Vždycky jsem měla romantický sen o tom, jak si jednou pořídím karavan a budu s ním cestovat po světě. Takže jsem to brala jako osudovou příležitost, když mi v létě zavolal kamarád z Holandska, jestli s ním nechci jeho campervanem projet kus Pyrenejského poloostrova.
„Máš
poslední šanci. Na podzim ho prodám,“ řekl mi Jimmy. (On se tak
doopravdy nejmenuje, ale musím chránit jeho identitu, aby ho po
publikaci tohoto textu rovnou nezavřeli.)
Ceny campervanů v Holandsku se údajně následkem pandemie zdvojnásobily, protože lidi kvůli viru nechtějí bydlet po hotelech. Takže Jimmy vyhodnotil, že jestli ten kus 25 let starého, zrezavělého Mercedesu Sprinter – co vypadá, jako že projel rozsáhlým požárem – ještě někdy prodá za víc než za tři jointy, bude to právě letos.
Znělo
to jako nabídka, která se neodmítá, tak jsem si sbalila kufr (!)
a navrhla, že se potkáme v neděli v pět odpoledne na
vlakovém nádraží v portugalském Faru. On tam dojede svým
domláceným campervanem a já tam dojedu domláceným vlakem
z Lisabonu. Tím pádem budeme mít oba zhruba stejnou šanci,
že se tam ještě letos dostaneme.
Zpětně si říkám, že jsem se asi měla zeptat na nějaké doplňující otázky, například „Kam se v takovém campervanu chodí na záchod?“ případně „Vejdou se do něj nějaké moje věci, nebo si mám sbalit jen plavky a prášky na spaní?“ ale to mi v té době přišlo jako naprosto zbytečné a kontraproduktivní vůči mému romantickému snu ze 60. let.
S Jimmym jsme se neviděli tři roky a já jsem měla největší starost, jestli se na tom nádraží vůbec poznáme. On mi ale připomněl, že měří 195 cm a takhle vysoký v Portugalsku nikdo jiný není, kromě schodku národního rozpočtu.
A
měl pravdu.
Na tom perónu jsme vypadali jako dva vysloužilí košíkáři. O takový kus přečuhovaly výškový průměr jen stožáry vysokého napětí.
„Já jsem úplně zapomněl, že ty jsi taky děsně vysoká,“ přivítal mě zklamaně Jimmy a zamumlal cosi o tom, že to je průser. Nebylo to úplně přivítání, které jsem si představovala. Čekala jsem spíš něco ve smyslu „vypadáš čím dál líp“, ale Jimmy mi vysvětlil, že nemá nic proti vysokým ženám, jen má v campervanu pouze jednu 120 cm širokou matraci, která je ale dost krátká, takže on sám na ní spí diagonálně.
„Možná
můžeš spát diagonálně taky, akorát na druhou stranu,“
navrhl.
Zkoušela
jsem si představovat, jak oba spíme diagonálně „na mořskou
hvězdici“, a už jsem si pomalu začala v hlavě vytvářet
scénář, jak si vždycky na noc booknu někde v okolí hotelový
pokoj a potkáme se zase ráno. Jenže pak jsem ten campervan
uviděla. A okamžitě se zamilovala.
Bylo
to jako jít do útulku pro psy a zahlídnout tam toho
nejvypelichanějšího podvraťáka, který má ale ty nejhezčí
oči. Něco tak dobitého jsem si nedovedla představit ani ve svých
nejdivočejších halucinacích. Nevím, kdo ten van lakoval
načerveno, ale musel to být někdo uprostřed epileptického
záchvatu. Celé to vozítko bylo tak flekaté, prorezlé a děravé,
že jsem se mu musela uklonit až k zemi, že to dojelo až z
Holandska.
„Motor Mercedes!“ vysvětlil Jimmy, ale pak začal recitovat seznam věcí, které nefungují: pás, kontrolka na palivo, centrální zamykání, klimatizace jen občas, rádio a těsnění kolem střešního okna. „Musíme se modlit, aby nepršelo,“ řekl a dodal, že se ale nemám strachovat, protože kromě těch nedokonalostí je tu i spousta nadstandardního vybavení, které v jen tak lecjakém karavanu člověk nenajde, a to například: lednička, trouba, tři různé otvíráky na víno, nůž na ústřice, italský kávovar, kámen na pečení pizzy, horské kolo, 30 kg krámů na kitesurfing, podložka na jógu, několik různých druhů luxusní hrubozrnné soli, několik druhů různých návykových látek v různých úhledných balíčcích a všude okolo vyvěšené fotky jeho bývalé přítelkyně, se kterou se rozešli „někde na severu Španělska, na ponorkovou nemoc“. A taky igelitové sáčky na výkaly.
„Ty
máš psa?“ ptala jsem se naivně.
„Ne,“
odpověděl Jimmy. „Ty jsou pro mě.“
Občas
je prý lepší „jít do sáčku“ než do lesa.
„Už existují i biosáčky, které můžeš normálně vyhodit v přírodě a ony se pak rozloží,“ ospravedlňoval se Jimmy, jako kdyby mě na celé té informaci nejvíc šokovala skutečnost, že ty sáčky jsou z igelitu.
Napadlo mě, že jsem možná na život v campervanu už stará a zhýčkaná. A nebo možná jen málo fetuju. Ještě že jsem si do kufru přibalila tři lahve vína pro chvíle největší krize. Ta zatím ještě nepřišla. Zatím mi to celé přišlo jako dobrodružství, které nutně potřebuju, než nás na podzim zase někde zavřou do lockdownu.
Jimmy měl za sebou těžký rok a byl rád, že s ním jeho podivínský, samotářský život poháněný vášní pro kitesurfing někdo na čas bude sdílet. Rozuměj, někdo dost blbej na to, aby se s ním každé ráno rozjel kamkoli, kde je zrovna dobrý vítr, a to ve stylu: dneska Tarifa, zítra Alvor. Taky byl dost rád, že bude někdo sedět v sedačce pasažéra a přidržovat dolní šuplík, který po cestě vypadává. Já jsem měla taky dost těžký rok, takže jsem byla ráda, že mému životu něco momentálně dává řád, takže hledání větru a držení šuplíku mi přišlo jako adekvátní smysl života.
Abych to celé zkrátila, nakonec jsem to v tom campervanu vydržela déle, než jsem čekala, a překonala několik krizových situací. Jestli zvažujete, že si pořídíte campervan, vězte, že se vám to vyplatí už je proto, že si mnohem víc začnete vážit opravdové postele, opravdové sprchy a opravdového záchodu. Já například jsem se naučila spoustu nových věcí a došla k různým novým zjištěním, například:
- Člověk si od komplexit moderního života docela dobře odpočne, když se soustředí jen na základní lidské potřeby: kde jíst, kde spát a kde chodit na záchod. Když žijete v campervanu, neděláte v podstatě nic jiného.
- I přes to, že problematika efektivního vyměšování zabírá podstatnou část vašeho dne, je dobré zachovat si určité dekorum a nikdy, za žádných okolností, se nesnížit k tomu, že budete „chodit do sáčku“. A o to víc, když ten sáček bude z igelitu.
- Existují dvě různé metody, jak se dá sprchovat. Buď se vykoupete v moři (takzvaná mořská sprcha), nebo budete mít kliku a najdete jezero. Mýdlo je přežitek a šampon na vlasy o to větší.
- Výhodné je občas se skamarádit s lidma, kteří mají takový ten luxusní bílý karavan se sprchou a se záchodem a různýma jinýma funkčníma udělátkama. Je sice dost velká šance, že to budou šíleně nudní němečtí důchodci, ale za opravdickou sprchu to stojí.
- Kufr není ideální zavazadlo do campervanu. Jednak zjistíte, že všechno, co potřebujete, jsou plavky a prášky na spaní, a druhak si o ten kufr pravděpodobně jako já hned druhý den ukopnete nehet na palci, což vám dost zkomplikuje sprchování v moři.
- Před spaním v campervanu je dobré se naprosto dehydratovat, abyste náhodou nemuseli uprostřed noci ven na záchod, a to zvlášť když vedle vás zaparkuje na noc chlápek, který vypadá jako masový vrah. To se děje častěji, než by si jeden myslel.
- Víno začněte pít už ráno, abyste mohli okolo osmé večer přestat, dehydratovat se a začít hulit trávu. Viz výše.
- Je dobré mít s sebou i stan, pro případ, že si ze spaní „na mořskou hvězdici“ zablokujete páteř. Ve stanu je ale lepší, když bude spát ten z vás, který se nebojí masových vrahů. Jinými slovy ne já.
- Když vás v šest ráno přijdou vzbudit španělští policisté se slovy, že tam nemůžete parkovat, je dobré předstírat, že neumíte ani slovo španělsky, protože oni na sto procent nebudou umět anglicky. Když z toho campervanu vylezete rozespalí a jste úplně nazí, nezapomeňte si vzít na vypsání pokuty roušku. Španělé jsou na to hákliví.
- Určitě jsem přišla ještě na víc přelomových moudrostí, ale teď si na ně nemůžu vzpomenout. Musím jít držet šuplík a hledat vítr.
