen a genderové diverzitě v módním odvětví – nejnověji jako porotkyně soutěže Veuve Clicquot BOLD Woman Awards, nejstarší mezinárodní ceně udělované ženám v podnikání na světě.
„V našem průmyslu je spousta žen v roli rodinných vůdkyň, příkladem je rodina Missonových, a ženy, které jsem potkala za těch 10 let, co jsem se plně ponořila do světa módy, mi vyrazily dech. Úroveň inovace, schopnost myslet dynamicky, ta vášeň a zapálení do práce… Můj bože, je to úžasný pocit.“
Kristinina vlastní cesta je pro módní průmysl netypická: ani ona, ani její matka, a dokonce ani věhlasný strýc nevystudovali módu nebo obchod. „Manolo vybudoval své podnikání čistě z vášně, která z něj vyzařovala. Díky tomu získal ty nejúžasnější přátele a kontakty. Moje matka řídila a navigovala podnikání od základů a opět se to nedělo prostřednictvím žádného titulu, ale absolutního zdravého rozumu.“
Společnost nyní vyrábí čtyři dámské kolekce ročně, řadu kabelek a pánskou kolekci. Manolo si stále boty skicuje a každý kus dotváří ve spolupráci s Kristinou, což se v globální pandemii ukázalo obtížnější než kdy jindy.
„Manolo vždy chodí do továren a já jdu pár dní po něm. Díky bohu, že technologie je tím, čím je nyní, a díky bohu, že máme dlouholeté vztahy s našimi továrnami, jinak by to pro nás bylo ještě obtížnější.“
Kristina Blahnik | Foto Zack Frackleton
V loňském roce společnost odkoupila Re Marcello, italskou továrnu, se kterou spolupracuje po celá desetiletí. Byl to bezprecedentní, ale chytrý krok pro malého luxusního hráče – pro Blahnika, jehož obuv je velmi detailní a technicky náročná, je investice do kvalitní výroby nezbytná.
„Všude byly kamery, mířily na stoly, tváře, všude se válely listy papíru,“ říká Kristina, když diskutujeme o první virtuálně navržené kolekci jejich značky. „V továrně pochopili, co Manolo potřebuje, a dokázali virtuálně interpretovat, co měl na mysli. Lidé jsou adaptabilní a my jsme udělali to samé – přizpůsobili jsme se.“
To vše Kristina dokázala při osobním žonglování s rolemi matky, učitelky, kuchařky, uklízečky, generální ředitelky a „všeho, co jste nikdy netušili, že budete dělat“, jak sama dodává.
„Chci, aby celý svět viděl kouzlo, které má Manolo. Chci, aby v našem řemeslu lidé viděli umění, a chci, aby ho oslavovali.“
