Osmnáctého února 1898 v Modeně hustě sněžilo. Tak hustě, že narození svého druhého syna Enza Anselma mohl do matriky Alfredo Ferrari zapsat až o dva dny později. Spolu s manželkou Adalgisou Bisbini a starším synem Alfredem tehdy žili v domku spojeném s dílnou, ve kterém dnes sídlí muzeum věnované geniálnímu konstruktérovi.
Nadšení pro automobily se u Enza Ferrariho projevilo už v roce 1908, když spolu s otcem a bratrem dychtivě sledovali závodníky na boloňském okruhu. Oba muži padli v první světové válce. Dost možná by krvavý konflikt nepřežil ani Enzo, ale nakonec mu bylo ze zdravotních důvodů dovoleno frontu opustit.
Po válce snil o práci u Fiatu, tam však mladého mechanika odmítli. Enzo se proto nakonec rozhodl odejít do Milána, kde odstartoval svou kariéru na závodní trati. Svůj první závod odjel v roce 1919 a v následujícím roce navázal spolupráci se stájí Alfa Romeo, nejprve coby jezdec a posléze i jako její šéf.
Po svém první vítězství v roce 1923 v Ravenně se Ferrari seznámil s hrabětem a hraběnkou Baraccovými, rodiči italského letce a hrdiny první světové války Francesca Baraccy. Hraběnka ho tehdy požádala, aby svá auta označil erbem jejího syna.
„Koník byl a také zůstal černý, já mu přidal kanárkově žluté pozadí, což je barva Modeny,“ vysvětlil později Enzo, který si pro své korzárské nadání u soupeřů vysloužil přiléhavou přezdívku Drake.
Roku 1929 založil Enzo Ferrari v Modeně sportovní klub Scuderia Ferrari, který se brzy stal dceřinou společností firmy Alfa Romeo. Dva roky nato absolvoval svůj poslední závod.
„Nebyl jsem pouze jezdec. Cítil jsem potřebu udělat něco pro auta, ty živé bytosti, které jsem ze srdce miloval,“ prohlásil Enzo, který ve svých třiatřiceti letech pověsil přilbu s rukavicemi na hřebík, aby se mohl s manželkou Laurou Garellou věnovat jejich čerstvě narozenému synovi Alfredovi přezdívanému Dino.
V roce 1937 sestrojila Scuderia vůz Alfa Romeo 158 Alfetta, který se stal nejdéle používaným a nejúspěšnějším modelem v historii moderního automobilového sportu.
Na konci téhož roku se však společnost kvůli finančním problémům rozpadla, čímž byla přerušena i spolupráce s klubem Alfa Romeo, který v důsledku Ferrarimu na čtyři roky zakázal závodit pod svým jménem. Toho dne si Enzo za svůj životní cíl vytyčil porazit Alfu Romeo s vozem, který sám postaví.
Společnost Auto Avio Costruzioni byla založena 13. září 1939 v Modeně, ale během války se přestěhovala o několik kilometrů dál do Maranella. Tam byla 12. března 1947 Scuderia Ferrari definitivně znovuzrozena.
Historicky první závod formule 1 nazvaný Grand Prix Monako se uskutečnil 21. května 1950. První vítězství Ferrariho vozu a porážka Alfy Romeo však přišly až o rok později v Grand Prix Velké Británie 1951. Na titul mistra světa si stáj modenského rodáka sáhla až v září 1952.
Po řadě úspěchů však zasáhla Ferrariho v roce 1956 další tragédie, když Dino, trpící svalovou dystrofií, ve věku pouhých dvaceti čtyř let zemřel a zanechal po sobě prázdné místo, které se slavnému konstruktérovi už nikdy nepodařilo zaplnit: „Namlouval jsem si, že ho naše péče dokáže uzdravit. Přesvědčil jsem sám sebe, že je jako jedno z mých aut, jeden z motorů.“
V následujícím roce během posledního ročníku Mille Miglia praskla vozu Ferrari 335 S řízenému Španělem Alfonsem de Portagem pneumatika a vůz narazil do davu. Při havárii zemřela posádka a devět diváků včetně pěti dětí. V následném soudním řízení byl Ferrari zproštěn viny, ale neštěstí ho hluboce zasáhlo.
Po těchto událostech se ponořil do práce tělem i duší, často přespával v kanceláři a celé své bytí soustředil do továrny. Mezitím se mu v roce 1944 narodil další syn Piero z milostné aféry s Linou Lardi, diskrétní, ale významnou postavou konstruktérova soukromého i profesního života.
Ferrariho prioritou už napořád zůstaly závodní vozy, nicméně Scuderia, která se v roce 1960 stala akciovou společností, zároveň spustila výrobu sériových automobilů, aby mohla nadále financovat svou sportovní divizi.
Tak se zrodil model 250 GTE, který spojil komfort rodinného vozu s řidičskými vlastnostmi vozu sportovního a s počtem 900 vyrobených kusů se stal prvním sériovým ferrari. Pozdější model 250 GTO z roku 1962 se nedávno vydražil za 51,7 milionu dolarů.
Navzdory několika krušným chvílím, často zapříčiněným závodní vášní zakladatele, která s sebou přinášela značné množství utopených investic, se výroba silničních vozů rok od roku navyšovala, podobně jako úspěchy na závodních tratích.
Od svého založení získala Scuderia šestnáct titulů mistra světa v soutěži konstruktérů a patnáct titulů mistra světa v soutěži jezdců formule 1 spolu s devíti poháry v závodu 24 hodin Le Mans.
Enzo se nerad označoval za technika, považoval se spíše za „buditele myšlenek a lidí“. Přesto bylo ale jeho slovo stran všech strojů rozhodující, ať už šlo o závodní, nebo sériově vyráběné vozy.
Vášnivě se zajímal o mechaniku a motory, méně pak o design, který přenechával spolupracovníkům, jako byl například Gian-Battista „Pinin“ Farina. Jeho vize byla prostá: „Neprodávám auta, ale motory. Přidávám auta, protože motor musí v něčem ležet.“
Již od roku 1969 spadala společnost Ferrari pod skupinu Fiat. A když po zakladatelově smrti v roce 1988 odmítla královskou nabídku Henryho Forda, z 90 procent ji získala skupina Agnelli a zbytek převzal dědic Piero Lardi Ferrari. V devadesátých letech společnost prošla dalším z mnoha těžkých období, dokázala se však zotavit díky vstupu na nové asijské trhy.
V letech 2013 a 2014 bylo Ferrari uznáno za nejvlivnější značku na světě. V loňském roce prodala společnost 13 221 vozů (oproti 11 155 v roce 2021) a její obrat činil přibližně 3,5 miliardy eur. Od roku 2013 je Scuderia kótována na milánské a newyorské burze prostřednictvím své mateřské společnosti Ferrari N.V., založené podle nizozemského práva.
La Rossa si nicméně vždy udržela silnou vazbu na rodnou půdu. Piero Ferrari řekl o svém otci: „Jeho život byl Modena–Maranello a zase zpátky. Necestoval. Nikdy například nebyl ve Spojených státech. Nevkročil ale ani do Říma. Život měl tady. Byl králem Maranella a okolí. Na jiných místech si svou aurou nebyl jistý.“
Dnes je Ferrari světovou legendou, avšak příběh jeho zrodu, stejně jako osud jeho zakladatele, je lemovaný množstvím pádů a opětovných vzkříšení. Z Maranella vzešly proslulé, ale i nedokonalé vozy, které dominovaly závodním tratím, ale zažily i temné chvíle.
Sám Enzo Ferrari byl člověk plný rozporů, který vždy nosil sluneční brýle, protože „nechtěl, aby si v něm ostatní četli“, člověk obtížný, autoritářský a uzavřený, ale také nečekaně citlivý.
Syn kováře, který v dětství snil, že bude „operetním tenorem, sportovním novinářem, nebo závodníkem“, se nakonec stal ikonou historie automobilového sportu. Jak se to stane? Jeho vlastními slovy: „Prostě jsem dělal něco, co mě sobecky zajímalo.“
