Pokud nemáte zelenou kartu nebo nejste ARO sestra se zálibou v řízené plicní ventilaci, je pro Čechy přímá cesta z Prahy (nebo odkudkoliv ze Schengenu) do Spojených států velmi složitá, prakticky nemožná. Ovšem Američané jsou pragmatičtí.
Investujete do ekonomiky USA a vytváříte pracovní místa? Tak jo.
Proč do USA v době koronakrize
Proinvestovali jsme s Davidem Šimoníkem část souboru realitních a developerských projektů v Texasu a já se na ně potřeboval co nejdříve osobně podívat. Rozhodnout se mimo jiné o formě mého dalšího angažmá. Tedy mého: našeho, Davidova a po nás i dalších koinvestorů.
„Peťánku, ty jsi se zbláznil,“ volá mi má teta, od března v izolaci s manželem na Floridě. Z Česka s incidencí dva případy na 100 tisíc obyvatel letět do středního Texasu, kde je to tak 40 případů.
Jenže já tam vážně musím. Když Trumpova administrativa zakázala cesty ze Schengenu a Evropy, zvažoval jsem různé varianty. Čtrnáct dní v Mexiku? Cancún je teď superlevný. Ovšem Amíci tě pak nemusí pustit, a navíc vývoj covidu v Mexiku je divočina. Turecko? Čtrnáct dní s animátory? US CBP vás stejně nemusí ani po těch 14 dnech pustit, navíc se to i pro Turecko zřejmě změní. Teda může. Nevíme.
National Interest Exception (NIE)
Koncem července se objevila další možnost: když požádáte o byznysovou výjimku dle NIE, můžete letět napřímo. Více info najdete tady.
Moc jsem tomu nevěřil, ale přesto požádal asistenta Adama, ať zjistí více a pražské ambasádě popíše mou situaci. Napsali jsme pak v pátek oficiální žádost a hned v pondělí dostali odpověď: „Dear Mr. Stuchlik, You are approved to travel to the United States as a national interest exception (NIE) … You may now travel from the Schengen area directly to the United States.“
WOW!
K tomu propadlá ESTA, ale ani nová není problém. Proč jsem to dostal, se mohu jen domýšlet. Opravdu investuji, a ne málo (hlavně Američanům nikdy nelžete!), ve Státech jsem byl studijně, pracovně, turisticky či za rodinou mnohokrát. Ale těžko říci, co rozhodlo.
Jak se tam dostat?
Zapomeňte na dobu před covidem. Poskládat lety, které opravdu poletí, není vůbec jednoduché. Ale naštěstí mám roky skvělou cestovní plánovačku Petru Molnárovou, která se toho zhostila. Na první pohled divočina, tam přes Amsterdam, zpátky přes Londýn, napříč leteckými aliancemi… Ale jde to a letí to. Tento text už píšu nad Atlantikem.
Letenky jsou však minimálně dvakrát dražší než dříve.
Petr Stuchlík v letadle do USA. | Foto Petr Stuchlík
Letiště Praha
Je brzy ráno, pro mne stále hluboká noc. Na Ruzyni pár lidí, mrtvo, celý denní přehled letů na dvou tabulích ze tří. Smutné. Roušky ode dveří až do letadla. A v něm až do Dallasu. Dohromady dobrých 20 hodin. Ještě že mám zásobu lehkých prodyšných roušek z Technické univerzity v Liberci. Díky bráško zubaři!
Dámy na přepážce se na NIE výjimku dívají opravdu překvapeně. A zároveň neskutečně uctivě, jako bych v kufříku vezl tajný recept na vakcínu od profesorky Adámkové z IKEMu. Trochu másla, špetku soli, tři vajíčka a vidličkou bílky opatrně našlehat… Jsou moc milé, mimořádně, ale nikam se nedovolají (kam taky po čtvrté ráno) a nevědí. Nikdy to nikdo neviděl.
Pak se přihlásí rakousko-uherská tradice: „Vy na tom nemáte razítko!“ No ale jak taky, když mi to přišlo mailem? Aha.
Co s vámi? Odbavíme vás jen do Amsterdamu. A nic nezaručujeme, včera tu byli s F-1 (studentským) vízem, podle USA v pohodě, a stejně je nepustili. Tak hodně štěstí!
Letiště Schiphol, Amsterdam
Necelé tři hodiny na přestup, to bych snad mohl stihnout i s vyzvednutím zavazadel a novým check-inem. Velké letiště, trvá to. Na check-inu už jsou lidé od American Airlines. Oh, you are the exception. Please wait, the computer is not working.
Klasika. Vedle rodinka a mladá Holanďanka s F-1 studentským vízem. Taky musí čekat jako já. Nakonec proletí až do Dallasu.
Počítač stále nefunguje, přichází paní supervizorka. Dejte mi všechny dokumenty, pak někam odjede výtahem, za 10 minut je zpět i s boarding passem. Paráda!
Ale kdeže. Sice mám boarding pass, ale paní na baggage drop zavazadlo nechce. „Jak teď můžete letět na ESTu do USA?“ Naštěstí seženu supervizorku a zbavím se i zavazadla.
Na gatu se projeví ta hnusná zkratka SSS z boarding passu. Kdybyste nevěděli: Secondary security screening. Týpek ve středním věku letí z Evropy sám do středního Texasu na nějakou výjimku. V této době!
Podezřelé. Takže extra prohlídka přímo na gatu a pár otěrů na výbušniny. Naštěstí jsem zahrádku včera nehnojil, mohu do letadla. Nejsem zdaleka sám, vypadá to, že těch pár Neameričanů má stejný osud. Holt cestování v době koronakrize je divné, což automaticky aktivuje algoritmy TSA.
Letiště Dallas Fort Worth
Největší pozdvižení ovšem vzbuzuje ESTA ze Schengenu s National Interest Exception v Dallasu. Žádní lidé, tedy žádné fronty na úředníka, rovnou automat a rovnou úředník. Klasické otisky prstů, pohovor: a pak údiv, telefon a speciální místnost. Na zdi nápisy ve španělštině o škodlivosti drog, zneužívání žen a tak.
Vysvětlování, telefonáty, pak přijde šéf: Welcome to Texas, Mistr Stačlík! O patro níž na pásu jezdí už hodinu jediné zavazadlo, které je po vyzvednutí prozkoumáno položku po položce. No a pak už jen domácí přelet, pořádné nachos a cíl.
Když to vlastně celé dosud zhodnotím, není to horší než „normální“ lety do USA. Je to jiné. Žádné fronty, žádné vyčkávání před přistáním, minimum lidí a minimum letů na naddimenzovaných letištích. Část obchodů funguje. Dokonce mám (výborné) bezlepkové jídlo přes Atlantik, což se standardně dařilo u Lufthansy. U BA nebo Air France jen občas.
Personál je vstřícný, milý a chápavý jako nikdy. Jen musíte počítat se všudypřítomnou nejistotou ve všem. Pocit abnormality však spojuje, a přestože jsem jako pasažér nebo jako pilot nalétal stovky a stovky hodin, je to teď prostě jiné. I když oproti situaci ještě v červnu mnohem blíž k normálu. Hurá!
Autor je členem svépomocné občanské platformy KoroNERV-20.
