Impozantní stavba přímo na lasvegaském Stripu, která pojme 33 tisíc diváků sledujících baseballový zápas a svým obřím oknem jim zároveň umožní pohlédnout na panoráma města. Takový bude nový stadion amerického klubu MLB Athletics, který se přesouvá z Oaklandu právě do Las Vegas, kde má v roce 2028 zahájit novou kapitolu.
Stavbu, jejíž otevření je naplánováno na jaro roku 2028, navrhlo světoznámé architektonické studio Bjarke Ingels Group (BIG) a jedním z vedoucích architektů tohoto projektu asi za 1,75 miliardy dolarů (39 miliard korun) je i český architekt a rodák z Jindřichova Hradce Jan Klaška.
Jméno Klaška možná neslyšíte poprvé. Architektem je totiž i Janův bratr Jakub. Oba spolu nějaký čas působili v londýnském ateliéru nyní už zesnulé britské architektky s iráckými kořeny Zahy Hadid.
Zatímco Jakub se soustředil na pražskou „Masaryčku“ a její okolí, konkrétně bývalou budovu pošty v Hybernské ulici, kterou bude rozvíjet dál pod svojí vlastní značkou, Jan se z Londýna vydal do New Yorku.
Ve městě, které nikdy nespí, nakonec zakotvil právě v ateliéru dánského architekta Bjarkeho Ingelse, respektive v jeho newyorské pobočce. Hvězdný architekt, který pro Prahu navrhl Vltavskou filharmonii, Klašku uchvátil především inovátorským přístupem k architektuře.
„Hlavní agendou BIG jsou inovace, design a pokročilejší navrhování v tom smyslu, že tvoříte něco, co ještě nikdy nikdo neudělal,“ říká český architekt, který má za sebou například práci na fotbalovém stadionu v Dauhá nebo na destilerce na bourbon v Kentucky.
V rozhovoru pro Forbes popisuje svoji cestu přes Londýn až do New Yorku, proces výstavby stadionu v Las Vegas i to, jak na projekty BIG dopadají kroky amerického prezidenta Donalda Trumpa.
Ještě než se dostaneme k architektuře, zajímá mě vaše sportovní dráha. Dočetl jsem se o vás, že jste byl reprezentant v taekwondu a mistr Evropy v kickboxu. Chtěl jste být nejprve sportovcem a až pak jste se dal na architekturu?
Rozhodl jsem se, že dává smysl dělat sport do té doby, dokud to tělo zvládá. Na druhou stranu, kickbox i taekwondo jsou obojí natolik okrajové sporty, že mi bylo od začátku jasné, že v tom budoucnost nebude. Pokud bych tedy nechtěl být trenérem nebo mít vlastní tělocvičnu. Proto jsem se v průběhu sportování snažil vystudovat.
Do dnešní doby mě trochu mrzí, že jsem kvůli tomu studium dost zanedbal. V době, kdy moji kamarádi jezdili na stáže po světě, jsem já jezdil po světě sportovat. Což mi vlastně na jednu stranu dalo obzor světa v jiném měřítku a v jiné škále, ale na druhou stranu mě to trochu zbrzdilo v architektuře.
To znamená, že až po vystudování a v momentě, kdy jsem začal pracovat pro první kancelář, jsem vlastně všechno doháněl.
U koho jste v Česku začínal?
Nejprve jsem pracoval pro de.fakto a potom pro pana Aulíka, respektive ateliér Aulík Fišer architekti. Ale už rok po škole jsem odešel do Vídně, což byla asi největší škola architektury, jakou jsem mohl dostat.
Vídeň je co do architektury trošku dál než Praha. V té době jsme tu v Česku teprve všichni doufali, že by mohl pan architekt Kaplický se svým návrhem Národní knihovny nastartovat proces, kdy veřejnost začne vnímat architekturu trochu z jiného pohledu a začne ji přijímat jako něco neoddělitelného od vývoje společnosti, něco, z čeho můžeme všichni profitovat a co je nositelem pokroku.
Tohle už ale ve Vídni pochopili dřív a atmosféra tam byla naprosto odlišná v porovnání s Prahou. Můj bratr ve Vídni už studoval u Zahy Hadid, která tam na Vysoké škole užitého umění působila jako profesorka. A právě přítomnost takové ikony na akademické půdě na sebe nabalí spoustu studentů. A ti musejí někde pracovat.
To znamená, že se rozprchnou do lokálních kanceláří a studií. Na dennodenní bázi tak máte možnost spolupracovat s mladými, svěžími mozky. To byla pro mě ta hlavní škola.
Foto se souhlasem Bjarke Ingels Group
Už se pohled české veřejnosti na architekturu na tu Vídeň dotáhl?
Já myslím, že ještě ne, ale máme podle mě solidně nakročeno. Máme tady spoustu nově vznikající architektury, ať už je to na papíře, nebo čerstvě postavené, jako je třeba „Masaryčka“, která splňuje přísná kritéria světové architektury.
Po Vídni jste tedy odešel do Londýna?
Šest let jsem byl ve Vídni a pak jsem podal žádost do ateliéru Zahy Hadid a odešel do Londýna.
Mířil jste tam proto, že tam už v té době byl váš bratr Jakub?
Bylo to samozřejmě na doporučení. A zároveň mě velice zajímala organičtější architektura založená na soudobých technologiích, které vám posunou designový proces do úplně jiné hladiny. V té době to bylo něco inovativního.
Co jste měl u Zahy Hadid na starosti?
Jako nováček jsem si nemohl vybírat sféru svého vlivu, i když bych samozřejmě rád. Když jsem skončil se sportem, zařekl jsem se, že v životě už nebudu myslet na sport. No a první, co jsem u Zahy dělal, byl fotbalový stadion v Kataru pro mistrovství světa. Takže se sport jako bumerang ke mně zase vrátil.
Nebyl jsem za to nejdřív úplně rád, ale s odstupem času musím přiznat, že je to vlastně asi nějaká hříčka osudu, která mě k tomu zase znova přivedla. A teď mě to těší, že navrhuju něco, k čemu mám osobní vztah a čím jsem si prošel z té druhé strany jako sportovec.
Na Masaryčce, kterou Zaha Hadid navrhla pro Pentu, jste se v rámci ateliéru podílel také?
Také jsem na ní spolupracoval, ale to byl hlavně projekt mého bratra. Já jsem u něj byl jen jako člen týmu a zhruba po vydání stavebního povolení jsem odešel do New Yorku.
A jak jste se dostal do New Yorku a do ateliéru Bjarke Ingels Group? Pomohlo vám to, že jste přicházel z Londýna?
Tady musím upřesnit, že jsem do New Yorku odešel ještě v rámci Zaha Hadid Architects. Vytvořil jsem totiž skicu, která byla vybrána jako podklad pro rezidenční projekt na High Line v New Yorku. A dostal jsem jedinečnou příležitost se do New Yorku odstěhovat a na projektu tam pracovat.
Navíc, už když jsem odcházel z Vídně, přihlásil jsem se do loterie o zelenou kartu. No a tu jsem získal, takže jsem po celou dobu svého působení v Londýně věděl, že dřív nebo později se budu muset rozhodnout, jestli zůstanu tam, nebo půjdu do New Yorku. A nakonec se to sešlo tak, že jsem se tam mohl přesunout už v rámci ateliéru Zahy Hadid.
V New Yorku jsem pak pracoval na projektech, které v Londýně nikdo moc dělat nechtěl, ale mě naprosto fascinovaly. Byly to hlavně mosty, statika, komplexnější geometrie.
Jenže po smrti Zahy Hadid už ateliér neměl moc zájem na tom, aby pokračovala samostatná kancelář v New Yorku. Pracovní podmínky, výplata a přidělování projektů už nebyly ideální, a proto jsem se rozhodl odejít.
Foto se souhlasem Bjarke Ingels Group
Bjarkeho Ingelse jste si vybral proč?
Já jsem ještě měl mezitím takové malé intermezzo v Populousu, což je ateliér, který je na té pomyslné škále úplně na druhé straně. Je to vlastně totálně korporátní kancelář zabývající se sportovními stavbami. A po jedenácti měsících jsem zjistil, že to není nic pro mě. Bjarke Ingels Group je oproti tomu studio, které má vlastně stejnou agendu jako Zaha Hadid.
Tedy hlavně inovace, design, pokročilejší navrhování ve smyslu toho, že tvoříte něco, co ještě nikdy nikdo neudělal. Pravý opak té korporátní kanceláře, která dbá na to, že má určité mechanismy, určité vybudované strategie.
To znamená, že každý projekt je sice přesně v rozpočtu a v termínu, ale zase to určitým způsobem eliminuje inovaci a design. Dostáváte korporátní design, zatímco Bjarke Ingels pracuje především s inovacemi.
Když jsem loni v létě dělal rozhovor s Ondřejem Chybíkem a Michalem Krištofem, oba zmiňovali, že jejich generace, a tedy i ta vaše, je první generací architektů, která má fungující kontakty ve světě, protože mohla studovat nebo začínat s prací v zahraničí. Vnímáte to stejně, že díky tomu, že jste studoval v zahraničí, je pro vás architektonický svět otevřenější?
Je to přesně, jak říkáte. Naše generace je první, která když dostudovala, měla obrovské možnosti jít ven. A bylo to i relativně jednoduché. Svět se stal mnohem více propojeným. A dalším takovým obrovským milníkem byl covid, kdy se svět navíc přesunul do onlinu a úplně nezáleželo na vaší fyzické přítomnosti v dané zemi.
To znamená, že jste mohl pracovat odkudkoli. A to si po covidu ještě pořád neseme – spousta kanceláří vám umožní pracovat odkudkoli. Ale samozřejmě se nic nevyrovná tomu, být v určité zemi, žít tam a potkávat se s lidmi pocházejícími z každého koutu světa.
To jsme ale trochu odbočili z New Yorku. Vy tam aktuálně v rámci BIG pracujete na návrhu stadionu za 1,75 miliardy dolarů pro baseballový tým Athletics, který se přesouvá z Oaklandu do Las Vegas. Bude to stavba jen na baseball, nebo to bude multifunkční stadion?
Bude to aréna, což z definice znamená multifunkční prostor. Snažíme se trefit díru na trhu, kdy ve Vegas máte mnohem menší arény okolo patnácti tisíc diváků a potom zase ty velké stadiony na americký fotbal pro nějakých čtyřicet až padesát tisíc diváků.
Proto se snažíme mířit na třicet až pětatřicet tisíc diváků, což dokáže pořád unést solidní koncert, může se tam hrát evropský fotbal nebo tam můžete dát něco jako rodeo či monster truck show, což se v Las Vegas užije.
Můžete tu stavbu přiblížit? Na vizualizacích mě zaujalo to obrovské okno, kterým je vidět na panoráma Las Vegas.
Je to projekt, na který jsem neskutečně hrdý. Tvar budovy nevznikl tak, že bychom hledali jen nějakou vhodnou formu, ale vzešel na základě kontextu místa. Las Vegas leží v poušti. Jsou tam obrovské teplotní rozdíly mezi mezi dnem a nocí, mezi létem a zimou. To znamená, že jakýkoli venkovní sport tam v podstatě neexistuje.
A baseball je přitom sport, který se téměř výhradně hraje venku. Proto jsme museli dělat architekturu, která by dokázala vytvořit ideální podmínky pro outdoorový sport pod střechou. Vytvořili jsme takové skelety odkazující na trojúhelníkové vlaječky, které získáte v baseballu, když vyhrajete svoji divizi.
A ty kryjí slunce z jihu, z východu i ze západu a postupně se celá budova otevírá směrem na sever, odkud do arény neproniká přímé sluneční záření, a současně se tak otevírá na Strip, což je ta nejznámější ulice plná kasin. Snažíme se vytvořit pocit venkovního sportu tím, že vytváříme průhled na největší vizuální atraktivitu Las Vegas. A to díky obrovskému zasklenému otvoru, do kterého by se vešel celý newyorský městský blok.
Foto se souhlasem Bjarke Ingels Group
Foto se souhlasem Bjarke Ingels Group
Jak takhle obrovský projekt v rámci architektonického studia vzniká? Přijde hlavní architekt, navrhne nějakou podobu a ta se pak ve velkých týmech ladí?
Každé studio má svoje workflow a svoji agendu. Bjarke Ingels pracuje tak, že má několik designérů, kteří tvoří designérský tým, a každý z nich přináší své nápady. Každý návrh jde do designového poolu, ze kterého se potom vybere vítězná varianta.
Bjarke nefunguje jako takový ten architekt staršího pojetí, že by něco naskicoval a týmu to dal jako hotovou věc k rozpracování. On spíše deleguje designovou zodpovědnost na své designéry. A ti se snaží vytvořit něco kontextuálního, inovativního a něco, co by bylo v souladu s jeho chápáním architektury.
Potom mu to samozřejmě prezentujeme ve variantách a určitým zužováním těch variant se dobereme k vítězné podobě. Současně musíme akceptovat komentáře a zpětnou vazbu od klienta. To znamená, že Bjarke je prvoinstanční síto, na němž vybereme varianty, které prezentujeme klientovi. Takže to není nic dogmatického.
A třeba u Zahy Hadid to bylo podobné?
Tam to bylo, řekl bych, méně kolaborativní. Bylo to více založené na individuálních schopnostech jednotlivých designérů. Ale ve výsledku Zaha také většinou nefungovala jako architektka, která by něco naskicovala a řekla, takhle to bude. I ona si vybírala z více variant tu, která jí byla nejbližší.
V tom objemu desítek projektů vlastně ten hvězdný architekt ani není schopen ovlivňovat každý projekt do detailu. Musí delegovat svoji zodpovědnost na designéry, kterým důvěřuje.
A v tom je právě síla velké kanceláře, která má vybudovaný mechanismus jakéhosi kolektivního myšlení. Tím nechci říct, že se všichni v BIG snaží navrhovat jako Bjarke Ingels, ale už máte nějakou kulturu, která je vypěstovaná a vybudovaná tou kanceláří, máte určitý žebříček hodnot. A Bjarke je něco jako editor.
Jak daleko jsou přípravy arény v Las Vegas?
Soutěž jsme vyhráli minulý rok v létě a v tuto chvíli jsme ve fázi, která by se v českém kontextu dala označit jako prováděcí dokumentace. Tento měsíc už začínáme kopat a celý projekt by měl být hotový v roce 2028, kdy se bezpodmínečně musí otevřít.
Sportovní stavby jsou na toto velice choulostivé, protože když neotevřete na začátku sezony, celé se to protáhne o další rok. Ten tým nemůžete stěhovat v průběhu sezony. A my máme samozřejmě ve smlouvě obrovské penále, pokud rok 2028 nestihneme. Amerika je na tohle pedant. Termíny jsou opravdu něco svatého.
Takže od výsledků soutěže k výstavbě to trvalo zhruba rok, rok a půl. To je v českém prostředí nepředstavitelné. Ještě u takto velké stavby…
Je to částečně i proto, že ambice to všechno dotáhnout nepochází jen ze strany soukromého subjektu, ale i od města samotného, které má zájem o to, aby vzniklo něco ikonického, inovativního. Takže se stává investorem i samotné Las Vegas, protože ví, že je to investice do další atrakce, která město dokáže udržet na předních pozicích.
A jak je to s povoleními, pravidly nebo normami? Ono se trochu nabízí říct si: No jo, Las Vegas, tam to staví jedno přes druhé. Ale předpokládám, že i ve Vegas platí pro developery nějaká pravidla. Je to tak?
České prostředí, které vychází z nějakých německých norem, je relativně přísné, ale americká norma není o nic benevolentnější. I tam je jasně daný proces, kterým musí projekt projít. Dost pomáhá digitalizace a další možnosti, které umožňují stavět rychleji.
My třeba neděláme dokumentaci na stavební povolení pro celou budovu. V tuto chvíli máme povolené základy, které už začínáme budovat. Během toho se teprve dokončuje povolení na ocelovou konstrukci, pak se povolí tribuny a tak dále. Takže máme pět kroků a pět stavebních povolení.
Ale zároveň už asi musíte předpokládat, že všechna povolení dostanete, protože jinak by ty základy nedávaly smysl.
Samozřejmě. U takto komplikovaného a komplexního projektu je celý tým lidí, kteří se starají o to, aby vše bylo v souladu s normou a aby vše hladce prošlo.
Všechno je vykomunikované, marketingově, legislativně. V momentě, kdy se to spustí, už není čas na chyby. Každá chyba by znamenala prodlení a odložení startu o sezonu – a to si nikdo nemůže dovolit.
Co dalšího v rámci BIG už máte za sebou?
Nejdál jsem dotáhl asi palírnu bourbonu v Kentucky. Kluk z Česka, založený na pivu a fotbalu, dělá baseball a bourbon. Ale zase mi to otevírá možnosti přemýšlet o věcech, o kterých bych nikdy předtím nepřemýšlel. To je něco, co architektura dokáže naservírovat. Obohatíte se díky ní i jako člověk.
Nemyslím si, že bych začal pít bourbon, a baseball už asi taky hrát nebudu, ale bylo strašně obohacující do těch světů proniknout. Poznat, jakým způsobem vzniká bourbon nebo jaká je komunita okolo baseballu.
Jak inspirativní je pro architekta New York?
New York je kategorie sama pro sebe. Město formované na základě skutečností, které byste vlastně nikdy nepredikoval. Jelikož tam historicky byly drahé pozemky, generovalo to výškovou výstavbu. A když máte opravdu drahé pozemky, tak vám to vynese opravdu vysokou výškovou stavbu. A to je něco sice racionálního, ale absolutně vyhajpovaného.
Takový je ostatně i životní styl v New Yorku. New York má všechno, ale je to posunuté ještě výš. Když jsou lidé šílení, tak jsou opravdu šílení. Když je něco špatné, je to už fakt blbé. Jde to prostě do úplného maxima a vlastně neexistuje prostředek. Protože prostředek je nuda a ta v New Yorku nemá místo.
A i v architektuře vás to motivuje k tomu, že se snažíte vytvářet pořád nové věci. Pořád vás to nutí, abyste byli jiní, abyste byli inovativní, neokoukaní, protože průměr okamžitě upadne v zapomnění. Takže New York je inspirativní nejen architekturou, ale především životním stylem. Ten mi přijde pro jakoukoli profesi neskutečně inspirativní, když to člověk dokáže fyzicky ustát.
To jsem si právě říkal, jestli toho není na člověka někdy až moc…
Každé prostředí je trochu toxické. Všechny kanceláře, ve kterých jsem pracoval, jsou určitým způsobem toxické. Zaha je toxická, ale jiným způsobem než Bjarke. New York je taky toxický. Jenom si člověk musí v té toxicitě zachovat vlastní morálku, vlastní ideály i hierarchii vlastností, podle kterých chce žít.
Když si dokážete z toho prostředí vyzobat tu motivaci a to inspirativní, ale zachovat si sebe sama, je to neskutečně nevyčerpatelný zdroj energie.
Když už jsme u té Ameriky, musím se vás zeptat na tamní politickou situaci. Hodně ve Forbesu sledujeme, jak se kroky prezidenta Donalda Trumpa dotýkají různých oblastí byznysu. Jaké dopady má Trump na vás?
Musím říct, že velké. Celý stadion pro Athletics jsme měli hezky uklizený v zahrádce rozpočtu, pak přišla cla a už jsme mimo rozpočet. Myslet si, že můžete postavit takhle obrovskou stavbu, s lidmi, kteří jsou z celého světa sestěhovaní na jedno místo, při používání surovin z celého světa, ve chvíli, kdy máte nastavenou zahraniční politiku jako Donald Trump, je absurdní.
My máme sklo z Číny, ocel z USA i z Kanady, dřevo z Kanady… A nemluvě o tom, že stavebnictví stojí a padá s migranty. Už teď na papíře vidíme, jakým způsobem se nám to všechno promítne do finančního rozpočtu stavby.
A potom je tady morální, intelektuální stránka, kdy je legitimizace tohoto způsobu vládnutí neskutečně destruktivní pro společnost. I moji spolupracovníci, kteří nemají americké občanství, mají strach.
Jaká je teď atmosféra v New Yorku, který je dlouhodobě baštou liberálů?
Musím říct, že jsem si byl nejprve jistý, že Trump druhé volební období nezíská. V New Yorku ho nikdo neuznával. A v mojí sociální bublině jsem nepoznal nikoho, kdo by ho volil.
Když začala kandidovat Kamala Harris, fandil jsem jí a věřil jsem, že Trumpa dokáže porazit. Ale v momentě, kdy i v New Yorku najednou zjišťujete, že už i vaše sociální bublina začíná volit Donalda Trumpa, jsem věděl, že už není cesty zpět a že Trump vyhraje.
Nebylo to proto, že by snad byla Kamala Harris špatná nebo Donald Trump natolik skvělý. Lidé už prostě byli natolik nespokojení s životní situací. A Demokratická strana nedokázala přijít s nápadem, který by to vyřešil.
Amerika je neskutečně polarizovaná a vlivem volebního systému založeného na dvou stranách si pořád vybíráte menší zlo. To znamená, že spousta lidí byla natolik nespokojená, že i když byli přesvědčenými demokraty, raději to hodili Trumpovi. Teď toho možná hořce litují, ale už je pozdě.
Foto se souhlasem Bjarke Ingels Group
Vraťme se do Česka. Předpokládám, že asi z New Yorku sledujete dění kolem Vltavské filharmonie, i když za jejím návrhem stojí kodaňská centrála Bjarke Ingels Group. Věříte, že se projekt podaří dotáhnout?
Jsem optimista. Strašně nám fandím a věřím tomu, že to dopadne. Současně si myslím, že český stát by si takovou stavbu zasloužil. Optimisticky se snažím nemyslet na katastrofické scénáře, i když se mi samozřejmě v hlavě rýsují situace, proč by to celé mohlo selhat. Ale pořád věřím tomu, že to dopadne. A dělá mi radost, že už vzniká i projekt Stevena Holla, který navrhl koncertní sál v Ostravě.
Myslím, že je skvělé, že to jsou projekty z kulturní sféry. Že architektura světového měřítka nevzniká jen na základě komerčního developmentu. To dokáže ještě lépe reflektovat českou společnost. Podobně jako když se český národ skládal na Národní divadlo.
Když je to veřejná stavba, má to větší váhu, než když si Marek Dospiva řekne, že chce Zahu Hadid, a tak si ji postaví?
„Masaryčka“ byl komerční záměr, velice dobře vymyšlený a velice dobře fungující. Je to nejdražší office prostor v Praze, i díky tomu, že je od hvězdné architektky. Přidaná hodnota je založená především na renomovaném jméně. A to je naprosto legitimní způsob, jak postavit kvalitní moderní architekturu.
Ale myslím si, že když vznikne architektura na základě soutěže, pro kulturní účely a mimo privátní sektor, má to mnohem vyšší validitu o tom, co se děje ve společnosti.
Je nějaká stavba, kterou byste si přál navrhnout? Něco jako postavit si v Česku nebo ve světě koncertní halu či stadion?
Táta je sparťan, takže bych chtěl postavit panu Křetínskému (miliardář Daniel Křetínský – pozn. red.) novou Spartu. Tak doufám, že to čte. Ale kdybychom se bavili o nějaké vysněné typologii, tak bych chtěl postavit vězení.
Vězení?
Ano. Protože mě baví extrémy. Čím více mám kritérií a omezení, tím lepší jsem architekt. A v případě vězení se toho skloubí hrozně moc. Musíte ty lidi potrestat, ale současně je nezničit. Máte je izolovat, ale musíte je držet ve společnosti dalších vězňů. Máte vlastně něco, co je neskutečně uzavřené, ale pořád to musí splňovat určité nároky, musí tam být světlo, musí to být životaschopný organismus. A mě by strašně bavilo si to zkusit.
Protože by to byla výzva?
Asi ano. Nemyslím si, že bych snad společnosti něco dlužil, a tak bych měl navrhovat vězení. Spíš je to, jak říkáte, z architektonického hlediska opravdu výzva.
Všechno to, o čem jsem říkal, že mě na architektuře zajímá, se tam aplikuje do úplného maxima. Fascinuje mě, že to je vlastně ta nejhorší možná typologie, kde by měl architekt uplatnit to nejlepší, co umí.
