Ještě před dvaceti lety byly IQ testy fenoménem. Objevovaly se v časopisech, na internetu i v televizi, lidé si je zkoušeli ze zvědavosti i jako formu sebereflexe. Dnes jako by téma inteligence z veřejného prostoru téměř zmizelo. Není to tím, že by ztratila význam. Jen se změnil způsob, jak o ní dnes uvažujeme.
Důvodů, proč už téma IQ ve veřejném prostoru tolik nerezonuje, je několik. Jedním z nich je posun od jednoduchého měření „chytrosti“ k mnohem komplexnějšímu chápání lidských schopností. Do popředí se dostaly pojmy jako emoční inteligence, kreativita nebo schopnost spolupráce. IQ přestalo být vnímáno jako univerzální měřítko úspěchu.
Svou roli sehrál také internet, který zaplavil prostor neověřenými testy, jež zpochybnily důvěryhodnost celého konceptu. A v neposlední řadě se proměnilo i školství a pracovní trh – důraz se přesunul z „kolik víte“ na „jak přemýšlíte a co dokážete vytvořit“.
Podle Lucie Měchurové, první místopředsedkyně a členky organizace Mensa, která má na starosti testování dětí ve školách a odhalování mimořádných talentů, zájem o inteligenci jako takovou určitě nezmizel. „Já si nemyslím, že by to téma zmizelo. Spíš jsme přestali mít potřebu ho stavět na piedestal a definovat člověka jedním číslem,“ říká. IQ podle ní zůstává důležitým ukazatelem, ale jen jako jedna ze složek lidského potenciálu.
Právě to je podle ní klíčový důvod, proč dnes testování nepřitahuje masy. „Dřív se na to lidé dívali jako na něco, co vám řekne, jak jste na tom celkově. Dnes už víme, že to tak není. Test měří jen určitou část inteligence – logickou, matematickou nebo verbální,“ vysvětluje.
Změnila se rovněž samotná motivace lidí test podstoupit. Zatímco dříve šlo často o zábavu či prestiž, dnes k němu většinou vede konkrétní důvod. „Každý musí mít nějakou motivaci. U dětí je to často snaha pochopit, proč se chovají jinak nebo proč se jim ve škole nedaří. U dospělých to bývá spíš osobní zvědavost či potřeba si něco potvrdit,“ říká Měchurová.
Právě u dětí má podle ní testování největší smysl. „Nechat si dítě otestovat má smysl ve chvíli, kdy s ním řešíte nějaký problém. Když si nevíte rady, může vám to pomoct pochopit, zda za tím třeba není vysoké IQ, a podle toho s ním začít pracovat,“ popisuje.
Měchurová ale zároveň varuje před přeceňováním výsledků. „Je to pořád jen test, který zachycuje výkon v konkrétní chvíli. Dítě může být unavené, ve stresu, nemusí mu sednout prostředí. Výsledek pak nemusí odpovídat jeho skutečnému potenciálu,“ upozorňuje.
Je to pořád jen test, který zachycuje výkon v konkrétní chvíli.
Zajímavé je, že zatímco veřejný zájem o IQ testy ochabl, v praxi jich přibývá – jen se přesunuly jinam. Roste třeba testování ve školách nebo zájem rodičů o identifikaci nadaných dětí. „Máme otestováno mnohem víc lidí než dřív. Jen už to není tak viditelné na povrchu,“ říká Měchurová s tím, že každoročně jich otestují bezmála deset tisíc. Za loňský rok to například bylo zhruba devět tisíc, z toho polovina testovaných byly dětí do třinácti let.
Foto: Mensa
Právě včasná identifikace přitom hraje zásadní roli. „Do sedmi let se vytvoří zhruba 75 procent neuronových spojení. To je období, kdy se ten potenciál nejvíc formuje. Pak už z něj člověk celý život čerpá,“ vysvětluje Měchurová. Pokud dítě v této fázi nedostává odpovídající podněty, část jeho schopností podle ní jednoduše zůstane nevyužitá.
Talenty, které systém nevidí
Nadané děti podle ní existují v každé populaci zhruba ve stejném poměru. Přesto český systém pracuje jen se zlomkem z nich.
„Když se podíváme na čísla, měli bychom mít zhruba deset procent nadprůměrně chytrých dětí s IQ mezi 120 a 130 a kolem dvou procent mimořádně nadaných dětí s IQ nad 130. Pokud tedy nadané děti tvoří zhruba deset procent populace školáků, mělo by jich být v Česku zhruba 150 tisíc. Oficiálně jich ale máme identifikován jen zlomek, přibližně 2,8 procenta, tedy řádově jen několik tisíc,“ konstatuje.
Jak takové děti rozpoznat v praxi? „Nadané děti obvykle přemýšlejí jinak, jdou víc do hloubky, potřebují věcem opravdu porozumět, kladou otázky, které jejich vrstevníky ani nenapadnou, a to už od předškolního věku. Zároveň ale často nezapadají. Nemají si s ostatními co říct, nebaví je tempo ani způsob výuky a velmi rychle ztrácejí motivaci. A často svůj potenciál vůbec nerozvinou,“ popisuje Měchurová.
Velký problém je i to, že nadání se obvykle neprojevuje tak, jak si okolí představuje. „Velmi častý mýtus je, že nadané dítě je jedničkář. Není. Mnohdy je to dítě, které se nudí, vyrušuje nebo úplně vypne. Nebaví ho to a klidně má trojky či čtyřky,“ popisuje. To vede k tomu, že nadané děti zůstávají nepovšimnuté, nebo hůř, jsou považovány za problémové.
Velmi častý mýtus je, že nadané dítě je jedničkář. Není. Mnohdy je to dítě, které se nudí, vyrušuje nebo úplně vypne.
Ještě složitější situace nastává u takzvaně skrytě nadaných dětí. Ty své schopnosti vědomě potlačují, aby zapadly. „Tyhle děti mnohdy zjistí, že když ukážou, že jsou chytřejší, není to žádané. Tak to začnou skrývat, aby byly součástí skupiny,“ říká Měchurová.
Dlouhodobé potlačování přirozenosti však podle ní nese vážné důsledky. „Když dlouhodobě potlačujete svoje potřeby, někde se to projeví. A u těch dětí vidíme i velmi smutné příběhy, které končí sebepoškozováním nebo pokusy o sebevraždu už ve dvanácti, třinácti letech,“ popisuje.
Zlom přichází mnohdy až ve chvíli, kdy se děti dostanou do prostředí, kde jsou přijímané. „Když je dáte dohromady se stejnými dětmi, úplně rozkvetou. Najednou jsou v prostředí, kde jsou normální,“ popisuje Měchurová.
Právě takové prostředí dnes v Česku částečně suplují organizace mimo státní systém. Nejvýraznější z nich je Mensa, jež se dlouhodobě snaží nadané děti nejen identifikovat, ale i rozvíjet.
Organizace nyní testuje děti přímo ve školách, školí pedagogy a pomáhá školám nastavovat základní práci s nadanými. „Jezdíme po školách, školíme celé sborovny a snažíme se zvyšovat povědomí. Ve chvíli, kdy učitel ví, co má sledovat, začne si těch dětí všímat,“ říká Měchurová.
Mensa zároveň organizuje celostátní projekty, které pomáhají talent zachytit ve větším měřítku. Nejznámější z nich je Logická olympiáda, do níž se každoročně zapojují desetitisíce dětí. „Je to soutěž, která nestojí na naučených znalostech, ale na schopnosti přemýšlet. A právě tam se často ukáže potenciál, který jinak ve škole zůstává skrytý,“ vysvětluje členka Mensy.
Podstatná je podle ní rovněž práce s komunitou. Mensa organizuje tábory, setkání nebo vzdělávací akce, kde se nadané děti i dospělí dostávají do prostředí, kde nejsou „ti divní“, ale naopak norma. Na řadu těchto akcí je zvána také široká veřejnost.
Školství mezi dvěma extrémy
Proč tedy zůstává tolik nadaných dětí v systému nepovšimnutých? „Těch důvodů je víc, ale ten hlavní je, že systém na to není nastavený. Identifikace nadaných dětí je dnes vázaná hlavně na pedagogicko-psychologické poradny, které na to nemají kapacity – ani časové, a často ani odborné. Takže se k nim dostane jen část dětí. Zároveň pořád přetrvává přístup, že ‚když je dítě chytré, tak si poradí samo‘. A to je velký omyl,“ říká Měchurová.
Podle ní přitom existují relativně jednoduché způsoby, jak situaci zlepšit. „Jedna z nejjednodušších věcí je klub nadaných dětí při škole. Stačí pár hodin jednou za čtrnáct dní,“ vysvětluje. Důležitá je i spolupráce s rodiči. „Rodiče nadaných dětí jsou často zoufalí. Když ale vidí, že se pro jejich dítě něco dělá, jsou velmi spolupracující,“ dodává.
Přesto se podobné iniciativy prosazují spíš výjimečně. Hlavní důvod? Absence systému. „Nemáme žádný jednotný koncept. Je to na vůli jednotlivých škol,“ říká.
Situaci podle ní výrazně ovlivnila rovněž inkluze. Ta přinesla větší důraz na podporu slabších dětí, ale zároveň vytvořila nový tlak. „Učitelé jsou dnes hodně unavení. Pořád dohánějí s těmi slabšími dětmi a na ty nadprůměrné jim nezbývá energie,“ popisuje.
Učitelé jsou dnes hodně unavení. Pořád dohánějí s těmi slabšími dětmi a na ty nadprůměrné jim nezbývá energie.
Paradoxně to však vede k určité změně v přístupu. „Ti učitelé, kteří chtějí zažívat radost z pokroku, se začínají víc dívat i na nadané děti,“ říká. Změna tak podle ní přichází spíš zdola než shora.
Do celé situace navíc vstupují nové technologie, které mění způsob práce i učení. Podle Měchurové ale umělá inteligence sama o sobě inteligenci nenahrazuje, spíš zvýrazňuje rozdíly mezi lidmi. „Pokud takový nástroj používá inteligentní člověk, může mu výrazně pomoct a znásobit jeho schopnosti. Méně inteligentnímu člověku umělá inteligence nemusí tolik pomoct, protože nebude umět dostatečně posoudit, jestli ten výstup, který od ní dostal, dává smysl,“ komentuje.
Právě schopnost kritického myšlení podle ní bude do budoucna klíčová. „My vůbec nevíme, co budou děti jednou potřebovat. Ale víme, že je musíme naučit přemýšlet, rozlišovat informace a chápat souvislosti,“ konstatuje Měchurová.
Kolik Česko svým přístupem k nadaným dětem ztrácí, se přesně nedá vyčíslit. Podle Měchurové však rozhodně nejde o malé číslo. „Troufám si říct, že o hodně. Ta podpora nadaných by se přitom společnosti mnohonásobně vrátila. Jsou to totiž děti, které by mohly jednou posouvat vědu, technologie nebo medicínu. Mají obrovský potenciál, ale pokud ho včas nerozvineme, často se prostě ztratí,“ říká.
Přesto zůstává téma na okraji zájmu. Možná i proto, že není politicky atraktivní. „My jsme jako společnost hodně prosociální. Je pro nás přirozené pomáhat těm slabším, je to viditelné a dobře uchopitelné. Ale když se začne mluvit o podpoře nadaných, často to vyvolává pocit, že někoho vyvyšujeme,“ popisuje.
Podpora nadaných dětí mnohdy naráží na tichý odpor většiny, jež v tom nevidí vlastní přínos. „Pro spoustu lidí je těžké přijmout, že bychom měli systematicky podporovat někoho, kdo je už teď napřed. Nevidí v tom okamžitý užitek pro sebe,“ popisuje. Zatímco pomoc slabším je snadno uchopitelná jako solidarita, práce s talentem působí abstraktně a dlouhodobě a právě to z ní dělá politicky i společensky nevděčné téma.
Do hry vstupuje také silný tlak na rovnost, který je v českém školství dlouhodobě zakořeněný. Jakmile se škola pokusí dát nadaným dětem něco navíc, naráží na otázky, proč to nedostanou všichni ostatní. „Inspekce školám, které se o to snaží, často vytýká, že privilegují určitou skupinu dětí,“ popisuje Měchurová zkušenosti z praxe.
Výsledkem je opatrnost, jež brzdí i ty školy, které by chtěly dělat věci jinak. „Já si troufám říct, že je to hodně o osobní odvaze ředitele něco měnit,“ dodává.
Právě tahle nejistota podle ní drží systém v průměru a brání tomu, aby se talent stal skutečnou prioritou. Nejde přitom pouze o jednotlivé příběhy dětí, jež svůj potenciál nerozvinou. Přehlížení nadání má i širší ekonomický dopad.
Zatímco jiné země systematicky investují do identifikace a rozvoje talentu jako do strategické suroviny, Česko v tomto ohledu spíš improvizuje. Nadané děti přitom nepředstavují jen pedagogické téma, ale také budoucí inovační kapitál – lidi, kteří budou zakládat firmy, vyvíjet technologie nebo posouvat klíčové obory. Pokud se jejich potenciál včas nerozvine, nejde jen o osobní ztrátu, ale o promarněnou příležitost celé ekonomiky.
O to větší paradox to je: Česko se totiž dlouhodobě snaží posunout ekonomiku od levné práce k inovacím a vyšší přidané hodnotě a zbavit se nálepky montovny. Právě lidi, kteří by tenhle posun mohli táhnout, ale systém často nedokáže včas zachytit ani rozvíjet.
