Její práce může přinést průlom v diagnostice nemoci, která trápí desítky milionů lidí po celém světě. A přitom mohla také řídit letecký provoz nad Českem. To je členka letošního výběru Forbes 30 pod 30, bioinženýrka Kamila Dvořák z Neurona Labu.
„Náš algoritmus vezme magnetickou rezonanci daného pacienta, což je anatomický sken mozku, a spojí ji s pozitronovou emisní tomografií, což je zase funkční sken mozku,“ popisuje se samozřejmostí sobě vlastní vědkyně Kamila Dvořák, zatímco usrkává z hrnku s cappuccinem.
„A na tom pak probíhají matematické operace, kterými se snažíme najít beta-amyloid, který způsobuje Alzheimerovu chorobu,“ dodává.
Říká o sobě, že je založením introvertka. Nenechte se ale oklamat, jakmile se řeč stočí k bioinženýrství, umělé inteligenci a analýze signálů z mozku, probudí se v ní přirozený a nadšený komunikátor.
29letou vědkyni si pro její schopnosti vyhlédli i na možná nejprestižnějším zdravotnickém pracovišti na planetě: americké Mayo Clinic v Rochesteru.
29letá členka letošního výběru Forbes 30 pod 30 je klíčovým člověkem v health-techovém startupu Neurona Lab zakladatelů Davida Navrátila a Jana Pavlíka.
Právě ona přinesla do projektu důkaz, že pomocí umělé inteligence lze výrazně pomoci s diagnostikou neurodegenerativních onemocnění mozku, jakými jsou Alzheimerova nebo Parkinsonova choroba. Nemoci, kterými na světě trpí na šedesát milionů lidí.
Všechno přitom mělo být úplně jinak. Mimořádně nadaná studentka měla původně docela jiné sny. „Hodně jsem stála o to, dostat se do řízení letového provozu jako letecká dispečerka. Uvažovala jsem ale také o jaderné fyzice, architektuře i lékařství,“ prozrazuje, když procházíme ulicemi pražských Dejvic nedaleko Českého institutu informatiky, robotiky a kybernetiky, kterým prošla i Kamila Dvořák.
Nakonec u ní ale zvítězil před deseti lety ještě hodně mladý obor bioinženýrství, který se otevřel na Vysokém učení technickém v Brně. Studium ji bavilo. Propojovalo jak lidskou biologii, tak o poznání studenější svět jedniček a nul.
Proměnlivému vesmíru živé hmoty dávaly algoritmy a pokročilé zobrazovací metody tolik potřebný řád a předvídatelnost. „Jenže na bakaláři jsem vlastně pořád nevěděla, co si se svým oborem počnu,“ vzpomíná.
To se změnilo až během tříletého magisterského studia na chladném severu Finska ve městě Kuopio. Kamilu zaujal kolegiální přístup tamních profesorů i do hloubky jdoucí blokové učení. Posledním dílem skládačky bylo ale propojení s praxí.
Foto Jan Rasch
„To mi tady v Česku chybělo. Co jsem se naučila na bakaláři, jsem nevěděla, jak použít v praxi. Přitom je obrovské pole působnosti – programování, zpracování obrazů, zkoumání materiálů, obecný výzkum… A to nám nikdo neříkal. Ve Finsku jsem se prvně setkala s praxí.“
Následovala více než roční praxe na americké Mayo Clinic, kde už Kamila věděla, že si svůj, původně trochu mlhavý, obor zamilovala.
„Vždycky jsem si říkala, že nebudu programovat, analyzovat nějaké signály EKG nebo EEG. V Mayo Clinic jsem za tím ale začala vidět logiku, nějaký systém. A začalo mě to naopak bavit,“ říká s neskrývaným nadšením o oboru, který v sobě snoubí anatomii, biochemii, biofyziku, fyziologii s programováním, materiálovým inženýrstvím či datovou vědou.
V americkém Rochesteru si také našla téma své doktorské práce, ve které se věnovala detekci ložisek v mozku, která způsobují epilepsii, a jejich následnému odstranění. To je postup, který se využívá u pacientů, kterým nepomáhá klasická farmaceutická léčba.
Foto Jan Rasch
Mimochodem v prestižní Mayo Clinic zanechala Kamila silný dojem.
„Když u nás byla, hodně nám pomohla nastavit datasety a datametody, které teď celý tým dál využíváme. Ona teď pokračuje v Praze v práci nad našimi daty a vyvíjí nové algoritmy. Čekáme, až je bude publikovat, abychom je mohli implementovat do našeho výzkumu,“ prozradil její tamní mentor, biomedicínský inženýr Václav Křemen.
Do popředí Kamilina zájmu se tehdy dostal mozek, který náhle dostala možnost zkoumat pomocí umělé inteligence, na jejíž studium se zaměřila ve Finsku.
Po návratu do Česka hledala projekty, do kterých by mohla naskočit. Narazila na projekt Aireen, který z oka umí vyčíst diabetickou retinopatii a který spadá pod Channel Lab, technologický inkubátor už zmíněných zakladatelů Neurona Labu. A vše do sebe zapadlo.
Foto Jan Rasch
„Do Neurona Labu mě vzali jako prvního člena týmu společně s oběma zakladateli. Začala jsem sama vytvářet algoritmy a zjišťovat, jestli to, co chceme dělat, je vůbec možné. Byl to velký punk. Ukázalo se ale, že to bude fungovat, a navíc za tím viděli byznys a implikaci pro praxi. A tak jsme začali nabírat lidi,“ popisuje.
Na práci s kódy a algoritmy ji baví, že vlastně spočívá v neustálém opravování a zdokonalování sebe sama.
„Co si budeme namlouvat, práce programátora nebo biomedicínského inženýra je opravovat bugy. Zkontrolovat output a znova opravovat bugy. Očekávat, že na první dobrou něco správně naprogramujete, je nesmysl,“ směje se.
Znamená to pro ni také neustále hledat cesty, jak algoritmy neustále vylepšovat. Pro pohodu duše si sice pouští klasický rock, ale když zápasí třeba s problémem v kódu, nastupuje jiná klasika.
„Když potřebuji něco rozlousknout, pouštím si Mozarta, Beethovena nebo Chopina,“ svěřuje se.
Dnes rozlouskává Kamila trochu jiný typ problémů než dříve. Vede vlastní tým a vůbec zodpovídá za technologickou stránku ambiciózního projektu, který má potenciál výrazně změnit poměr sil v boji lidstva s neurodegenerativními chorobami. Z analytického motoru před monitorem se stala lídryně a manažerka.
„Nebyl to pro mě úplně přirozený přechod,“ říká plaše a na poznámku, že komunikace jí jde skvěle, opáčí, že to má hodně vydřené. Do zcela nového setu dovedností potřebných k vedení lidí si ale zvládla leccos vypůjčit od svého manžela Jakuba, který v Česku před lety rozjížděl taxislužbu Bolt.
Zatím nejnadějnější projekt, který má na starost, je Neurona PET, u kterého právě běží fáze preklinických testů. To je právě ona fúze dvou druhů snímkování mozku, o které šla řeč na úplném začátku.
Foto Jan Rasch
Proteinu, typického pro Alzheimerovu chorobu, který má umět v mozku Neurona PET detekovat, se lidské tělo neumí přirozeně zbavit. Usazuje se v mozku a způsobuje kognitivní deficit. Kamila a její tým chtějí neurologům nabídnout přesné vyjádření toho, co na snímcích vidí.
„V současnosti je hodnocení hodně subjektivní, založené na předchozích zkušenostech daného lékaře. My chceme diagnostiku kvantifikovat, popsat postup nemoci v jediném, objektivním čísle,“ vysvětluje.
Při rozhovoru se samozřejmě nevyhneme hlubšímu rozboru umělé inteligence a jejích možností. Kamila Dvořák se sama označuje za techno-optimistku. Nevěří, že AI přebere v krátké době násilně nadvládu nad světem. Zároveň si ale myslí, že je jí ve veřejném prostoru trochu moc.
„Ze začátku mi ten buzzword umělé inteligence strašně vadil. Najednou všechny firmy aplikovaly AI, ačkoli málokdo věděl, jak ve skutečnosti funguje. Algoritmy, které používaly, byly spíše nějaká logistická regrese, ale umělá inteligence to určitě nebyla,“ kroutí hlavou Kamila.
Neurona nicméně necílila na firmy, nýbrž na lékaře. Těm měly jejich modely výrazně ulehčit práci. Jenže u nich zavádění moderních technologií narazilo. Podle svých slov to Kamila Dvořák u takto vzdělané vrstvy lidí nechápala.
„Většina z nich vlastně neví, co umělá inteligence je. Jsou to ti samí, kteří se odmítají vzdát papírových pacientských karet. Občas je těžké s nimi komunikovat a snažit se jim vysvětlit, že jim to ušetří práci. Že budou efektivní, budou mít více času na pacienty a dělat méně přesčasů. Zatím se toho ale většina lékařů bojí. Je to vážně škoda,“ krčí rameny Kamila.
Do toho se zapojila do aktivit Channel Labu, jakési mateřské skupiny nad Neurona Labem. V jejím rámci má možnost posuzovat nápady a startupy na základě vědeckého, produktového i byznysového potenciálu. Channel Lab se teď chce zaměřit na horké téma longevity a personalizované medicíny.
A protože se jejím zaměřením staly neurodegenerativní nemoci, je si sama dobře vědoma toho, co musí dělat, aby se jim vyhnula.
Než v nedávné době otěhotněla, hrála ve volném čase druhou volejbalovou ligu. Je sportovního založení a aktivní pohyb umožňuje jejímu mozku na chvíli vypnout a přestat přemýšlet nad posledním bugem ve výsledcích projektu, na kterém zrovna pracuje.
„Všichni hledají nějaké biohacky, ale stačí dobře jíst, dobře spát, pohybovat se a neustále se zaměstnávat, být sociálně aktivní,“ vzkazuje bioinženýrka, jejíž práce může v budoucnu přinést diagnostický průlom pro desítky milionů lidí.
