„Vždyť já znala Prousta,“ odfrkne si ve filmu Babylon nevzrušivě sardonická novinářka, když musí být svědkem chaotického natáčení jakéhosi pokleslého kostýmního spektáklu, o němž pak bude referovat v oborových novinách. Statisté oblečení jako ze starověku stávkují, herci se hašteří a režisér panikaří, protože už rozbil všechny kamery a ztrácí dobré světlo.

Je to bordel, z něhož ale nakonec vzejde něco krásného. O Babylonu samotném se to říct tak úplně nedá.

Nový snímek režiséra Damiena Chazella má přitom oslavit sílu filmu v nejblyštivější z jeho kolébek, kde na konci dvacátých let bolavě končila éra němé kinematografie. První půlhodina z ambiciózní tříhodinové stopáže však rozhodně nepůsobí, jako kdyby se tady měl někomu strojit funus. Pokud tu má někdo hrob, tak se na něm tančí.

Ocitáme se v rezidenci jistého producenta, která vypadá jako odsvěcený kostel, naplněný svíjejícími se těly, mezi nimiž se proplétá kamera. Nezřízené sexuální bakchanálie však namísto mecheche u Gatsbyho připomínají tělesný Climax režiséra Gaspara Noého – to když na party vtrhne podnikavá dívka Nellie v podání Margot Robbie.

Sedmatřicetiletý Chazelle, který už stihl Hollywood úspěšně osedlat svými filmy Whiplash nebo La La Land, tu ale překvapivě působí jako někdo, kdo se svou horečnou vizí odvrácené tváře Los Angeles snaží lísat k mistrům typu Scorseseho, Tarantina či Paula Thomase Andersona. Skoro byste řekli, že sledujete nějakého machrujícího puberťáka, přitom Chazellův poslední film První muž stvrzoval jistou vyzrálost, kdy kosmické ticho v příběhu Neila Armstronga nabídlo prostor i k vlastnímu zklidnění.

Ne, že by filmaři museli neustále postupovat vpřed – mohou se samozřejmě posouvat libovolnými směry. Scorsese koneckonců v jednasedmdesáti natočil film, v němž se hází lidští trpaslíci na terč. Dekadence Babylonu, kde se před kamerou kálí, močí i zvrací, je ale většinou dětinsky úmorná, jako kdyby se někdo vyprázdnil uprostřed místnosti, zapíchl do hromádky paraplíčko a pak všechny pyšně obcházel s kloboukem o příspěvek.

Někdy tam Chazellovi samozřejmě pár drobáků hodíte, například když se mu podaří strhnout komedií omylů na place nových zvukových filmů. Nellie nebo i hvězdného Jacka v podání Brada Pitta navíc čeká kruté vystřízlivění, které ale ani v jednom z případů příliš nevyzní. Jako by si Chazelle najednou vzpomněl, že chce řešit i lásku, zločin, a dokonce blackface. Je toho moc.

Klíč k filmu nejspíš nedrží nikdo jiný než zmíněná novinářka, která ve skvělé scéně Jackovi vysvětlí, že ho nikdo „neruší“, když o něj v nové zvukové éře filmu není zájem. Svou prací se dávno stal nesmrtelným, i když po něm přijdou další desítky, možná stovky jiných hvězdných Jacků. Na konkrétních jednotlivcích nezáleží, je třeba se zapřít pro blaho průmyslu jako celku.

Závěrečná montáž, v níž se Babylon prolne s filmovou historií včetně přiznaných vzorů jako Zpívání v dešti, je tak ve své bezelstnosti něčím sympatická. Už ale nemá moc co zachraňovat, jakkoli byste filmu samotnému chtěli nadržovat – americkými kiny zcela prošuměl a podle některých zdrojů na něm studio Paramount tratí mezi 100 až 200 miliony dolarů.

Možná by měl být Chazelle propříště… tajemnější? Tady jako by nevěděl, že na reálných nejdekadentnějších večírcích vám zalepí čočku fotoaparátu v telefonu, abyste pak o zážitcích mohli maximálně vyprávět. Existuje totiž důvod, proč na některé party nemají být zváni všichni. Když oponu nadzvednete zcela, zničíte veškeré kouzlo.