Dokážou svět vidět v impozantní hloubce a souvislostech, z nichž vyvozují neotřelé závěry. A vůbec nemusejí být mimo jako Sheldon Cooper. Mimořádně nadaných dětí je v populaci kolem tří procent a každé z nich si zaslouží zazářit, protože z jejich talentu ve výsledku benefituje celá společnost. Hluboce přesvědčený je o tom Václav Fořtík, který jim zasvětil tři dekády svého života.
Suterénnímu prostoru v pražských Dejvicích dominuje výhled do zahrady, kde právě dozrávají keře s malinami. Uvnitř je pár židlí, gauč, ale hlavně police plné deskových her. Osadníci z Katanu, Aktivity, Ubongo…
„Je to příjemný způsob, jak rozvíjet určité složky lidských schopností. Pexeso posiluje krátkodobou paměť, mikádo jemnou motoriku rukou, dobble rozvíjí postřeh a rychlost reakcí, japonské Go buduje strategické myšlení, Osadníci z Katanu vás naučí výborně obchodovat, protože v každém kole má surovina jinou hodnotu,“ líčí někdejší předseda Mensy Václav Fořtík v nenápadné klubovně Centra nadání, kde se pravidelně scházejí děti s mimořádným intelektem.
Společně s pedagogy a psychology je Václav Fořtík testuje, pořádá pro ně kroužky, prázdninové a víkendové kempy, přípravky na přijímačky na základní a střední školy, píše pro ně knihy a učebnice, rodiče s ním konzultují výběr nebo přestup do vhodné školy, pracuje i s učiteli.
V minulosti se podílel na obsahu televizních soutěží Fenomén, Nejchytřejší Čech či Souboj národů, vedl časopis IQ s hádankami, testy a hlavolamy.
„V Česku neexistuje systematická práce s nadanými dětmi, takže se rodiče obracejí na centra, jako je to naše. Přitom každá společnost by měla talenty vyhledávat a hýčkat, protože když se vhodně rozvíjejí, v budoucnu z jejich práce mohou těžit všichni,“ popisuje současnou situaci Fořtík, který se inspiruje vzdělávacími modely ve vyspělých státech, jako je Jižní Korea, Singapur, Izrael nebo Finsko.
„Žádný z těchto systémů ale není univerzálně využitelný, každá země má svá specifika.
Jak jste se dostal k práci s nadanými dětmi?
Cesta vlastně vedla nejdřív přes dospělé. Dlouhá léta jsem byl předsedou Mensy, dětské Mensy, pořádal jsem literární soutěže, sci-fi setkání, kde se shromažďují hodně chytří lidé. Začal jsem dělat i aktivity pro mládež a zjistil jsem, že čím je nadané dítě mladší, tím méně se toho pro něj organizovaně a kontinuálně dělá. Proto jsme s mou bývalou manželkou Jitkou, se kterou máme doposud velmi dobré vztahy, založili Centrum nadání, kde se zaměřujeme na nejmladší kategorii od tří do patnácti let
Kdy vlastně mluvíme o mimořádném nadání?
Mensa se orientuje čistě podle vrozené inteligence, dítě s IQ nad120 je považováno za nadané, nad 130 za mimořádně nadané. Jenže inteligence je mnohem širší pojem. V našich testech, které se používají i v poradnách, zkoumáme matematickou, verbální, praktickou inteligenci, logický úsudek, prostorovou a plošnou představivost.
Jiné testy zahrnují také paměť nebo všeobecný přehled. Ale i tak je to pořád jen určitá výseč osobnosti. Něco se dá zjistit testem, ale například věci spojené s chováním je potřeba sledovat déle, proto k nám děti docházejí, abychom je mohli lépe poznat. Navíc mnoho z nich, stejně jako většina populace, vykazuje nadání jen v určitých oblastech, které je potřeba definovat a poté rozvíjet.
Jak?
Výborně k tomu slouží skupina podobně intelektově vyspělých dětí. Přirovnávám to k ping-pongu. Pokud je váš spoluhráč o mnoho silnější než vy, tak vás to nebaví. Když je o hodně slabší, tak také ne. Ideální hráč je plus minus na vaší úrovni nebo o pět deset procent lepší. Pak si hru nejlépe užijete a posune vás dál. Velmi podobně to funguje i na intelektové úrovni a naše centrum k tomu poskytuje prostor.
Existují nějaké specifické rysy, které tyto děti spojují?
