skip to main content
Longread

Miliardáři náhodou. Příběh akademiků, kteří nechtěli vydělat ani cent

Atmosféra v zasedací místnosti ve 13. patře kancelářské budovy v srdci San Franciska by se dala krájet. Je listopad 2015 a v tuhle chvíli dvouletá softwarová společnost Databricks, založená sedmi vědci z Berkeley, má spoustu práce, ale skoro žádné tržby.

Skupina ředitelů chvíli nervózně přešlapuje a pak znovu nakusují téma, které se tu v posledních měsících omílá stále dokola. Jejich startup, který používá umělou inteligenci a datová úložiště k  „předpovídání budoucnosti“, se už téměř půl roku snaží získat peníze, ale investoři si kvůli obavám z mizivých prodejů drží odstup.

A tak už jeden ze dvou dosavadních investorů Pete Sonsini ze společnosti NEA nevidí jinou možnost a dává hlasovat o záchraně společnosti s nouzovou investicí 30 milionů dolarů. S tou se ale pojí zvolení nového šéfa. Zakládající ředitel Ion Stoica souhlasí s tím, že odstoupí ze své funkce a vrátí se k akademické profesi na kalifornskou univerzitu Berkeley.

Co teď? Standardním krokem by bylo přivést zkušeného ředitele ze Silicon Valley, tak jako to dvakrát udělala konkurenční firma Snowflake. Nicméně po naléhání Stoicy i ostatních zakladatelů si ze svých řad vybírají Ali Ghodsiho, který doteď pracoval jako vicepresident technického oddělení.

„Ostatní z vedení si přirozeně říkali, že přece nedává smysl vyměnit jednoho zakládajícího profesora za druhého?“ vzpomíná Ben Horowitz, první sponzor firmy. Ostatně i on sám byl k nápadu svěřit byznys akademikovi bez zkušeností s vedením firmy ze začátku skeptický. Nakonec však došli ke kompromisu. Ghodsi dostane zkušební dobu jednoho roku.

A jak Horowitz sám přiznává, byla to jednoznačná trefa do černého. Dvaačtyřicetiletý Ghodsi se stal nejlepším výkonným ředitelem, kterého zažil, a to spolupracoval se stovkami společností.

A je těžké s ním v tomhle nějak nesouhlasit. Úspěch softwarové firmy Databricks se nedá popřít už při pohledu na nedávné zhodnocení na 28 miliard dolarů, což je 110krát více, než když se Ghodsi ujal vedení.

Databricks se navíc dnes může chlubit více než pěti tisíci klienty a dle odhadů Forbesu by měly její tržby v roce 2021 překročit 500 milionů dolarů. Už v loňském roce se jim podařilo utržit 275 milionů dolarů a Databricks tak Forbes zařadil mezi top 50 nejslibnějších amerických společností v oblasti umělé inteligence a umístila se na pátém místě v žebříčku Cloud 100, tedy nejlepších soukromých společností v oblasti cloud computingu (poskytování služeb přes cloud, tedy na internetu se vzdáleným přístupem).

Výkonný ředitel společnosti Databricks Ali Ghodsi (na snímku) a jeho spoluzakladatelé neměli v plánu zakládat byznys, ani na technologii vydělávat. O osm let později jsou minimálně tři z nich miliardáři.

Dá se navíc předpokládat, že by brzy mohla společnost veřejně nabídnout své akcie a už teď se mluví o jedné z nejlukrativnějších nabídek v historii softwarových firem. Ghodsimu se svými kouzly už ostatně podařilo minimálně ze tří původních zakladatelů udělat miliardáře.

Podle odhadů Forbesu totiž Ghodsi, šestapadesátiletý Stoica a šestatřicetiletý technický ředitel Matei Zaharia vlastní kapitálové podíly mezi pěti až šesti procenty v hodnotě minimálně 1,4 miliardy dolarů.

Je to ohromující úspěch, kterému ještě dodává fakt, že mnoho z původních zakladatelů, včetně Ghodsiho, bylo tak zabráno do akademické práce, že vůbec nechtěli začínat firmu. A ani nechtěli nijak zpoplatnit svoji unikátní technologii – prvotřídní kód pro prediktivní analýzu zvaný Spark.

Musíme vám za to dát milion dolarů.
Reklama

Když ji ale vědci nabídli jako bezplatný nástroj veřejnosti, neuspěli. Databricks se tak musel přesunout z laboratoře do obchodu. „Byli jsme skupina hipíků z Berkeley, kteří chtěli změnit svět,“ vzpomíná Ghodsi. „Říkali jsme jim, vemte si ten software zdarma, a oni na to, ne, musíme vám za to dát milion dolarů.“

Špičkový software od Databricks používá umělou inteligenci k tomu, aby sloučil drahá úložiště dat (strukturovaná data používaná k analýzám) s datovými jezery (levné úložiště pro surová data) a vytváří tak takzvané „lakehouses“. Do nich uživatelé vkládají svá data a umělá inteligence jim podle toho vytváří predikce do budoucna.

Firma John Deere si například nainstalovala senzory do svých hospodářských strojů, aby měřila například teplotu motorů nebo počet hodin využití. A Databricks používá tato surová data k predikci, kdy se traktor nejspíš rozbije. Online obchody software naproti tomu využívají pro návrhy úprav jejich webu, aby podpořily prodeje. Software také umí odhalit kybernetické hrozby na burze nebo na sociálních sítích.

Ghodsi prozrazuje, že v Databricks budou brzy připraveni své akcie obchodovat veřejně. A příští rok by se mohli přiblížit tržbám v hodnotě jedné miliardy dolarů, alespoň podle Sonsiniho. Podle Ghodsiho nejsou v budoucnu vyloučeny ani tržby v hodnotě 100 miliard dolarů, a i to může být konzervativní odhad.

Jsou to jednoduché počty. Podnikání v oblasti umělé inteligence představuje už teď bilionový trh a je jisté, že bude dále růst. Pokud lídr v oboru dosáhne na podíl pouhých deset procent trhu, znamenalo by to pro něj podle Ghodsiho „mnoho a mnoho stovek miliard“. 

Kde se ale tenhle vědec se skrytým nadáním pro vysoký marketing vzal? K tomu se musíme vrátit o téměř čtyřicet let zpátky v čase.

Začala kočovná cesta, která trvala desetiletí.

Po čtyřech letech válčení mezi Íránem a Irákem, když Rúholláh Chomejní ostře zakročil proti svým politickým oponentům v naději na stabilizování režimu, se stala Ghodsiho rodina spolu s dalšími z vyšší třídy terčem revoluce a byli nuceni odejít.

Bez svých úspor se vydali do Švédska, což byla první země, která jim udělila víza. Psal se rok 1984 a tehdy pětiletému Alimu Ghodsimu, kterému na rodnou zem zbyly jen vzpomínky na hluk bomb a sirén, začala kočovná cesta, která trvala desetiletí.

Rodina nejdřív přespávala v levných studentských kolejích, odkud byli pokaždé během několika měsíců vyhnáni, když pronajímatel zjistil, že místo studentů v jednom pokoji žije celá rodina. Občas museli snášet narážky a nadávky jako „svartskalle“, což je hanlivé označení pro imigranty snědé pleti, které v překladu doslova znamená černá hlava.

Jelikož se stěhovali z jedné chudé čtvrti Stockholmu do druhé, Ghodsi a jeho mladší sestra museli neustále měnit školu a získávat nové přátele. Právě interakcím s mnoha různými lidmi prý však dnes Ghodsi vděčí za svoje sociální schopnosti.  

První náznaky jeho inženýrské geniality se ukázaly v raném věku. Ghodsiho rodiče si mohli stěží dovolit kupovat dětem nové dárky. Pro Aliho nicméně sehnali levný domácí počítač Commodore 64 s přehrávačem kazet, ze kterých se daly hrát hry.

Počítač byl ale tak levný, protože mechanika na kazety byla nenávratně zničená. Pozoruhodný žák čtvrté třídy však začal číst manuály a brzy zjistil, jak si naprogramovat svoje vlastní hry. „Byl jsem jeden z těch podivínů, kteří žrali počítače,“ říká Ghodsi s úsměvem.

Jeho vášeň pokračovala i na vysoké škole Mid Sweden University v tichém průmyslovém městě Sundsvall, kde Ghodsi zůstal o rok déle, aby si dodělal magisterský titul v oboru počítačové vědy a obchodní administrativy.

Následně získal místo na Královském technickém institutu KTH, což je švédský ekvivalent americké MIT. Tam v roce 2006 získal titul Ph.D. v počítačových vědách. 

V roce 2009 pak třicetiletý Ghodsi přijel do Spojených států jako hostující vědec na univerzitu v Berkeley, kde se poprvé setkal se Silicon Valley. I přes internetovou horečku z počátku tisíciletí a přetrvávající finanční krizi, byly tou dobou inovace na vrcholu.

Když oprášíte algoritmus ze 70. let, ale použijete moderní hardware, dostanete nadlidské výsledky.

Facebook fungoval teprve pět let a jeho akcie ještě nebyly veřejně obchodovatelné. Airbnb a Uber teprve začínaly. A pak tu bylo několik nových firem, které se chlubily, že jejich technologie zvládne jednoduché úkoly lépe než člověk.

„Ukázalo se, že když oprášíte algoritmus neuronové sítě ze 70. let, ale použijete moderní hardware a mnohem více dat než dříve, dostanete nadlidské výsledky,“ říká Ghodsi.

Ghodsi následně v Americe pobýval na vízum, které už svým názvem vypovídá o jeho schopnostech. Je totiž určené pro „osoby s výjimečnými schopnostmi“.

Na univerzitě v Berkeley jednou spojil síly s Mateim Zahariou, tehdy čtyřiadvacetiletým postgraduálním studentem, aby postavili ústřední část softwaru pro zpracovávání dat, kterému říkali Spark. Chtěli napodobit to, co dělaly velké technologické společnosti s neuronovou sítí, ale bez složitého rozhraní.

„Jako jedni z prvních jsme se snažili přijít na to, jak zjednodušit práci s velkým objemem dat pro lidi, jejichž hlavním zájmem v životě není softwarové inženýrství,“ říká Zaharia.

Ukázalo se, že Spark funguje velmi dobře. V roce 2014 stanovil světový rekord v rychlosti třídění dat a Zaharia s ním vyhrál cenu za nejlepší disertační práci roku v počítačových vědách. Jelikož programátoři chtěli, aby i firmy mohly jejich nástroj používat, uveřejnili kódy zadarmo, ale brzy si uvědomili, že o ně není zájem.

Po několika setkáních v levné zapadlé indické restauraci na začátku roku 2012, se proto sedm akademiků dohodlo na založení společnosti Databricks. Podnikatelské znalosti získávali od dvou respektovaných akademiků Scotta Shenkera a Iona Stoicy, kteří fungovali jako poradci pro Zahariu při psaní diplomové práce.

Dám vám nabídku a je na vás, zda ji vezmete.
Reklama

Stoica, který se stejně jako Zaharia narodil v Rumunsku, byl ředitel ve startupu Conviva (s tržní hodnotou 300 milionů dolarů), který se zabýval sdílením videí. Shenker byl zase prvním výkonným ředitelem ve společnosti Nicira, zabývající se virtuálními softwarovými sítěmi, kterou v roce 2012 koupila firma VMware za 1,3 miliardy dolarů.

A tak se Stoica stal výkonným ředitelem Databricks a Zaharia technickým ředitelem. Shenker se raději připojil do správní rady, než aby ve firmě pracoval na plný úvazek. Právě on však domluvil první setkání mezi vědci a Benem Horowitzem, který byl investorem ve firmě Nicira. Akademikům se ale myšlenka investice od Horowitze zpočátku příliš nezamlouvala. 

Předplatné Forbesu
Forbes NEXT
Forbes NEXT podzim 2021

„Přemýšleli jsme nad tím a říkali jsme si, že nechceme jeho peníze, protože není vědec,“ přiznává Ghodsi.

„Chtěli jsme získat nějaké peníze do začátku, možná vybrat pár stovek tisíc dolarů, pak rok programovat a zjistit, kam se dostaneme.“

A tak před další schůzkou přemýšleli, jak vysoká nabídka investice by se nedala odmítnout. Hodinu po naplánované schůzce dorazil Horowitz.

„Nebudu s vámi vyjednávat. Dám vám nabídku a je na vás, zda ji vezmete,“ vyhrkl na ně. Nabídl jim vklad v hodnotě 14 milionů dolarů se zhodnocením blížícímu se 50 milionům dolarů. Tuhle nabídku nemohli odmítnout.

„Tyto nápady mají časový limit,“ vysvětluje Horowitz. „Pro mnoho lidí, je malý počáteční vklad ta správná volba, ale ne pro tuto skupinu.“

Stoica brzy přivedl druhého investora Sonsiniho ze společnosti NEA, který byl sám absolventem kalifornské univerzity a se kterým spolupracoval ve firmě Conviva. Sonsiniho firma, která byla největším akcionářem firmy Conviva, si koupila podíl i u Databricks (s mizivým výnosem v roce 2014).

„Byl jsem připraven mít na starosti prvotní financování, ale Horowitz mi to sebral před nosem,“ říká Sonsini. Investice v hodnotě 33 milionů dolarů zvedla hodnotu startupu na 250 milionů dolarů po pouhých 13 měsících od založení. 

„V roce 2015 byl Spark nejžhavějším zbožím od vymyšlení jablečného koláče,“ říká Ghodsi. V očekávání velkého růstu přestěhovala firma Databricks svoje sídlo ze skromné kanceláře v Berkeley do 13. patra mrakodrapu ve finanční čtvrti San Franciska.

Tým nijak netrápila pověrčivost ohledně nešťastného čísla třináct. „Získali jsme to za levnější cenu, možná kvůli pověrčivosti lidí, ale řekli jsme si, že je to skvělé,“ vzpomíná Ghodsi. Smůla se ale bohužel během několika měsíců dostavila.

„Trvalo nám příliš dlouho vymyslet, jak se dostat na trh,“ říká Horowitz. Větší společnosti, jako je Amazon Web Services nebo Cloudera, obcházely Databricks a používali Spark ve svých vlastních produktech. „Všichni naši konkurenti začali říkat, jak si zamilovali Spark,“ uvádí Ghodsi. „Ale my jsme přitom neměli skoro žádné příjmy.“

Byli jsme vždy o rok až dva před ostatními.

Když v lednu 2016 Ghodsi převzal firmu, ihned zavedl tři nová opatření. Do obchodního oddělení najal lidi, kteří věděli, jak správně předvádět produkty vedoucím pracovníkům v oblasti IT. Do vedoucích pozic dosadil lidi, kteří již mají zkušenosti. A do třetice získal patenty na nové části softwaru, aby skvělý tým obchodníků měl co prodávat.

Tehdy byla technologie společnosti totiž stále bezplatná. „Neměli jsme nic speciálního navíc, protože ostatní firmy získaly Spark zdarma,“ říká Ghodsi.

Během jednoho roku byl celý tým vedoucích pracovníků obměněn a naplněn technologickými veterány, kteří pomáhali řídit úspěšné firmy, jako je AppDynamics a Alteryx. Ghodsi nabídl původním vedoucím, aby zůstali, pokud byli ochotni pracovat pod svými náhradníky. „Pokud byli dostatečně chytří, tak dali svá ega stranou,“ dodává. Nakonec odešli jen dva ze sedmi.

Nová platforma Databricks se ukázala jako úspěšná, jelikož využívala jádro programu Spark lépe než ti, kdo ho od něj okopírovali. „Ostatní Sparku moc nerozuměli,“ vysvětluje Ghodsi. A jelikož zakladatelé byli tvůrci Sparku, vytvářeli a zařazovali do Databricks nové prvky mnohem dříve, než byly představeny veřejnosti. „Byli jsme vždy o rok až dva před ostatními.“

Předplatné Forbesu
KUP TEĎ!
9/2021

Obchody se rychle vzpamatovaly a v roce 2016 dosáhly výše 12 milionů dolarů. „První rok byl tak ohromující, že bylo jasné, že Ali musí zůstat na pozici výkonného ředitele,“ vysvětluje Horowitz.

Po znovunalezení sebevědomí napsal uznávaný investor doporučující dopis výkonnému řediteli Microsoftu Satyovi Nadellovi, kde uvedl, že Databricks je v čele revoluce v oblasti umělé inteligence a velkých dat.

Nadella hned odpověděl. „Poslal to v kopii na několik vysoko postavených zaměstnanců Microsoftu a najednou měli velký zájem s námi uzavřít partnerství,“ říká Ghodsi, který se léta marně snažil s šéfem Microsoftu spojit. Obě společnosti spolu následně začaly pracovat a začlenily Databricks přímo do Azure, což je služba cloudového úložiště od Microsoftu, která měla v roce 2020 prodeje v hodnotě 59,5 miliardy dolarů.

Obchodní tým Microsoftu nyní při schůzkách s potenciálními klienty nabízí „Azure Databricks“ a v roce 2019 Microsoft do Ghodsiho firmy dokonce sám investoval.

Ghodsi tvrdí, že ve fungování Databricks není žádná záhada. Jednoduše prý vložíte obrovské objemy dat do algoritmů, abyste naučili umělou inteligenci vzorce, jak data analyzovat a dělat z nich predikce. „Není to tajná receptura, o které by nikdo nevěděl.“

Nicméně konkurenti, kteří měli pomalejší start, jsou často nuceni Databricks dohánět buď ve zpracovávání dat, nebo v nástrojích umělé inteligence. „Jako akademici jsme uvažovali ve velkém a přemýšleli, kam se bude budoucnost ubírat. Bylo to skoro jako sci-fi,“ popisuje Ghodsi.

Celou dobu se ale Databricks vyvíjí mnohem dál, než je program Spark. V roce 2018 představili MLflow pro řízení projektů strojového učení a o rok později Delta Lake, který mění existující datová jezera na „lakehouses“, aby firmy nemusely začínat od nuly. Oba produkty se staly hitem. Podle Ghodsiho tvoří Spark pouhých pět procent důvodů, proč zákazníci používají Databricks.

Počáteční investice 14 milionů dolarů má dnes hodnotu 8,9 miliardy dolarů.

„Každá druhá společnost, která představila bezplatný software, se neposunula dál za svůj bezplatný produkt, se kterým začala. Databricks je ale už mnohem víc než jen program Spark,“ říká Horowitz, jehož prvotní investice do společnosti mu zajistila 38. místo v žebříčku technologických investorů Forbes Midas List 2021.

Pokud si stále drží svůj firemní podíl, počáteční investice 14 milionů dolarů má dnes hodnotu 8,9 miliardy dolarů. Firma je na tom teď skutečně dobře. V únoru firma Databricks vybrala jednu miliardu dolarů, a upevnila si tak svoje místo jednoho z nejhodnotnějších startupů světa. Nové finanční prostředky znamenají pro firmu značnou podporu při domlouvání kontraktů s největšími společnostmi světa.

Jejich největším konkurentem je společnost Snowflake. Její tržní hodnota se pohybuje okolo 33 miliard dolarů a vloni se ji povedlo při primární nabídce akcií překonat rekord mezi softwarovými firmami. Tento prvotřídní poskytovatel úložiště dat byl ještě před třemi lety obchodním partnerem Databricks. A i dnes je sedmdesát procent uživatelů Databricks také zákazníky Snowflake, jak uvádí technologický analytik Brent Bracelin z investiční banky Piper Sandler. Dnes se ovšem nezdráhají ostrých slov.

„Snowflake je bez debat skvělá firma s výborným postavením, ale vede to profesionální výkonný ředitel,“ říká Horowitz. „Jak dlouhou dobu bude ještě ve funkci? Asi už ne příliš dlouho.“ Se zakládajícím týmem Databricks, který je stále plně zapojen, nemůže dle Horowitze nikdo v softwarovém odvětví inovovat rychleji.

„Každou věc, kterou firma Databricks v posledních třech nebo čtyřech letech udělala, která si myslím, že je architektonicky dobrá volba, udělala společnost Snowflake před osmi lety,“ tvrdí Christian Kleinerman, seniorní produktový viceprezident ze Snowflake, který naráží na nové prvky datových úložišť firmy Databricks. Nicméně přiznává, že nový produkt od Snowflake, kde budou uživatelé vkládat svá data do nástroje umělé inteligence, se bude používat velmi podobně jako u Databricks.

Podle Ghodsiho je navíc Snowflake pouze jedním ze čtyř hlavních konkurentů. Dalšími třemi jsou velká trojka: Amazon, Microsoft a Google. Firma Databricks se tedy nachází v ošemetné situaci, protože všechny tři společnosti jsou její investoři. Nicméně všichni už dlouho budují svoje vlastní nástroje na analýzu dat.

Ghodsi si je vědom hrozby jak od zavedených technologických gigantů, tak od nováčků. „Myslím, že většina lidí, co mě zná, vám řekne, že jsem nejvíce paranoidní ředitel, kterého potkali,“ přiznává. Vzdává tak hold mantře dlouholetého ředitele společnosti Intel Andyho Grova, která zní „jen paranoidní přežijí“.

„Je to pro mě přirozené, protože jsem vyrůstal za války. Když jako dítě vidíte na ulici umírat lidi, víte, že vše se může během chvíle změnit.“ Ghodsi proto pro své zaměstnance každý rok uspořádá cvičení nazvané „nebesa padají“, kde vymýšlejí detailní plán akcí pro případ, že by se propadl trh nebo by se zpomalila ekonomika. 

Technologie pomohla odhalit genetickou predispozici rakoviny u jeho syna.

Když udeřil covid-19, tyto alternativní plány pomohly Databricks zvládnout extrémní výkyvy, když se digitální transformace, která měla trvat léta, vměstnala do několika měsíců. I proto během pandemie otevřeli nové kanceláře a budují armádu techniků a obchodníků po celém světě, od Austrálie a Indie až po Japonsko a Švédsko. 

Ghodsi se ale nyní v San Francisku zabývá urgentnější věcí, a to rakovinou ledvin svého syna. Po noční návštěvě pohotovosti Ghodsi více přemýšlí o současnosti. Technologie a data už pokročila natolik, že pomohla odhalit genetickou predispozici rakoviny u jeho syna ještě předtím, než se nádor objevil.

„Pokud by se tohle stalo před deseti nebo patnácti lety, můj syn by zemřel. Zjistilo by se to až ve chvíli, kdy by zvracel a rakovina by byla rozšířená všude,“ vysvětluje Ghodsi. „Tato technologie může pomoct.“

Z tohoto důvodu společnosti jako Databricks pomáhají farmaceutickým a zdravotnickým firmám v dalším kroku, kterým je použití umělé inteligence pro rychlejší zjištění nových léčebných metod.

Reklama
Reklama