Vodík se v minulých letech stal ve světové energetice buzzwordem, který vzbudil velká očekávání a ruku v ruce s tím zažehl bilionové investice firem po celém světě plynoucí právě do této technologie. Dnes ale nadšení i investice upadají.
Plány na rozvoj výroby a poptávky po vodíku ve světě byly v uplynulé dekádě ambiciózní a dnes se vlivem kombinace několika faktorů revidují. A to i kvůli tomu, že světové firmy sice ohlásily záměry investovat do vodíkových technologií, jako jsou elektrolyzéry, časem z nich ale nakonec vycouvaly.
Příkladem může být například listopadové oznámení těžařského gigantu Exxon Mobil, že zastavuje obří projekt doposud největšího plánovaného závodu pro výrobu vodíku na světě. Jeho ředitel Darren Woods uvedl, že je to kvůli slabé poptávce zákazníků a že projekt může být restartován, ale netroufá si odhadovat kdy.
Exxon je ale jen jeden z mnoha, kdo zredukoval své vodíkové plány. Namátkou v posledním roce můžeme jmenovat i jeho konkurenta BP, poté norský Statkraft nebo švédský Uniper.
Plány se tak nesetkávají s dříve načrtnutou realitou, na což reagovala i IEA, která zrevidovala prognózu výroby nízkoemisního vodíku pro rok 2030 dolů. Nový odhad je 37 milionů tun za rok nízkoemisního vodíku do roku 2030, oproti dřívějším odhadům kolem padesáti milionů tun.
Nizozemští vědci pak už v loňském květnovém článku v prestižním vědeckém časopise Green Chemistry upozornili: „Pohádky jsou hezké, ale žádná vodíková ekonomika ve 21. století nebude.“
Vodík je kvůli své vysoké energetické hustotě, schopnosti rychlého transportu a hlavně bezemisnosti, kdy při jeho spalování vzniká čistá voda, považován za energetické médium budoucnosti, ke kterému začaly i vzhledem k ESG pravidlům vzhlížet mnohé světové energeticky náročné firmy.
Nadšení bylo zprvu veliké, počítalo se s využitím vodíku napříč obory ekonomiky – od osobní a kamionové dopravy přes průmysl až po energetiku. Dnes je ale zejména při kuloárních rozhovorech se šéfy a manažery firem, kdy nejsou tolik svázáni komunikačními PR pravidly, cítit opadnutí nadšení z tohoto těkavého plynu.
Dnes už totiž vědí, že to s aplikací vodíku v mnoha segmentech ekonomiky nebude vůbec jednoduché. A to nejen kvůli jeho vlastnostem, jako je vysoká těkavost, ale i kvůli legislativě, nízkému rozvoji infrastruktury nebo nerentabilitě.
Konkrétním příkladem je například doprava. Vodík měl být vedle elektřiny dalším čistým zdrojem pohonu jak v osobní, tak v kamionové dopravě. U osobní se brzy přišlo na to, že jde prozatím o slepou cestu kvůli stále vysokým cenám vodíku a nedostatečné infrastruktuře.
Konkrétně v Česku jsou pouze čtyři veřejné vodíkové stanice a počet vozů s vodíkovým pohonem se zde dá spočítat na prstech jedné ruky. Koneckonců asi nejznámější vodíkové auto, které jste mohli v Česku vídat, sem dovezla v rámci marketingových aktivit japonská Toyota.
Před pár měsíci se vodíková Mirai ovšem objevila na jednom českém inzertním serveru na prodej za něco málo přes dvě stě tisíc korun.
Na slabou poptávku reaguje i provozovatel dvou veřejných vodíkových stanic v Česku, v Praze na Barrandově a v Litvínově, Orlen Unipetrol.
„V návaznosti na vývoj trhu, dostupnost veřejné podpory a aktualizaci národních priorit v oblasti vodíkové mobility jsme přehodnotili původní záměr rozvoje vodíkové sítě,“ uvedla pro Forbes mluvčí Orlen Unipetrol Lada Gadas.
Unipetrol plánoval postavit v Česku až 28 vodíkových stanic, teď je otázkou, zda se vůbec dočká té třetí.
„Harmonogram i rozsah sítě teď upravujeme a sladíme s reálnou poptávkou a finální podobou podpůrných programů,“ dodala Gadas.
Pozornost se tedy místo osobní dopravy začala soustředit na kamionovou, kde se ale také ukazuje, že vodík jako pohon nebude proti naftě a elektřině konkurenceschopný.
„Nejsem velký optimista, že se vodík stane velkým gamechangerem v kamionové dopravě,“ uvedl v nedávném rozhovoru pro Forbes šéf čerpacích stanic MOL v Česku a na Slovensku Luboš Dinka.
„Když se bavím s výrobci, tak jsou k vodíku skeptičtí a také v něm nevidí budoucnost a zase narážejí na infrastrukturu a na to, že to vůbec není hotové. Ona není zcela vyřešena ani legislativa pro vodík,“ doplnil v lednovém podcastu šéf české logistické a přepravní skupiny C.S. Cargo Aleš Willert.
Hlavním problémem vodíku je dnes jeho cena. A to zejména u čistého zeleného vodíku vznikajícího v elektrolyzéru, kterému elektřinu dodávají obnovitelné zdroje.
Tak vlastně má v budoucnu výroba vodíku vypadat – nespotřebovaná elektřina z obnovitelných zdrojů se namísto do akumulačních baterií může použít pro pohánění elektrolyzéru, který vyrábí vodík a tím uchovává energii na pozdější časy, kdy jí bude nedostatek.
Investice do výroby vodíku si na svůj hrb vzaly hlavně ropné firmy, pro něž se má stát vodík hlavním energetickým médiem, které v budoucnu zcela nahradí ropu. Jak už bylo zmíněno, mnohé firmy ale z velkých projektů nakonec couvají.
V Česku nese vodíkový prapor zejména litvínovský Orlen Unipetrol, který ve svém areálu na dohled hradu Hněvín připravuje za miliardy korun výstavbu elektrolyzéru o výkonu bezmála 30 megawattů (MW) s dostupnou kapacitou roční výroby vodíku až 4500 tun. Vedle elektrolyzéru pak plánuje vystavět fotovoltaický park, který jej bude pohánět. Hotovo by mělo být do čtyř let.
„Výroba obnovitelného vodíku je však významně omezena pravidly pro jeho výrobu,“ říká k tomu Lada Gadas z Orlen Unipetrol.
A zmiňuje zásadní problémy – regulace a nedořešenou legislativu v podobě implementace evropských předpisů, ale také nízký rozvoj výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů potřebnou pro kontinuální provoz elektrolyzéru.
„Výraznější změnu dostupnosti OZE a tím i lepší podmínky pro elektrolýzu očekáváme až po roce 2030, v návaznosti na nové instalace a rychlejší povolovací procesy,“ uvádí Gadas.
Alfou a omegou pro každého investora je ale návratnost jeho vložených peněz. A to vzhledem k tomu, že obnovitelné zdroje nedodávají potřebné množství energie a Orlen Unipetrol si zelenou energii dokupuje přes PPA kontrakty, která je obecně dražší než emisemi zatížená elektřina vyrobená například z uhlí.
„Elektrolyzéry, energetické zdroje a navazující technologie pro skladování či distribuci vodíku představují miliardové investice. Modernizační fond některé projekty podporuje, nicméně finanční náročnost zůstává zásadní překážkou, dokud se neprojeví úspory z rozsahu a nezpřesní se pravidla,“ dodala Gadas.
Podobně mluvil i šéf českého MOL Dinka, jehož mateřská firma v Maďarsku v rámci rafinerie Százhalombatta elektrolyzér o roční kapacitě 1600 tun už vybudovala a loni zprovoznila a vodík z něj dnes využívá ve svém provozu.
Širší využití vzhledem k jeho vysoké výrobní ceně v blízké budoucnosti nevidí, i tak ale jako každá rafinerie chce být na tuto budoucnost připraven.
„Naší strategií je být technicky připraveni na různé scénáře, které mohou přijít z trhu,“ uzavírá Dinka.
