Včera jsem byla po karanténě poprvé u kadeřníka. Jinými slovy, strávila jsem tři a půl hodiny tím, abych vypadala stejně jako před třemi měsíci. A zaplatila jsem za to 4500 korun. Nikdo kromě mě a mého bankovního účtu si nevšiml žádné změny.
Byl normální život vždycky takhle proklatě drahý? Nebo mi to tak přijde jen teď, po dlouhých týdnech strávených doma v teplákách a s vlasy v culíku, s limitovaným společenským životem, jehož pilířem bylo budování pevného partnerského vztahu s mou ledničkou?
Je nutné zmínit, že lednička mi byla dobrým partnerem. Karanténu jsme přežily bez hádek a bez ponorky, ačkoli jsme spolu trávily víc času než kdykoli jindy. Vzájemně jsme si rozuměly a chovaly se k sobě ohleduplně a s respektem. Já jsem třeba velkoryse přešla, že zbytečně zapíná světlo, když jsou očividně tři ráno a já si jen rozespalá jdu pro sýr a prosecco.
Ona zase mlčela, kdykoli jsem nechala v přihrádce na zeleninu umřít špenát dlouhou, pomalou smrtí, jen abych druhý den koupila špenát nový a celý proces postupného rozkladu znovu opakovala, doufajíc, že třeba jeden den dostanu chuť na listovou zeleninu místo choriza.
Ani jednou se uštěpačně nezeptala, proč nemůžu laskavě vyhodit tu rok prošlou dijonskou hořčici v horní poličce. Ani jednou mi nevyčetla, že já v našem vztahu jen beru, zatímco ona jen dává.
Asi vám nemusím dlouze vysvětlovat, že přejít z té harmonické domácnosti zpátky do normálního života, kde musíte komunikovat i s někým jiným než s kuchyňským spotřebičem, není jednoduché. Rychle si uvědomíte, že lidi – na rozdíl od ledniček, které jsou nejlepší spřízněné duše, protože vám přinášejí neustálé potěšení, a navíc s vámi ve všem souhlasí – neustále mluví a něco potřebují.
Někteří se s vámi dokonce přou a vyjadřují své názory, jako kdyby se jich na ně někdo ptal. Na rozdíl od ledničky, která vás miluje bezpodmínečně (a naopak s každým přibývajícím kilem víc a víc), jsou vztahy s lidmi o dost komplikovanější. A taky ta celá interakce s nimi děsně leze do peněz.
Je ale pravda, že po těch třech měsících sociální deprivace se mi po společnosti lidských chodících spotřebičů začalo trochu stýskat. Přece jen, nevýhoda ledniček je, že to bývají vesměs dost studení čumáci. To lidi, ti vás sem tam obejmou a usmějí se, občas dokážou být dokonce šarmantní, šikovní a pracovití. Jen se v tom musí neustále podporovat. A teď ještě víc než kdy jindy.
Já osobně třeba od té doby, co už nemusím sedět doma, podporuju kdekoho. Chci přilepšit všem: svému kadeřníkovi a své kosmetičce, manikérce i tomu chlápkovi, co mi občas myje auto, a té paní, co mi uklízí byt. I bezdomovcům nechávám lepší kousky než obvykle.
Momentálně taky kupuju víc kávy, knih, květin a jídla s sebou než kdy jindy, abych nenechala padnout své nejoblíbenější podniky. To, jak zodpovědně pomáhám všem vinotékám v Praze, snad ani není publikovatelná informace.
Jisté je, že od té doby, co takhle poctivě podporuju drobné podnikatele ve svém okolí, utrácím měsíčně v průměru třikrát víc, než vydělávám. Jestli to takhle půjde dál, mám dobře našlápnuto k tomu, že se ze mě brzy stane buď ministryně financí, nebo Bernie Madoff.
Dolehlo to na mě, když jsem platila v tom kadeřnictví. Za tři hodiny práce jsem totiž zaplatila zhruba tolik, kolik jsem týden předtím vydělala za reportáž, kterou mi trvalo napsat skoro celý týden. Tudíž mě napadlo, jestli bych místo psaní neměla taky jít dělat nějaké poctivé řemeslo, které lidem v karanténě na rozdíl od žurnalistiky chybělo. Třeba stříhat vlasy.
Můj kadeřník mě ale ujistil, že on na neustálém zdražování služeb v Česku taky nevydělává. Kdo přesně na tom vydělává, prý netuší, ale jemu salon údajně platí jen paušální plat. A za poslední tři měsíce ani ten ne. Říká, že musel vyjít s třemi tisíci měsíčně.
„Proboha, a z čeho jsi žil?“ vyděsila jsem se, připravená začít i jemu přispívat na jídlo a nájem.
„Ále, nakonec jsem to vyřešil. Začal jsem zas prodávat drogy,“ řekl mi, když mi masíroval hlavu.
„Nepotřebuješ?“ zeptal se.
Ujistila jsem ho, že dalšího drahého koníčka si teď fakt nemůžu dovolit. Tak tak finančně zvládám závislost na německých ryzlincích.
„Hmm,“ zabručel. „A co vztahy? Dobrý?“
„Dobrý,“ odpověděla jsem. Protože vím, že jemu se vztah přes karanténu rozpadl, nechtěla jsem se moc vrtat v tom, že mně můj vztah naopak za poslední tři měsíce jen kvetl.
„A to je někdo nový?“ chtěl vědět.
„Ne, ne, známe se už dlouho,“ mlžila jsem. Jenže pak chtěl vědět, jak se jmenuje, tak jsem musela s pravdou ven.
„AEG 53421,“ řekla jsem.
To jméno ho vůbec nepřekvapilo. Tak nevím, co si o tom myslet. Buď začal šňupat svoje nové zboží, anebo si myslí, že chodím s jedním ze synů Elona Muska.
Už abychom zase byli v normální karanténě.
