Minulý týden jsem byla na grilovačce a zjistila, že jsem tam jediný člověk, který ještě neinvestoval do marihuany.
„Na co čekáš? Okamžitě nakup akcie,“ řekl mi kamarád David. „Tráva je jedním z nejrychleji rostoucích byznysů na burze.“
Ukázalo se, že jsem úplně zaspala dobu a že jsem ještě víc stará a mimo, než jsem tušila. Nejenže jsem ještě neinvestovala do trávy – já ani netušila, že to jde! Nějak jsem se zasekla v době, kdy tráva byla něco, co hulili lidi, kteří neměli na kokain.
Matně si je pamatuju jako skupinu věčně zpomalených, lehce páchnoucích týpků ve vytahaném oblečení, kteří poslouchají z povinnosti reggae, aby se dostali do té správné jamajské pohody. Ale nikdy to nebyl někdo z mých blízkých. Tráva se do mého osobního prostoru dostala, jen když si nějaká kamarádka stěžovala, že od té doby, co její přítel každý den hulí, s ním nic není.
Ale i tohle byla docela okrajová záležitost.
Sem tam to někdo z výše zmíněných s jamajskou pohodou přeťápl a prohulil se do stavu, kdy měl permanentní hukot v hlavě, ve kterém se přestal orientovat i on, natož ostatní. Znala jsem pár lidí, kteří začali být po pár jointech tak paranoidní, že byli přesvědčení, že jim někdo chodí domů přerovnávat věci v poličkách.
Jeden můj bývalý soused po trávě vždycky chytl podezření, že ho podvádí manželka. Pak se ale vždycky ukázalo, že žádnou manželku nemá.
„Tyhle stavy nedělá dobrá tráva, ale jen ta špatná. A dobrá tráva je rozhodně zdravější než alkohol,“ vysvětluje mi stále dokola Marek, kamarád z Amsterdamu, který má pocit, že ho na experta přes drogovou problematiku dostatečně kvalifikuje to, že je z Amsterdamu.
Problém podle něj spočívá ve skutečnosti, že na rozdíl od „mé drogy“ (rozuměj vína), kterou pěstují samí distingovaní lidé, protože má dobrou reputaci, jeho drogu (rozuměj trávu) pěstují samí kriminálníci, protože je stále na pomezí ilegality.
A proto do ní rvou tolik chemie – nikdo je nereguluje.
Jak jsem tedy pochopila, až půjde o byznys legální a trávu budou pěstovat distingovaní zemědělci místo party à la Narcos, nebudou mít zapotřebí rvát do ní chemikálie, aby vyrostla rychleji než kuřata ve Vodňanech.
Zní to jako trochu naivní byznys plán, ale radši jsem nic neříkala, protože by mě Marek rovnou osočil z toho, že my alkoholici jsme na rozdíl od huličů děsně zahořklí pragmatici. Asi je to tím, že „in vino veritas“.
Jestli ve víně je pravda, co je v marihuaně?
„Prachy,“ přidal se do konverzace Markův bratr. „Já nehulím a hulit nebudu, ale investuju do toho taky. Je to trh, který jen poroste, až se zlegalizuje.“
Je pravda, že jsem si všimla, že poslední dobou trávu kouří hodně mladých lidí, kteří nepijí alkohol, ale to nejsou skupiny, ve kterých se jako fungující alkoholik pohybuju, takže jsem tomu nepřikládala moc velkou pozornost.
Nicméně když jedna moje spolužačka z New Yorku před časem publikovala knihu „The New Chardonnay: The Unlikely Story of How Marijuana Went Mainstream“ o tom, jak se ze stigmatizované drogy ztroskotanců stalo něco podobně středněproudého jako víno, musela jsem zpozornět.
O marihuaně pro zdravotní účely jsem samozřejmě slyšela, ale jako dcera matky, která posledních pár dekád pěstuje konopí místo muškátů a nabízí ho všem jako zázračný lék na všechno od nespavosti až po hemoroidy, jsem byla náležitě skeptická. To poslední, čeho chce člověk na stará kolena docílit, je dát za pravdu svým vlastním rodičům a přiznat tak porážku.
Nicméně tento týden jsem už znervózněla. Potkala jsem totiž jednoho svého známého, který je úspěšným podnikatelem a investorem ve Švýcarsku. Dokonce i vypadá jako někdo, kdo je úspěšným podnikatelem a investorem ve Švýcarsku.
Pro ty z vás, kteří dlouho ve Švýcarsku nebyli: vypadá jako někdo, koho byste za žádných okolností nikdy nepozvali na žádnou party, tedy pokud nechcete, aby všichni hosti umřeli na nudu, respektive na akutní předávkování informacemi o kryptoměnách.
Tenhle člověk je takové to pravítko, které podle mě nikdy nepřešlo na červenou ani uprostřed noci. Když jsem se ho však ptala, co je nového, prozradil mi, že to v Evropě balí a stěhuje se do Argentiny. Což mě u něj jakožto u někoho, kdo za dobrodružství považuje vzít si šedý oblek místo černého, dost překvapilo.
„Koupil jsem tam nějaké pozemky na plantáže marihuany,“ vysvětlil. „Je to teď velký byznys.“
„Et tu, Brute?“ nastartovala jsem na něj, ačkoli jsem musela přiznat, že zrovna jemu by trocha batiky a reggae nemohla osobnostně uškodit.
„V marihuaně je spousta peněz,“ řekl a začal blábolit cosi o blockchainu, takže mě ztratil hned zkraje a já na pozdější grilovačce nemohla dělat chytrou. Což by se mi dost hodilo, zvlášť když se mi jeden mladík z Belgie jal vysvětlovat, že výhoda trávy oproti alkoholu je v tom, že nemá vedlejší účinky, a že co nevidět alkohol naprosto zastíní.
„Chlast ničí játra, ledviny, mozkové buňky, pracovní morálku a manželství,“ pustil se do výkladu. „Tráva je naproti tomu úplně neškodná. Hulit můžeš furt a nikdo to nepozná.“
Snažila jsem se vznést námitku a podotknout, že to poměrně dost lidí pozná, ale nenechal se v monologu zastavit. Nic jako zvýšené sklony k paranoidním představám a erektilním dysfunkcím prý neexistuje. Navíc mladí prý nejsou zdaleka tak posedlí sexem jako my, staří alkáči, takže tenhle vedlejší účinek se nepočítá.
A co se týče paranoiků, tak tráva prý jen otevírá další prostory vnímání, díky kterým jsou člověku najednou zřejmé věci, které pro jiné tak zřejmé nejsou.
„Vem si třeba koronavirus,“ řekl. „Všichni si myslí, že to vyrobila nějaká čínská továrna na viry, ale to je úplná blbost. Mnohem větší smysl dává, že to do světa pustil Bill Gates, protože chtěl zlikvidovat malé podnikatele.“
Pomoc!
Musela jsem z vína přejít na koktejly. Ty mají sice na rozdíl od trávy vedlejší účinky, ale zase mají tu výhodu, že vás dříve zabijí, takže se nedočkáte světa, ve kterém budou Američani pomocí chemtrails práškovat plantáže marihuany v Argentině – a to všechno proto, aby Bill Gates prodal víc vakcín způsobujících autismus.
