Lékárna, bar, prádelna, korporát… A nakonec to jsou dorty, které přistanou na stole zákazníkovi Starbucksu v Praze, ale klidně i „no name“ kavárny v Thajsku, Dubaji nebo Austrálii. Cesty páně jsou nevyzpytatelné. To samé se dá říct i o byznysové cestě Michala Freibergera, který za zmrzlými dorty z Česka stojí.
Výroba dortu, proces, který prostě musí být krásný. Cukrárna, bílý rondon cukrářky, čokoláda, jahody, borůvky, vůně pečeného těsta, precizní dokonalost, která dostává přednost před rychlostí. Idealizovaná představa, jež dokáže vzít zasvé dřív, než by člověk čekal.
Stačí po dálnici D1 přijet do průmyslové zóny Nupaky. Je to místo, kde stojí velká šedá hala, která by mohla sloužit čemukoli. Porcování kuřat, sklad bot nebo výroba motorových pil. Třeba. Ale ne, tady ve Sweet Delight opravdu pečou prémiové dorty. Jen v objemu, který je větší, než na co je člověk mentálně připravený.
Když si vezmeme prodejně nejúspěšnější dort, což znamená některou z vícero variací cheesecaku, může jich být 600 za hodinu. Za směnu šest tisíc. Právě proto mají všechno větší, máslo se tu přidává v desetikilových hroudách a prakticky všechny ingredience jsou v pytlích, ve kterých by člověk vzhledem k jejich rozměru čekal spíš cement.
Vůně tu ale nechybí a ruce cukrářek taky ne. Za tím vším pak stojí Michal Freiberger, který dorty sám nepeče, ale nebýt jeho, dost možná by se tu skladovaly třeba ty boty. Cesta k dortům byla na jednu stranu pořádně klikatá. Tím, jak do sebe všechno zapadá, ale i zákruty dávají smysl.
Je jen potřeba se vrátit o pár desítek let zpátky, kdy Michal Freiberger z Hranic na Moravě chodí do základní jazykové školy, kde se učí německy, anglicky a francouzsky. I ruština ho vlivem doby trošku lízla. Je mu čtrnáct let a rodiče se rozhodují, že v rámci privatizace koupí lékárnu. Tu samou, kterou Freibergerův děda vlastnil, než ji po druhé světové válce daroval lidu.
To je ta oficiální verze. Realita je taková, že ho k tomu donutili komunisté. Jenže co je darované, to se po sametové revoluci nevrací, to se prodává. Klidně i potomkům původních majitelů. Michalovi rodiče ale pochopili, že spíš než v lékárně udělá dospívající kluk štěstí v cizině.
Proto ho ve třinácti pouštějí pracovat ke známým s čokoládovnou v Belgii, ve čtrnácti do italského hotelu, kde místo koupání myje nádobí, seká trávu a bohatým dámám nosí kufry. A když náhodou přijde kontrola, na hodinu a půl vyběhne do lesa a pak se zase vrátí. Po maturitě pak jede do USA, kde čtyři měsíce pracuje v kempu.
Jazyková výbava je cenný artikl, takže Michal ještě během studia na vysoké škole jede překládat do Milána na strojírenský veletrh, kde ho stroje zaujmou tak moc, že po návratu přemluví otce, aby v lékárně vydělané peníze vložili do chemické čistírny oděvů.
„Táta na to kývl, ale Hranice na Moravě tehdy byly místem, kde si lidé nechali čistit oblek, když šli na maturitní ples, na svatbu nebo do rakve,“ naznačuje Freiberger, jak si čistírna vedla. Jenže je to neodradilo, tak přikoupili ještě místní prádelnu.
„V té době se začalo mluvit o investici Philips v Hranicích na Moravě, fabrice pro tři a půl tisíce lidí, kde potřebovali oblečení do čistých prostor pro elektroprůmysl. Z cest po USA jsem věděl, že existuje servis a pronájem oděvů a jak funguje. Spojili jsme se s místní firmou Krok a službu Philipsu i dalším fabrikám začali nabízet.“
Speciálně pro Philips Freiberger přidal ještě jednu vábničku, která nizozemskou firmu přilákala. „Rok před otevřením jsem zjišťoval, co přesně budou potřebovat. A objevil jsem i nutnost takzvaně čistých prostor, kde se pere oblečení do výroby televizí tak speciální, že by při jeho praní v běžné pračce mohlo vzniknout víc škody než užitku.
„Oslovil jsem proto pár odborníků a takový provoz na praní prádla jsme navrhli. Přetlaková komora, vzduchotechnika, hepafiltry, polyesterové oděvy,“ vyjmenovává vybavení prádelny Freiberger. Nic takového tady nebylo, takže aby Philips nemusel vozit prádlo do Rakouska, svěřil ji domácím.
A aby příležitost byla vytěžená dokonale, Michal Freiberger jeden z uhelných sklepů v domě v Hranicích na Moravě proměnil na bar, kam k utrácení lákal i manažery továrny. „Všechno bylo fajn, ale chtěl jsem mít v životopise něco víc, než jen že mám bar a byznys s tátou,“ vzpomíná Freiberger, který se proto přesunul do Prahy, do pekárenské skupiny United Bakeries.
Tam dostal na starost například síť rychlého občerstvení Paneria, která se sedmdesátkou obchodů v roce 2012 vklínila mezi jedničku McDonald’s a trojku KFC. Ještě předtím ale od akcionářů dostal za úkol rozjet síť luxusních cukráren v Praze a případně i ve Varšavě a Vídni, kde se měla nabízet prémiová cukrařina po vzoru Francie.
„Nakonec jsem jim vysvětlil, že to nemá smysl. Byl rok 2008, a aby to ekonomicky fungovalo, ceny by musely být tak vysoké, že by tam nikdo nechodil.“ Co ale vzniklo, byl koncept Sweet Delight, za kterým se ukrývala výroba a prodej mraženého cukrářského sortimentu.
„Začínali jsme od nuly, kdy jsme dodávali do obchodů United Bakeries, ale celou dobu byla strategie nastavená tak, že budeme dělat prémiové dorty určené hlavně na export,“ říká Freiberger, jenž měl ve firmě pětadvacet procent, zbytek patřil United Bakeries. Aby se cíl naplnil, bylo potřeba začít obrážet největší potravinářské veletrhy a věřit.
