„Chtěli jsme vzít příklady dobré architektury a ukázat ji v širším kontextu,“ říkají svorně Michaela Hečková a Matěj Chabera. Mluvíme spolu prostřednictvím videohovoru, autoři knihy Možnosti vesnice totiž právě pobývají v Římě.
Vesnice v italském regionu Lazio jsou podle nich ostatně často v horším stavu než ty české. Alespoň co se čistoty týče, tvrdí Hečková s Chaberou. Jejich publikace, ve které se věnují desítkám zajímavým architektonickým stavbám ve dvanácti českých a moravských vesnicích, boří mnoho podobných mýtů. Hlavně ten, že se na našem venkově nic neděje.
Designová kniha s perfektní grafikou a fotografiemi ale není určena jen městským fajnšmekrům, kteří si ji pořídí, aby jim dělala parádu na výstavce. „Nechtěli jsme vytvořit další knihu, kterou si dáte na konferenční stolek. Je to průvodce nejen pro ty, kdo hledají na vesnici stejně kvalitní služby jako ve městě, ale také dostáváme ohlasy, že inspiruje ty, kdo se sami snaží ve své vesnici o změnu,“ vypráví Matěj Chabera.
Rodák z Brandýsa nad Labem strávil deset let ve velkých světových metropolích, jako je Londýn, Amsterodam nebo Milán. A ze svého kosmopolitního života si odnesl poučení, že pokud máte zájem se podílet na místě, ve kterém žijete, ideální je pro to malé měřítko.
A ve své knize to ukazuje na konkrétních případech. „Osobně mi nejvíc vadí, když se lidé nestarají o to, co je obklopuje. A na to má třeba starosta Poříčí u Litomyšle návod, jak to změnit. Motivuje ostatní tím, že jim ukazuje, co všechno v obci dělají,“ popisuje Chabera. Pořádá například nejrůznější soutěže, jako soutěž o nejhezčí truhlík, zahradu nebo balkon. A funguje to. Pokud se do Poříčí zajedete podívat, přivítají vás tam perfektně upravené záhony hortenzií a vůně levandule.
Pro spoluautorku knihy Michaelu Hečkovou, která pochází z Havířova a žila například v obci Domaslavice u Frýdku-Místku, bylo zásadní mluvit s místními. Jak přijímají novou architekturu a změny, které se v jejich obcích dějí.
„Současná architektura občas vyvolává divočejší reakce. Někdy se stává, že lidem se nelíbí nově postavené stavby, ale později je akceptují,“ říká Hečková a dodává, že například kvůli kulturnímu centru v Nevřeni, které připomínalo nedaleký kaolinový důl, dostávali zdejší zastupitelé dokonce výhrůžky.
O sedm let později už do něj ale místní chodí nejen kvůli výstavám a divadelnímu představení, ale pořádají zde i svatební hostiny, rodinné oslavy či sem jen tak zajdou na pizzu a skleničku vína.
Podle Hečkové s Chaberou jsou úspěšní zastupitelé ti, kteří dokážou být nejen otevření novým projektům a myslí na to, jak zlepšit život svých lidí, ale především tací, kteří jsou trpěliví ve vysvětlování. „Je důležité hovořit o tom, co nový projekt vesnici přinese, jak bude financován, že nepřinese zadlužování,“ tvrdí autoři.
Podobná praxe podle nich bude čím dál žádanější vzhledem k zájmu o bydlení v prstencích okolo velkých měst. „Obce se teď dostávají pod velký tlak, ale kvůli neúnosně drahým bytům v Praze se pak staví zajímavé projekty ve středních Čechách,“ říká Hečková.
Průvodce, kterého Hečková s Chaberou vydali ve vlastním nakladatelství Meziměsto, autory vyšel zhruba na 600 tisíc korun. Financovali ho nejen z vlastních zdrojů, ale prostřednictvím nejrůznějších grantů.
Na dotaz, zda se zásadním způsobem liší městský a venkovský přístup i způsob uvažování, však nedokážou jednoznačně odpovědět. „Velice se od sebe liší jednotlivá místa, horské vesnice na Šumavě nebo vinařská víska na Moravě. Co dokážeme ale potvrdit, je, že za poslední dobu se postavily zajímavější projekty na vesnici než v Praze,“ prohlašují.
