Před několika dny, ve čtvrtek 30. března, jsme mohli vzpomínat nedožité devadesátiny jednoho z nejúspěšnějších vědců české historie. Jenže nevzpomínáme. Slyšte příběh Aloise Pískaly. Je fascinující a v kontrastu s legendárním chemikem Antonínem Holým, jeho spolužákem z vysoké školy, ukazuje, jak nesmírně tenká je ve vědě hranice mezi triumfem a nezdarem.
Před pěti lety přijel Pískala na vozíku do Ústavu organické chemie a biochemie (ÚOCHB). Tělo už mu nesloužilo, intelektuálně byl ale zcela fit.
Tehdejšímu řediteli ústavu Zdeňku Hostomskému se dojetím leskly oči, když pro Forbes před časem vzpomínal na sympozium, které na akademické půdě o práci Aloise Pískaly připravili, a to na počest jeho pětaosmdesátin.
Alois Pískala (na vozíku) | Foto ÚOCHB / Michal Hoskovec
„Když jsme dorazili zpět, Lojzík říkal, že je velmi unavený, ale také velmi šťastný, bral to jako velké ocenění své práce,“ vzpomínala jeho o patnáct let mladší žena Hana Pískalová v domě seniorů v Českém Brodě, kde s manželem společně žili.
Dva dny po symposiu Alois Pískala zemřel. „Takhle to asi mělo být,“ uvažovala nahlas paní Hana. „Lojzík se dočkal naplnění života, vždyť chemické vzorečky ho napadaly i v noci, nedaly mu spát.“
Alois Pískala zemřel, léky vycházející z jím objevené látky 5-azacytidin však dál prodlužují životy ostatním. A vydělávají miliardy zahraničním farmaceutickým firmám. Česko z nich nemá nic nemá a nic z nich neměl ani jejich objevitel, zesnul relativně chudý.
Pískala na to však nikterak nežehral, necítil křivdu a krátce před smrtí pocítil štěstí z ocenění od mateřského ústavu.
Přesto – jak ohromný je to rozdíl ve srovnání se zmiňovaným Holým! I objevy světoznámého vědce vedly stejně jako u Pískaly k dodnes používaným lékům, avšak na rozdíl od těch Pískalových z nich do Česka ročně plynou stovky milionů korun a sám Holý se stal po zásluze miliardářem.
„Kontrast mezi Holým a Pískalou nemůže být větší,“ říkal Hostomský. „Diametrálně rozdílné osudy těch dvou občas používáme i didakticky směrem k začínajícím vědcům. Naprostým standardem ve vědě je totiž Pískala, Holý měl v mnoha ohledech neuvěřitelné štěstí a je výjimkou. Ve výzkumu nových léků se drtivá většina věcí nepovede.“
V Pískalově případě se výzkum vlastně povedl. Problém spočíval v načasování.
Do Holého příběhu zasáhl v pravou chvíli belgický lékař Erik De Clercq, který rozpoznal potenciál jím objevené molekuly a miliardové investice do následného vývoje byl schopen zajistit vedoucí výzkumu v amerických firmách John Martin.
I u Pískalou objevených látek 5-azacytidinu a decitabinu se angažoval významný biolog Peter A. Jones. Jenže přišel až po desetiletích, kdy už nebyl Pískala aktivní.
Jones objevil nový mechanismus účinku Pískalových látek, který se stal základem pro takzvanou epigenickou terapii nádorového bujení. Pískala netušil, že 5-azacytidin může působit doslova revolučně při léčbě některých druhů rakoviny krve a vinou toho a dalších peripetií se Pískala nestal boháčem a z vyvinutých léků neprofituje ani Česko.
„Čistě hypoteticky, kdybychom měli stejně jako v případě Holým objeveného Tenofoviru 1,5 procenta ze zisku také z Pískalovy látky, nebrali bychom tolik, jako bereme díky Holému, ale miliony dolarů ročně bychom měli,“ připustil Zdeněk Hostomský.
Vědec, který se narodil 30. března 1933 v severomoravském Hlučíně tak sahal po medicínském grálu, avšak proklouzl mu mezi rukama. Na druhou stranu, léky proti rakovině krve díky němu existují, to je nejpodstatnější.
Existovat patrně nemusely, nebýt rozhodnutí Pískalovy matky. Ta pracovala jako dělnice ve Vítkovických železárnách a mladík ji miloval tak, že ji nechtěl kvůli studiu opustit. Maminka ale rozpoznala synovo nadání a na školu jej poslala. V roce 1954 byl Pískala přijat ke studiu chemie na Matematicko-fyzikální fakultě UK. Spolu s Antonínem Holým.
„Společně jsme procházeli zápočty, zkouškami, vojenskou přípravou, semináři, základními i laboratorními cvičeními. S diplomkami jsme se dokonce oba účastnili studentské vědecké soutěže – nejprve jsme oba zvítězili v předkole v Pardubicích, abychom se nakonec o první místo podělili i v celostátním všeoborovém kole v Brně,“ napsal Antonín Holý při příležitosti Pískalových sedmdesátin v roce 2003 do Chemických listů.
Podobné osudy obou vědců ale později najely na výhybku, která je fatálně rozdělila. Pískala nastoupil v roce 1959 do ÚOCHB, kde 5-azacytidin objevil, sám ale upřímně přiznával, že neměl tušení o schopnosti látky transformovat nádorové buňky na nenádorové: „To bylo tehdy v oblasti sci-fi.“
Velké peníze tak v životě Pískalu minuly. Zato ho na sklonku života neminul velký cit. „Lojzík byl má poslední, zato nejkrásnější láska,“ vzpomínala Hana Pískalová na sedmiletý vztah, který trval až do vědcovy smrti, přičemž pět let byli manželé.
Pár se poznal v rehabilitačním ústavu a paní Hana s úsměvem líčila, jak se v prvních dnech po seznámení udiveně rozhlížela po místnosti, kde je nějaký doktor, poněvadž toto oslovení použila zdravotní sestra. Doktorem přitom zdravotnice mínila jejího budoucího chotě, který o svém vzdělání skromně pomlčel.
Pískalova story, na rozdíl od příběhu jeho spolužáka, nicméně zůstává víceméně utajená. Přesto se právě díky ní odehrávají další. A to story těch, jimž chemikova látka pomohla v boji s těžkou nemocí.
