Dala jsem si sraz s kamarádkou v osm pod orlojem. Ještě minulý rok by mě za takový nápad poslala rovnou na psychiatrii. Každý příčetný člověk přece ví, že v létě to na Staromáku v celou hodinu vypadá jako na nádraží v Šanghaji v dopravní špičce a že bychom se tam nikdy nenašly.
Ale letos je všechno jinak.
Letos patří Praha Čechům. Což je skvělé. Na druhou stranu je to upřímně taky dost depresivní. Ukazuje se totiž, že když eliminujete zahraniční turisty, v ulicích Prahy už to zdaleka nevypadá jako v každém jiném kosmopolitním evropském městě. Najednou Praha vypadá tak trochu jako kulisa jakéhosi bizarního sportovního soustředění z 80. let.
„Pomóc! Kde to jsme?“ přivítala mě kamarádka na Staromáku. „Já chci zpátky normální turisty v normálním oblečení.“
Pod orlojem to opravdu nevypadalo standardně. Čekala tam jen ona a dvě skupinky Čechů, kteří se z povinnosti dívali na rotující apoštoly. Jedna skupinka byla v outdoorovém oblečení, s batohy plnými bůhvíčeho a vypadali, že jsou připravení na hurikán i sněhovou bouři a rovnou odsud půjdou šplhat na Annapurnu.
Ta druhá skupinka dotáhla českou lásku k přírodě ještě o kus dál. Ti přijeli až ke Staroměstské radnici na kolech, a to v neonovém cyklistickém oblečení a helmách. Byli nadšení, jak je Praha teď prázdná, že se dá jezdit na kole i přes Karlův most.
Bůh nám žehnej.
Ještě minulý rok jste si klidně mohli myslet, že vizuální smog centra Prahy – kde si turisté ve vitrínách thajských masážních studií nechávali ožírat nohy rybičkami a mezi tím běhaly vycpané pandy a nigerijští naháněči se snažili dostat opilé Brity do bordelů – už nemůže nic překonat.
Že nic nekazí pohádkovou fotogeničnost Starého Města víc než průvodce s deštníkem a za ním tlupa Američanů ve svých turistických stejnokrojích (béžové cargo kraťasy, mikiny se jménem obskurní univerzity a kšiltovky s logem baseballového týmu, o kterém nikdo na východ od Bostonu neslyšel).
Ale to jste možná ještě neviděli, jak vypadá na pozadí středověké Prahy dnešní průměrná česká rodina. A jestli jste si mysleli, že žádná horší zvuková kulisa než zvuky koleček kufrů drkotajících po dlažebních kostkách nemůže přijít, asi jste ještě neslyšeli zvuky cyklistických treter po Královské cestě.
Letošní estetická proměna Prahy a jiných českých měst, která za jiných okolností spoléhala na zahraniční turisty, je markantní. Zatímco jindy by se malými uličkami Prahy potáceli italští turisté ve svých uniformách (skinny džíny a bílá košile) nebo japonské turistky v těch svých (letní šaty a obrovské klobouky), letos je módní dominantou českých měst lycra a softshell. A to přirozeně v těch nejzářivějších odstínech červené, modré a fosforově žluté. To abyste je náhodou mezi těmi architektonickými skvosty nepřehlédli.
Ale nebojte, na všem se dá najít něco pozitivního.
Leckterý hnidopich by sice mohl ohrnovat nos a argumentovat, že nic na světě není míň sexy než obtloustlí chlápci středního věku v upnutých cyklokraťasech „s plínou“ a lycra dresem s logem nějaké slavné cyklistické stáje, ale člověk si po čase zvykne na všechno.
V téhle zemi už jsme toho v oblasti módního předpeklí vydrželi hodně. Přežili jsme kalhoty Rejoice se záplatami na kolenou, přežili jsme sandály Keen (variantu s ponožkami i progresivnější, ač o nic atraktivnější variantu bez nich). Vypořádali jsme se nějak i s cross-body kabelkami pro muže, ačkoli tady náš boj není ještě zdaleka vyhrán.
Zvládli jsme vlnu vojenských maskáčových kalhot, ale naštěstí se brzy ukázalo, že ve městech kamufláž nefunguje tak dobře jako v irácké poušti. U žen jsme překonali nekonečnou éru trojbarevných melírů a různých forem flekatých červených hlav, překonali jsme i náramky Pandora a kabelky Michael Kors v kombinaci s lyžařskými bundami.
Když jsme přežili všechno tohle, přežijeme i dobu lycrovou.
Stačí se soustředit na ty dobré stránky. Například na to, že cyklistické oblečení sice vypadá strašně, zvlášť na pozadí historického města, ale zato je praktické. Teď mě sice nenapadá, jakou výhodu to přináší pro nás ostatní, kteří to oblečení nepereme, jen se na to musíme dívat a čichat to, ale určitě časem na něco přijdu.
Možná by stačilo, kdyby na všem technickém oblečení bylo napsáno, že se v něm může jen do lesa, ale v žádném případě se s ním nemůže do města, hospody nebo kamkoli mezi lidi. Zvlášť poté, co se v něm jedinec zapotí a do půl hodiny se z něj stane čistokrevný neonový tchoř.
Mezitím musíme doufat, že se české záliby ve funkčním oblečení chytne nějaký slavný návrhář a udělá z toho s pár kreativními obměnami nový módní trend na příští dekádu. Ponožky v sandálech, někdejší výsměch východní Evropy, se taky dostaly až do haute couture poté, co se v módním domě Prada začaly objevovat modelky s ponožkami v lodičkách.
I ledvinky se vrátily do módy, stačilo je jen dát místo kolem pasu křížem kolem hrudníku a najednou to teenagerům nepřijde vůbec trapné. Nevím sice, jak moc se dá pracovat s lycrou a softshellem, ale když Balenciaga zvládla udělat luxusní tašku z modré multifunkční tašky Ikea, tak to určitě nějak půjde.
Určitě by pro začátek pomohlo, kdyby součástí technického oblečení byly mikročipy s GPS a vždycky, když se takový jedinec objeví někde ve městě, katapultuje ho to rovnou na Singltrek pod Smrkem.
Nějaký investor?
