Mini je radost. Mini je úsměv. Mini je láska. Ne, tohle není text o autě, které vybíráte týdny, přičemž s pěti dalšími vozy porovnáváte objem kufru a velikost prostoru na zadních sedadlech. Mini se kupuje srdcem. A s naditou peněženkou.
Je neuvěřitelné, jak to funguje. Ukažte Mini vaší tetě, odbornici na pěstování petúnií. Nebo pětiletému synovi, který vám dokáže vyjmenovat všechny postavy v libovolné disneyovce. Ani jednoho auta vůbec nezajímají, ale při pohledu na Mini se rozzáří. Oba. A vlastně všichni, které potkáte.
Tohle kouzlo spolehlivě umí jen pár aut, navíc většinou z kategorie veterán. Volkswagen Brouk, tedy ten původní. Pak taky Fiat 500, jemuž se to povedlo i s novodobou verzí, a „jeptiškovská kachna“ Citroën 2CV. Nebo právě Mini.
Jak to to auto dělá? Navíc už takových roků?
Je to tváří. Lidskou. Dvě oči a pusa. Vidíte je tam? Zní to jednoduše. Ale proč stejně ikonický design, který vás donutí se za tímhle autem otočit kdykoli, když kolem vás projede, nemají i ti ostatní? Dvě světla a čumák má každé auto.
Je to designérská alchymie. Jednotlivé složky totiž samy o sobě neznamenají skoro nic. Ve chvíli, kdy je ale dokážete ideálně poskládat, teprve pak to funguje a na světě je čistá krása.
Zároveň je ale strašně jednoduché někde přidat moc a plán na dokonalý produkt se sesype. Z veselého auta tak se tak rázem může stát třeba infantilní vozík pro barbíny, který bude spíš k smíchu.
Tomuhle se Mini daří dlouhodobě vyhnout. A platí to i pro verzi bez střechy, která „faktor radost“ během léta posouvá ještě dál. O míle dál, když už se bavíme o autě s britským rodokmenem, byť s německým pasem, protože Mini už dlouhé roky patří pod bavorské BMW.
To „britství“ je ale pro tohle auto pořád zásadní. Motivy britské vlajky jsou ukryté na zadních světlech, kresbě na natažené plátěné střeše nebo víčku nádrže. Podobných radostí je ale v Mini víc. Třeba efektní letecká tlačítka, kterým ovládáte to, co se nemusí řešit ťukáním do displeje. Třeba stahování střechy, jež vám vám za zády zmizí za půl minuty, nebo startování a vypínání motoru.
I dokonalé Mini se ale dá vylepšovat. Jak? Dejte ho do rukou pánům z dílny John Cooper Works, kterou založil John Cooper, průkopnický konstruktér monopostů formule 1 a muž, jehož v 60. letech napadlo, že to malé britské auto má v sobě potenciál mnohem větší, než jsou jeho rozměry. A postavil speciál, který v roce 1964 vyhrál rallye Monte Carlo.
Na vítězství v Monte Carlu už to aktuálně nevypadá, ale značka John Cooper Works (JCW) žije dál. Od Cooperova syna Michaela ji koupilo BMW a vytvořilo kolem ní prémiovou auru. Momentálně tak představuje to nejlepší, co Mini nabízí. Designová radost tak díky ní ještě dostává dokonalou technickou nadstavbu.
V případě kabrioletu Mini JCW je to vyladěný dvoulitrový čtyřválec s výkonem 231 koní (jak jinak než od BMW), který auto rozhýbe z 0 na 100 za 6,5 sekundy a táhne dál i v rychlostech, které už v Česku nejsou legální. Maximální rychlost je 242 kilometrů za hodinu. Tu jsme nezkoušeli. Přednost dostala hlavně jízda bez střechy, při které je ideální nanejvýš devadesátka.
Úprav do sportovna se dočkalo ale i nastavení podvozku a ladění zvuku, který výhružně probublává k uším posádky, i když je střecha zrovna nad hlavou. Výsledek technických zásahů je jasný: stylová motokára, která je zábavná při rozdávání parády ve městě, ale ještě víc při švihání jedné zatáčky za druhou na opuštěných okreskách.
Tenle kopec radosti má snad jen jednu nevýhodu zmíněnou už v úvodu. Cenu. Na Mini Cabrio JCW potřebujete zhruba milion. Když si vystačíte se základem, který je ale sám o sobě bohatý, 935 tisíc bude stačit. Když si ale vymyslíte ještě pár drobností navíc, výsledná suma na faktuře může hranici jednoho milionu klidně přeskočit.
