Máte vůbec ráda zimu? Na zásadní otázku přichází celkem překvapivá odpověď. „Moc ne. Radši mám léto, teplo, sluníčko, když si na sebe nemusím oblékat padesát vrstev. Na to není biatlon správnej sport, co?“ rozesměje se Markéta Davidová.
V tom má sice pravdu, ale byla by rozhodně škoda, kdyby biatlon v mládí vyměnila třeba za surfování. Už jen proto, že v pátek slavnostním zahájením oficiálně startuje v Pekingu zimní olympiáda a Davidová patří k největším nadějím výpravy. To nedávno ostatně potvrdila ziskem malého křišťálového glóbu pro nejlepší závodnici Světového poháru ve vytrvalostních závodech.
Loňská mistryně světa a členka výběru Forbesu 30 pod 30 tak náleží spolu s Ester Ledeckou či Martinou Sáblíkovou mezi velké kandidátky na medaile – zimním sportům v Česku vládnou ženy.
Zároveň už ve svých pětadvaceti letech Davidová intenzivně přemýšlí, jak by měl vypadat její „život po životě“ bez biatlonu. Ten stávající je podle ní krásný i vyčerpávající. Davidová nedávno pro svého sponzora Red Bull natočila emotivní video, v němž se vyznala z toho, jak ji tlak a očekávání fanoušků chvílemi drtí. „Jsou dny, kdy si říkám, že už prostě nemůžu. Že už nemám kam jít,“ líčila v slzách.
Tento rozhovor pro Forbes vznikal ještě před zveřejněním videa, nicméně i v něm je řeč o stinných stránkách profesionálního sportu. A také o jeho přínosech, o studiu, vegetariánství nebo oblíbené poezii.
V Pekingu začíná vaše druhá olympiáda. Co si vybavíte z té první, z Pchjongčchangu 2018? Já strašnou zimu…
Já taky! A taky náš úplně přehozený režim, závodili jsme hrozně pozdě, takže jsme o půlnoci chodili na večeři a v poledne na snídani. Potom mě překvapilo, jak obrovská akce to je – všechno bylo strašně velké, ty vesnice, jídelny… Sice jsem předtím byla na olympiádě mládeže, ale nic z toho se tomu ani neblížilo.
A sportovní zážitky?
Zajela jsem si tam v tu dobu svůj nejlepší výsledek, přitom jsem odlétala s tím, že možná ani nebudu závodit, protože jsem pak měla juniorské mistrovství světa a to pro mě v tu chvíli bylo ještě větším vrcholem. Nakonec jsem odjela všechny závody, svůj první „masák“ (závod s hromadným startem, pozn. redakce), první vytrvalostní závod. Byl to takový přestup do dospělé kategorie.
V Pekingu vládnou extrémně přísná pravidla bez možnosti kamkoli jít, cokoli vidět, ochutnat. Můžete srovnávat, předchozí olympiáda byla bez pandemie…
Napadlo mě to a jsem strašně ráda, že jsem zažila normální olympiádu i normální sezony s diváky, i když zrovna v Koreji jich tehdy moc nebylo. Trochu se bojím kvůli tomu, že si pamatuju, jak to vypadalo, když byl svět ještě v pořádku – a jaké to bude teď.
Už v Koreji se o vás mluvilo jako o naději pro Peking, loni jste oslavila titul mistryně světa, neustále se zlepšujete. Blíží se pro vás vrchol kariéry?
Nevím, jestli letošní sezona odpovídá tomu, že by to u mě pořád šlo jen nahoru. Ale jinak stárnu a asi v některých věcech dozrávám, mám víc zkušeností, víc odjetých závodů. V biatlonu si musíte vyzkoušet různé situace a poučit se z toho, když člověk udělá něco špatně. V tom jsem, myslím, dál.
Tato sezona pro vás skutečně výsledkově není tak zářná. Upínáte se k Pekingu?
Nemyslím, že bychom letos v přípravě ani v sezoně dělali něco jinak jen kvůli tomu, že je olympiáda. Spousta států vynechává závody, my si to nemůžeme dovolit. Samozřejmě bych byla ráda, kdyby tam fazona přišla, snažíme se vyladit formu co nejlépe, jak umíme. Ale těžko se to odhaduje. Ve sportu je spousta faktorů, které člověk tolik neovlivní, nic s nimi nenaděláte. Občas je tohle na sportu zábavné, občas je to ta nejhorší věc.
Oproti obvyklým profesím do hry vstupují soupeřky, počasí, vítr, forma. Leckdy i štěstí, náhoda…
Ideální je, když si po sezoně můžete říct: Dala jsem do toho všechno. Když pak je někdo lepší nebo vám zrovna špatně foukal vítr, nedá se nic dělat. Zároveň musíte být sebekritičtí a nejen se vymlouvat a hledat okolnosti, které mohly být jinak. Nikdo neděláme sport jen tak, abychom se zúčastnili. Když tomu věnujeme tolik času, chtěli bychom všichni dobré výsledky. Bohužel se na stupně vítězů vejdou jen tři.
Co je pro vás vlastně nejvyšší meta? Zlato z olympiády? Titul z mistrovství světa? Velký glóbus pro celkovou vítězku sezony?
Všechno má něco do sebe. Za mě se to nedá srovnat, tohle jsou do jednoho velké úspěchy a nestávají se denně ani všem. Já musím říct, že strašně obdivuju lidi, co stabilně dokážou jezdit celou sezonu, z fleku mě napadá norská biatlonistka Marte Oslbu, skoro co závod je na bedně. To je pro mě určitý vzor dobrého závodníka. Podávat vyrovnané výkony delší dobu je podle mě na sportu nejtěžší.
Dlouho se hovoří o tom, že tato sezona může teoreticky být vaší poslední. Máte už jasněji?
Nechávám to opravdu až po sezoně. Teď se tím zabývat v hlavě by byl nesmysl. Jen bych se zbytečně svazovala. Hlavně se nechci rozhodnout v afektu, chci si to nechat projít hlavou, zkonzultovat to s dalšími lidi. Nechávám to otevřené.
Ať to dopadne jakkoli, co pro vás změnila pandemie?
Myslím, že ve výsledku nás to až tolik neovlivňuje v závodění, v naší práci – i tím, že jsme venkovní sport. Samozřejmě mě mrzí, že na závodech nejsou diváci, zvlášť někde, třeba v Novém Městě na Moravě je zážitek před nimi jezdit. Ale na to už jsme si taky zvykli.
Spíš mi vadí, jak mě to omezuje v normálním životě. Musíme být opatrní. Abychom mohli závodit, v sezoně se skoro nevídáme s rodinou, přece jen je to trochu risk, když chodí do práce a žijí… normální životy. V tomhle je to za mě složitější, v tom společenském rozměru.
Když jsme u toho, co je v životě sportovce nejkrásnější?
Dobré výsledky vyváží všechnu dřinu, všechny špatné dny, najednou se tohle všechno smaže. A co bych ráda vypíchla: já mám také díky biatlonu skvělé kamarády. To patří mezi plusové věci. Ve sportu jsou fajn lidi, mám tu přátele na celý život.
Co je naopak nejnáročnější?
Na tom negativním pólu je hodně cestování. Normální člověk si moc neuvědomuje, že jsme jednak pořád na cestách a hlavně nám v březnu skončí sezona, v dubnu máme volno a v květnu začínáme trénovat na tu další. To spoustu lidí překvapí: Proč trénujete na jaře, když jste zimní sport?
Možná bude tohle ta nejhorší věc. Jedeme přes víkendy, o svátcích, o Vánocích. Je jedno, co je za den, když je potřeba udělat trénink. Ráda bych si sbalila batoh a jela už na nějakou pořádnou dovču, i na to se po kariéře těším se. Hlavně pak budu moci jet kdykoli, nejen v dubnu.
U kariéry studujete, loni jste se stala inženýrkou v oboru Reprodukční biotechnologie, teď dokončujete druhý magisterský obor Výživa zvířat a dietetika. Nebylo učení vlastně osvobozující?
Bylo, pro mě určitě. Slyšela jsem pár názorů sportovců, co říkali, že je škola stresovala a rozhazovala a oni pak špatně závodili, ale já myslím, že bych se zbláznila, kdybych měla jen biatlon. Tohle byl super únik pryč, i díky mému oboru. Zmizet na chvíli do jiného světa, být mezi jinými lidmi. Před covidem jsem chodila do školy na denní studium. Když jsem mohla, jezdila jsem do Prahy a třeba si tam udělala tréninky. Fakt jsem za to ráda, hodně mi to pomohlo.
Fotbalista Tomáš Řepka mluvil o konci kariéry emotivně jako o polosmrti. Jak vás poslouchám, vy možná spíš zažijete znovuzrození, ne?
Doufám! Snad to takhle bude a nebudu, ty jo, někde brečet, že nemůžu dělat biatlon. Dělala jsem vše pro to, abych měla v pobiatlonovém životě jiné věci. Snad to vyjde, snad dostanu příležitost, která mě bude bavit a budu to třeba dělat po zbytek života. Teď mě pořád ještě hodně zaměstnává škola a taky jsem docela dobrá v prokrastinování, občas si krátím chvíle tím (směje se).
Existuje varianta, že by po kariéře sport šel úplně stranou?
Popravdě to moc nedokážu vyhodnotit, sama v tom nemám jasno. Kdybyste se mě zeptal čtyři roky zpátky, řeknu, že se chci po kariéře úplně odstřihnout a dělat, že žádný biatlon neexistuje. Ale čím jsem starší, tím se to trochu mění. Mladší ségra sportuje, taky dělá biatlon, i v tom bych jí byla ráda oporou a v něčem jí pomohla.
V našem loňském výběru 30 pod 30 byli provozovatel kavárny, vědkyně, youtuber, investiční manažer, zakladatelé startupů. Láká něco z toho i vás?
Mým velkým snem je veterina, strašně ráda bych se jednou stala veterinářkou. Ale bohužel by to znamenalo šest let dalšího studia.
Čím vás studium mění, obohacuje?
Třeba v tom, jak se stravuju. Určitě se nepovažuju za vegetariánku, občas si maso dám. Ale určitě ne každý den, domů si ho pak skoro vůbec nekupuju – základ jsem měla z domu, kde jsme maso tolik nevařili, ale zrovna ve škole jsem získala spoustu informací, které jsem do té doby nevěděla. To mě vedlo k tomu, abych maso omezila. Hlavně z etických důvodů.
Vaší profesí je kočovat pro světě, přemýšlíte i nad udržitelností?
Určitě, tyhle věci taky řeším. Ať od základů, jako je třídění odpadů nebo to, že jsem nahradila igelitové sáčky na nákup plátěnými. Ale také v oblečení, snažím se často nakupovat v sekáčích. Člověk se začíná zajímat a čím víc se o tom mluví, tím víc máte informací. Což je fajn.
A vám hodně lidí naslouchá. Sportovci platí za vzory.
Snažím se přemýšlet o tom, co dávám na své sociální sítě. Jsem si vědoma toho, že nějaký dosah to má, nerada bych tam měla něco špatného – ale zároveň si úplně nemyslím, že bychom byli velcí influenceři. Nemám moc času se tomu věnovat.
Pro influencery je to práce, mojí prací je sportování a tohle je, abych tak řekla, vedlejší produkt. Ale samozřejmě chci, aby to lidi určitým způsobem motivovalo a předalo jim to něco dobrého. Nerada bych byla špatným vzorem, zvlášť pokud na mě koukají mladí sportovci.
Přemýšlíte nad budováním své značky?
Moje sociální sítě jsou podle mě jeden velkej bordel (směje se). Nemá to moc řád, ale snažím se, aby všechno bylo autentické, abych to byla já – žádné slepé sdílení něčeho, co jen zrovna frčí. Na tom si chci zakládat.
Řešíte hodně, kdo vás sponzoruje?
Musím říct, že tohle máme z velké části pokryté řadou svazových sponzorů, pro velké osobní kontrakty už není tolik prostoru. Navíc se v tomhle tolik neorientuju – i tím, že jsem studovala něco úplně jiného, žádný ekonomický směr nebo management sportu.
Ráda si nechám poradit, nejsem na to odbornice a myslím, že ani nikdy nebudu. Hrozně mě potěšilo, když se mi ozval Red Bull, jejich filozofie je docela odlišná od jiných firem, vyberou si jen pár sportovců, nejde o masovou záležitost. Byla jsem překvapená, když mi napsali.
Na závěr znovu k Pekingu, jen z jiného úhlu. Čím si budete v neprodyšné olympijské bublině krátit čas? Loni jste v dotazníku pro Forbes vyzdvihla seriál Papírový dům…
Musím říct, že mě víc bavily jeho první dvě série, pak už to na mě začalo být moc složité, natahované a neuvěřitelné – já sežeru ve filmu spoustu věcí, ale tohle bylo trochu moc. Teď se snažím žádný další seriálový objev radši neobjevit. Jsem hrozná, pak se od toho nedokážu odtrhnout a potřebovala bych trochu víc zapracovat na škole.
Ale nebudete mít s sebou jen učebnice, ne? Jako jedna z mála jste do dotazníku u četby uvedla poezii.
K Vánocům jsem dostala knihy od Markéty Lukáškové, zvládla jsem dvě dost rychle přelouskat a další si určitě vezmu na olympiádu. Poezii nečtu složitou, mám moc ráda Báru Vencálkovou. Jsou to takové zkrácené životní příběhy, kolikrát se v tom člověk najde, ztotožní se s tím. Což hrozně obdivuju, já bych něco takového v životě nevymyslela. Možná i to mě přitahuje.
