skip to main content
Forbes Woman

Moje dilema: Věda nebo věštby. Čemu věřit coby bezvěrec?

3 minuty čtení

V létě jsem byla u věštkyně. Tudíž vím, že 21. prosince se otočí planety a bude zase dobře. Nemáte zač.

Na svoji obhajobu uvádím, že jsem tam šla jako doprovod své zoufalé kamarádky, kterou poslal rok 2020 až do takového bahna, že nepomohla antidepresiva, mikrodávkování psychedelik ani online kurz mindfulness meditace pro středně pokročilé. Postupně dostala pocit, že ji z toho můžou vysekat už jen čarodějnická kouzla.

„Nic neříkej, jen si tam sedni se mnou a zapisuj, co mi ta věštkyně říká, protože já si to nebudu pamatovat,“ dala mi instrukce Marta. Nechtěla jsem jí to rozmlouvat. Nikomu už nic nerozmlouvám. Ani to, že na Tinderu se dá potkat někdo, kdo nemá vážnou poruchu osobnosti. Ani to, že vakcínami očipuje Bill Gates celou populaci. Natož pak to, že ženská, která ještě loni netušila, jaký marast bude 2020, nám letos bude za drobný bakšiš radit, jak se z toho marastu dostat. Tento rok jsem překročila svoji celoroční kvótu na rozmlouvání věcí, které nedávají smysl. Už někdy v květnu.  

Místo toho jsem vytáhla v tichosti tužku a papír a společně jsme čekaly, až se ve dveřích zjeví ta legendární žena jménem Sandra a poskytne mé kamarádce odpovědi na všechny palčivé otázky letošního roku, které se dají celkově shrnout snad jen zkratkou WTF.

Reklama

„What the actual fuck?“ sumarizuje letošek Marta, která byla toho času čerstvě po dramatickém rozchodu s charismatickým lékařem. Vyšlo totiž mimo jiné najevo, že to není lékař. Vítejte v roce 2020, roce plném překvapení.

„Můžeš mi říct, jaký magor dokáže celý rok lhát a chodit na rande s otlačeným respirátorem na obličeji a vymýšlet si příběhy o tom, kolik umírajících pacientů zachránil?“ ptá se Marta a dívá se upřeně na flek na podlaze. „Dá se ještě vůbec někomu věřit? Dá se ještě vůbec něčemu věřit?“

Dobrá otázka. 

Dá se věřit politikům? Těžko. Médiím? Jak kterým. Doktorům? Jak v čem. Doktorům na Tinderu? Nikdy! Vědcům? Možná, ale jak se o nich dozvíme, když zas tak nevěříme médiím? 

Moderní doba radí, že bychom měli věřit hlavně sami sobě. Což zní lákavě, zvlášť pro začínající narcisty, které v současnosti plodíme možná ještě rychleji než konspirační teorie. Ale občas si říkám, jestli si nezakládáme na tom, že bude jednou planeta plná osamělých lidí, kteří sice věří sami sobě, ale vlastně vůbec netuší, k čemu jim to je a kam to celé vede. A taky je dost možné, že nás to jednou všechny ze samého zoufalství dostane až sem, do čekárny nějaké paní, která se živí tím, že říká zbloudilcům, kudy mají jít. 

To je pořád ještě ta lepší varianta. Ta horší je, že budeme potkávat jen lidi, kteří v tom mají krystalicky jasno. A žádné varovné kontrolky je v jejich přesvědčení nedokážou rozviklat. A žádná mrtvola v cestě nebude překážkou.

Ten fejkový doktor z Tinderu je například taky stále přesvědčený, že je to on, komu svět křivdí.

„Všichni lžou,“ vysvětlil Martě. „Kdyby ženský neměly radši doktory než programátory, nemuseli bysme lhát.“

Reklama

Rozumíte tomu správně. Ona ho k tomu dohnala. On je tady ta opravdová oběť. Vítejte v roce 2020, roce, kdy je všechno relativní.

“Marta?” vstoupila do čekárny konečně věštkyně. “Pojďte dál.” 

Věštkyně vypadala přesně tak, jak jsem doufala, že bude vypadat: energická šedesátnice válcovité postavy s rozmazanou řasenkou a rozcuchanými fialovými vlasy, která působí jako někdo, kdo se právě vrátil z kohoutího zápasu. A vyhrál. 

„Kdo je tohle?“ ukázala věštkyně na mě. Člověk by si myslel, že by to z principu svého povolání mohla vědět, ale Marta jí pomohla.

„To je moje zapisovatelka,“ řekla.

„V místnosti s vámi nikdo kromě vás být nemůže,“ zavelela Sandra. Zjevně to nebylo poprvé, co musela chránit své duševní vlastnictví. Tak jsem si zase sedla a čekala, s jakou se Marta vrátí. A kdybych ji za hodinu na vlastní oči neviděla, nikdy bych nevěřila, že za dva tisíce se dá koupit tolik naděje.  

„Takže všechno ještě bude až do 21. prosince turbulentní, ale pak se otočí planety a všechno se změní k lepšímu,“ řekla Marta s úsměvem na tváři, který jsem tam neviděla už dobrých pár měsíců.

„A ty tomu věříš?“ chtěla jsem vědět.

„Strašně moc tomu chci věřit,“ řekla mi. 

Nerozmlouvala jsem jí to. Počkám až do 21. prosince a pak doufám, že mi vesmír vrátí kamarádku a změní se svět. Ještě zbývá pár hodin.

To už snad nějak všichni vydržíme.

Reklama
Reklama