Někdejší světový šampion v hodu diskem Imrich Bugár, který ve středu zemřel ve věku nedožitých 71 let, po sobě nezanechal jen medaile a rekordy, ale i příběh věrnosti, disciplíny a promarněného vrcholu, který mu vzala politika.
Na první pohled to není žádná raketová věda. „Vybral jsem si disk, protože jsem zamlada hrozně rád něčím házel,“ říkával s úsměvem muž, který patřil k největším tvářím československé atletiky osmdesátých let.
Ještě loni v prosinci přebíral na vyhlášení Sportovce roku ocenění pro sportovní legendu. Vtipkoval a rozdával historky s lehkostí člověka, který už dávno ví, co všechno sport člověku vezme, a co mu naopak nechá.
O pár měsíců později český sport přišel o jednu z nejvýraznějších postav své poválečné historie. Imrich Bugár zemřel 8. dubna, necelý týden před jedenasedmdesátými narozeninami.
Jeho kariéra se dá vyprávět přes medaile, rekordy a ankety, jenže to by bylo málo. Bugár nebyl jen šampion, který v roce 1983 vyhrál první mistrovství světa v atletice a o rok dřív se stal mistrem Evropy. Byl také sportovcem, jemuž dějiny sáhly přímo do nejlepší sezony života.
Na letní olympiádu v Los Angeles v roce 1984 neodjel, přestože patřil ke světové špičce a sám věřil, že by tam mohl zaútočit na zlato.
„Vůbec jsem se s tím nechtěl smířit. Byl jsem v té době nejlepší na světě,“ vzpomínal na bojkot her, který nařídil tehdejší komunistický režim.
Bugár tenkrát zvažoval i cestu na vlastní náklady, jenže narazil na systém, který byl neoblomný. Místo olympijského stadionu v Kalifornii ho poslal na náhradní akci Družba do Moskvy, kde po něm ještě žádal výsledek hodný poslušného reprezentanta.
Olympijské zlato bývá symbolem absolutního vítězství. Jemu možnost o něj bojovat jednoduše sebrali soudruzi v kancelářích.
Z vesnice u Dunajské Stredy do světové špičky
Narodil se v Ohradách u Dunajské Stredy, vyrůstal v maďarském prostředí a ještě v osmnácti letech uměl jen maďarsky. Když mu přišel první nominační dopis na mezistátní utkání dorostenců, musel mu ho podle vzpomínek přeložit farář. I to dobře ukazuje, z jaké vzdálenosti se na vrchol dostával. Nejen zeměpisné, ale i kulturní a jazykové.
Původně se věnoval házené a tam se poprvé ukázalo, jak mimořádnou sílu v ruce má. Jednomu brankáři zlomil prudkou ranou kotník, jinému přišpendlil prsty k tyči. „Pak už jsem se bál střílet,“ vzpomínal. Z házenkářské střely se postupně stal diskařský hod a z kluka z jihu Slovenska atlet, který začal rychle růst.
V patnácti letech vyhrál okresní přebor, potom odešel do Bratislavy, vyučil se elektromontérem ve Slovnaftu a vedle práce se učil nový jazyk i nový život.
Zásadní přesun přišel s vojnou. Očekávalo se, že zamíří do Dukly Banská Bystrica, jenže tam o něj nestáli. Skončil tedy v Dukle Praha, kde našel prostředí, které z něj udělalo šampiona.
V roce 1978 vyhrál první domácí titul a na mistrovství Evropy v Praze získal bronz. O dva roky později přidal olympijské stříbro.
V Athénách 1982 ovládl Evropu a v Helsinkách 1983 i svět. Když se v roce 1985 dostal v San José na 71,26 metru, vytvořil výkon, který přežil celé dekády. Rekord zůstal stát jako pomník jedné mimořádné generace i jako připomínka doby, kdy československý disk patřil mezi světovou elitu.
Legenda, která nezmizela ani po kariéře
Když v roce 1995 skončil, neodešel do ústraní ani do role někdejšího šampiona, kterého si veřejnost připomene jednou za čtyři roky při olympiádě.
Zůstal v Dukle, pracoval v oddělení zahraničních sportovních styků a dál žil atletikou zevnitř. K tomu přidal organizaci Memoriálu Ludvíka Daňka v Turnově, čímž symbolicky propojil vlastní éru s mužem, po němž převzal vládu nad československým diskem.
Měl v sobě také vzácnou schopnost mluvit o velkých věcech normálně. O jídle, zabijačkách, sádle, tanci, kamarádech, tréninku i medailích. Nepůsobil jako pomník, spíš jako chlap, který toho hodně zažil a nepotřebuje kolem sebe stavět legendu, protože ji za něj dávno postavily výsledky.
I proto zůstával oblíbený mezi fanoušky, olympioniky a mladšími sportovci. Uměl vyprávět, uměl shodit sám sebe a pořád v něm byla vidět energie, která ho kdysi dostala na vrchol.
Imrich Bugár po sobě zanechal rekord, který stále platí, medaile z akcí, kde se lámaly dějiny atletiky, a také barevný životní příběh, v němž je všechno podstatné. Talent z periferie, práce, světová úroveň, zásah politiky, věrnost klubu i schopnost zůstat zajímavý dávno po posledním závodě.
Když se dnes řekne, že odešla legenda, často to bývá jen povinná formulka. Tady sedí přesně. U Bugára totiž nezmizel jen bývalý šampion. Odešel člověk, který československému sportu dlouhá léta dával tvář, rozměr i paměť.
