Český byznys se za posledních dvacet let výrazně proměnil. Firmy digitalizují, expandují a stále častěji se měří s globální konkurencí. Právní rámec, ve kterém fungují, ale v mnoha ohledech uvízl o dekády zpět. Které právní relikty dnes podnikatelům komplikují život nejvíc?
Digitální spravedlnost? Stále jen částečná
Začíná to u toho nejzákladnějšího: přístupu do soudního spisu. To, co by v roce 2026 mělo být samozřejmostí, je v české praxi stále logistická operace.
Situaci, která nepatří do 21. století, popisuje Jan Lasák, advokát a partner advokátní kanceláře Kocián Šolc Balaštík. „Nemožnost dálkového nahlížení do spisu je obrovský problém. Musíte se objednávat do spisovny, jezdit fyzicky na soud a ztrácet čas, který byste měli věnovat klientovi,“ říká.
Fakt, že digitální soudní spis stále neexistuje a účastníci řízení nemají možnost přístupu online, působí v době bankovní identity, eReceptu nebo plně digitalizované daňové správy jako čistý archaismus.
V tomto směru už nás přitom předběhla i slovenská justice, jejíž advokáti mají dálkový přístup k elektronickým spisům zcela běžně.
Výjimku dnes tvoří pouze Ústavní soud České republiky, který je v tomto směru u nás průkopníkem. Aplikaci NaSpis, která umožňuje jak advokátům, tak účastníkům řízení nahlížet do elektronických dokumentů online, provozuje už od roku 2018. Ostatní soudy ale zůstávají v analogové době a pro podnikatele to znamená náklady navíc.
S tím souvisí i další absurdní pozůstatek minulosti, který advokáti často komentují s nadsázkou. „Soudy stále poskytují oficiální záznam z jednání na CD, které je nutné si zakoupit. Mladší kolegové už ani nevědí, co to je,“ poukazuje Lasák na běžnou, avšak zatěžující praxi.
Neméně komplikovaná je podle něj i praxe, kdy soud pošle žalobu nebo jiné podání protistrany bez příloh. Pro kompletní dokument si advokát musí osobně dojít do soudní spisovny, přičemž se musí předem objednat. Každé takové kolečko zbytečně prodlužuje řízení.
Obchodní spory bez specializace a s jediným advokátem
Další překvapivě přežívající relikt se týká samotné organizace soudnictví. Podle Jana Šturma, advokáta z advokátní kanceláře Havel & Partners, v Česku zoufale chybí odborná specializace soudců pro obchodní spory.
„V jiných státech je běžné, že složité obchodní případy řeší specializované týmy soudců. U nás to skončilo s novým občanským zákoníkem a soudci dnes často rozhodují extrémně odlišné agendy během jednoho dne,“ říká.
Konkrétní příklad? Ráno soudce řeší nezaplacenou pokutu za MHD, odpoledne miliardový spor mezi dvěma korporacemi.
„Soudci nemají jak se komplikované obchodní spory naučit, protože na soudech neexistuje specializace. Komplikované obchodní spory pak často trvají neúměrně dlouho a rozhodnutí jsou zejména u soudů prvního stupně diskutabilní. Věci pak musí napravovat odvolací soudy,“ upozorňuje Šturm.
Ještě zásadnější je relikt, který omezuje klienty při výběru právního zastoupení. V obchodním sporu může klienta zastupovat pouze jeden advokát. Ne tým, ne kancelář, ale jedna fyzická osoba.
„Je to pozůstatek staré právní úpravy z komunistického období a není žádný důvod, proč by měl i nadále platit,“ říká Šturm. Firmy v jiných zemích přitom v praxi pracují s týmy právníků, kteří pokrývají různé odbornosti.
„Klienti ale mnohdy nechtějí vybírat konkrétního advokáta. Mají vztah s advokátní kanceláří a chtějí, aby jejich zastupování zajistila celá kancelář. Je to neohrabané a pro firmy úplně zbytečné,“ shrnuje Šturm, podle kterého je třeba zákon upravující soudní řízení v Česku novelizovat.
Slabá ochrana obchodního tajemství v soudních řízeních
V Česku stále není plně ošetřen mechanismus ochrany obchodního tajemství v civilních sporech. Podnikatel tak může být v paradoxní situaci. Aby se u soudu ubránil, musí předložit citlivá data jako například obchodní strategii, cenotvorbu nebo složení produktu protistraně.
„Zákon upravující soudní řízení byl vytvořen v době plánované ekonomiky, kdy se obchodnímu tajemství nepřikládal zásadní význam,“ vysvětluje Šturm s tím, že existuje mechanismus, jak zneužití obchodního tajemství předejít, ale zatím nebyl do českého zákona vložen.
Rigidní pravidla pro zaměstnávání cizinců
Podle Lasáka patří mezi největší praktické brzdy českého byznysu pobytová a pracovní agenda cizinců ze třetích zemí. Proces získání pracovního povolení je dlouhý, náročný a často nepředvídatelný.
Firmy tak čekají měsíce, někdy i déle než rok, než mohou do Česka přivést odborníka, kterého nutně potřebují, což může brzdit rozvoj celé divize nebo oddělení. Zároveň jsou lhůty na úřadech pevně dané a plné formalismu.
Zbytečné požadavky na podepisování plných mocí
Zbytečnou zátěž představují také speciální požadavky na podepisování plných mocí v soudním řízení. Český právní řád má pro tento jediný dokument vlastní, od zbytku firemní praxe odlišnou úpravu, což podle advokátů způsobuje v podnikatelském sektoru zbytečný zmatek.
„Firmy nechápou, proč se musí plná moc podepsat jinak než běžný obchodní kontrakt za miliardu, který podepíše standardní oprávněná osoba podle interních pravidel společnosti,“ popisuje Šturm.
Tato výjimka působí neorganizovaně a neodpovídá modernímu fungování firem. Podle expertů je proto na čase zvláštní režim opustit a sjednotit podepisování plných mocí s běžnými korporátními pravidly.
Chybějící plánování průběhu soudního sporu
Dalším slabým místem českého soudnictví je absence systematického plánování průběhu soudního řízení, což u složitých obchodních sporů generuje výrazné prodlevy. Jak upozorňuje Jan Šturm, zahraniční soudy běžně nastavují harmonogram sporu hned na začátku, kdy stanoví termíny jednání, výslechů i jednotlivých procesních kroků.
„U nás většina drobných sporů proběhne rychle, často téměř administrativně. Ale u komplexních případů, které ovlivňují celé podnikatelské prostředí, se řízení táhne zbytečně dlouho právě proto, že se jeho průběh nedá předvídat,“ říká Šturm.
Podle něj by zavedení plánování přineslo mnohem větší transparentnost, eliminovalo zbytečné prostoje a zvýšilo důvěru firem v efektivitu soudů.
AML regulace
Významnou brzdou pro řadu odvětví zůstává také AML regulace, která stále stojí na požadavku osobního, face to face ověření identity klienta. Banky, finanční instituce, realitní zprostředkovatelé i další povinné osoby musí totožnost klienta fyzicky ověřit, což v praxi představuje časovou i administrativní zátěž, zejména u firem, které nabírají zahraniční klienty nebo fungují plně digitálně.
Advokátka Jana Hajdučková z advokátní kanceláře Deloitte Legal upozorňuje, že i když Bank iD přineslo určité zjednodušení, jde o lokální řešení, které nelze použít ve všech situacích, a u zahraničních klientů často vůbec.
Formálně sice existují i jiné metody vzdálené identifikace, česká regulace je však stále považuje za rizikové a omezuje jejich použití.
„V řadě evropských zemí je naprosto běžná videoidentifikace, aniž by byla automaticky hodnocena jako riziková,“ uvádí příklad Hajdučková. Český systém tak zaostává za evropským standardem a zbytečně komplikuje rychlý a efektivní onboarding klientů, což dopadá na banky, realitní trh i digitální byznys obecně.
Nařizování dovolené
Další oblastí, kde české právo naráží na realitu dnešních firem, je úprava čerpání dovolené. Zákoník práce stále staví odpovědnost výhradně na zaměstnavateli, který má povinnost dovolenou zaměstnanci nařídit, oznámit ji v přesně stanovených lhůtách a zároveň zajistit, aby zaměstnanec vyčerpal alespoň dva týdny v kuse a ideálně celou dovolenou během téhož roku.
V moderních firmách však funguje přesně opačný model: zaměstnanci si volí termíny a zaměstnavatel je pouze schvaluje.
Advokátka Petra Schneiderová z Deloitte Legal upozorňuje, že platná úprava vůbec neodpovídá praxi dnešních pracovních týmů a je často překvapivá i pro samotné zaměstnance.
Podle ní jde o pozůstatek z doby, kdy byl pracovní režim rigidnější a méně flexibilní, zatímco dnešní trh práce vyžaduje volnější model a větší autonomii zaměstnanců.
Hybridní a remote modely práce
Hybridní a remote modely práce, které se v posledních letech staly standardem moderních firem, narážejí v českém právním prostředí na překvapivě pevné bariéry.
„Zákoník práce stále vyžaduje, aby byla práce na dálku sjednána písemnou dohodou, a zaměstnavatel ji může jednostranně nařídit jen ve výjimečných, zákonem stanovených situacích,“ popisuje Roman Fabiánek, advokát Deloitte Legal.
To firmám výrazně komplikuje flexibilní organizaci práce, která je dnes běžným očekáváním zaměstnanců i managementu.
Ještě citelnější překážkou je odpovědnost zaměstnavatele za takzvané BOZP, tedy Bezpečnost a ochrana zdraví při práci, mimo pracoviště. Firma tak nese riziko úrazu i tehdy, když zaměstnanec pracuje například z kavárny nebo ze zahraniční dovolené, tedy z prostředí, které nemá pod kontrolou a nemůže reálně posoudit.
„Právní rámec zkrátka nereflektuje realitu hybridní práce a často ji spíše brzdí, než aby ji podporoval,“ upozorňuje advokát Roman Fabiánek. Podle něj současná úprava omezuje nejen zaměstnavatele, kteří potřebují pružně reagovat na provozní situace, ale i zaměstnance, kteří očekávají možnost pracovat flexibilněji a z různých míst.
Výsledkem je prostředí, ve kterém firmy hybridní modely spíše improvizačně „obcházejí“, než aby se opíraly o jasná a moderní pravidla.
