skip to main content
Sloupek

Moje dilema: Svět teď patří načas introvertům. Ale co s extroverty?

3 minuty čtení

Mám jednoho kamaráda extroverta. Možná taky podobného máte: takového toho extro extroverta s polonarcistními sklony, který nevydrží být chvíli sám, aniž by musel aspoň zdokumentovat, co přelomového právě dělá. Tuhle běží v mrazu půlmaraton, tamhle šije doma z trenýrek roušky a pak je velkolepě rozdává po domovech důchodců – a musí to sdílet se světem.

Když člověk páchá dobro, ale nevidí to Instagram, je to pořád dobro? Těžko říct.

Upřímně, začínám o něj mít trochu strach. Myslím, že jestli ta karanténa bude trvat ještě měsíc, tak mu regulérně hrábne. A jestli zakážou i běhání, tak možná hrábne nám ostatním, na které má telefonní číslo.

Včera večer mi totiž Martin volal a zněl, jako kdyby stál na žižkovském vysílači a chystal se skočit. 

Reklama

„Jak to zvládáš ty?“ ptal se mě s urgencí záchranáře z Bulovky. „Jsi o. k.?“

Nechtěla jsem mu to říct úplně na rovinu, ale já se mám skvěle. Vlastně si ani nepamatuju, kdy jsem se naposledy měla líp, a to ani nejsem krystalicky čistý introvert.

Chodím ráda mezi lidi, ale stejně ráda jsem sama. Kdyby na to přišlo, vydržela bych sama hodně dlouho. Takže si teď dost sobecky užívám, jak se svět za poslední týden změnil.

Všechno zvolnilo, zpomalilo a ztichlo. I těm chytrákům, kteří rozumovali, že tohle je přece „jen chřipka“, taky na chvíli sklaplo. Ani po silnicích nejezdí zdaleka tolik ko*otů v nabušených autech, kteří nemají čas počkat dvě sekundy, než přejdete přechod.

V práci je volnější režim, takže nemusím tolik psát a mám čas i jen tak přemýšlet bez pocitu viny, že bych místo přemýšlení měla jít a „dělat něco produktivního“. Skoro nikdo mi nevolá, a když už, tak po mně většinou nic nechce. Dokonce mi ani nikdo nenabízí levnější elektřinu nebo telefonní tarif. Čirá nádhera. 

Taky mám konečně čas, abych se každý den učila portugalštinu, a ještě mi zbývá prostor na čtení všech těch knížek, které jsem si za léta koupila s poznámkou „až bude čas“.

Už jsem přestávala věřit, že někdy přijde. A teď ten čas přišel. Beru to jako malý zázrak. Stejně tak beru jako zázrak, že sedím na balkoně svého pražského bytu a neslyším nic, jen ptáky. Poslouchám to ticho a říkám si, že apokalypsa má něco do sebe.

To všechno mi procházelo hlavou, když jsem včera večer mluvila s Martinem. Ale než jsem našla ta správná slova, abych citlivě formulovala, že introverti by takovou karanténu od extrovertismu brali každý rok aspoň na měsíc nebo dva (samozřejmě kdyby u toho neumíraly tisíce lidí), přerušil mě a pustil se do svého monologu. 

Jestli se něco ve světě ani tento týden nezměnilo, tak je to následující: extroverti stále nemají čas. Čas poslouchat, než se introvert vymáčkne, čas být chvíli potichu, čas čekat, čas mít čas. A co je nejhorší, ten extrovert je bohužel dneska už v každém z nás, ať už od přírody, nebo dlouholetým tréninkem.  

„Já vůbec nevím, jak to doma měsíc vydržím,“ řekl mi Martin.

„Myslíš sám se sebou?“ ptala jsem se jen s lehoučkou dávkou sarkasmu.

„Jo, sám se sebou,“ řekl. A s nevídanou sebereflexí dodal: „Teprve teď, když jsem furt sám, si uvědomuju, jak to se mnou musí mít lidi těžký. Dyť se mnou se nedá vydržet!“

Reklama

Tak jsme si dali po Skypu víno, připili na lepší časy a já jsem ho nechala hodinu mluvit, aby se mu trochu ulevilo od toho přetlaku samoty. Bláhově jsem si myslela, že z toho bude moct chvíli žít, ale extroverti jsou jako batolata. Musíte je krmit pořád.

Ráno, jen co jsem se vzbudila, jsem od Martina měla zprávu: „Tak co, jak zvládáš? Jsi o. k.?“

Připomněla jsem mu, že jsme spolu mluvili přesně před osmi hodinami. Co se asi za tu dobu v karanténě tak mohlo udát?

„Měj trochu slitování,“ připomněl on mně. „My chudáci extroverti to teď máme těžký.“

Tak jsem mu slíbila, že mu v téhle svízelné situaci, kdy musí sedět na gauči a dělat sám sobě společnost, pomohu coby life coach. Poslala jsem ho běhat. Samotného. Bez telefonu, bez Instagramu a bez publika. Jen s rouškou.

Kdyby nedošlo k zákazu vycházení a vy jste náhodou ve Stromovce potkali běhajícího právníka, který tento týden ztratil smysl života, protože ho nikdo neposlouchá a je nadržený na kus pozornosti a na small talk kdekoli s kýmkoli, mějte s ním prosím slitování.

Není nebezpečný. Jen extrovert.

Reklama
Reklama