Je to raritou, i přesto se takové případy najdou. Téměř každý rok někdo na světě objeví umělecké dílo v hodnotě milionů korun, které se desítky let skrývalo v podkroví jeho domu. A někdy takový nález překvapí i v Česku. Štěstí však mívají jen majitelé specifických nemovitostí.
Vydal se na rutinní prohlídku domu a odešel s Rembrandtem. Dílo, které se v září prodalo za necelých 32 milionů korun, našel odborník na umění a dražebník Kaja Veilleux na půdě americké farmy vzdálené více než pět tisíc kilometrů od místa, kde ho autor stvořil.
Letos však nejde o první takový nález. V lednu objevila americká rodina na půdě několik kusů japonského umění z osmnáctého století a ještě tentýž měsíc našli majitelé britského domu na půdě skicu od anglického malíře Williama Turnera, jejíž hodnota se odhaduje až na jeden a půl milionu korun.
A taková štěstěna někdy vyjde i na majitele domů v Česku. Například loni našel muž na půdě domu v Králově Dvoře u Berouna na tři stovky děl od Josefa Kotrby. Umělecký poklad tam čekal na objevení mezi holuby. „Samozřejmě jen velmi zřídka, ale někdy se takové objevy stanou i u nás,“ potvrzuje majitel galerie Adolf Loos Apartment and Gallery Vladimír Lekeš.
Martin Kodl, majitel Galerie KODL, to však považuje spíše za populární legendu, která se dnes vyskytuje jen minimálně. „Na počátku devadesátých let se občas našel nějaký poklad, ale nikdy jsem nezažil, že by někdo přinesl vzácný obraz, spíše se jednalo o drahý porcelán, ikony, hodiny, mince či zbraně,“ vypočítává galerista.
Lekeš se už ale s nalezeným dílem ve své kariéře setkal. „Jednalo se o výjimečné plátno Jana Preislera Tři dívky v lese, jehož osud byl po dlouhá léta neznámý,“ říká galerista. To se v roce 1913 po mezinárodní výstavě v Mnichově mělo podle monografie autora dostat do sbírek Galleria d’Arte Moderna di Roma.
„Jenže vrcholné Preislerovo plátno bylo po celou dobu pečlivě schováno za barokní skříní v jednom pražském bytě, kde ho před několika lety nevěřícně objevil potomek předchozího majitele a dědic bytu,“ vysvětluje Lekeš. Původním majitelem obrazu z roku 1906 byl sběratel Bohuslav Dušek, který se v posledních letech svého života obával o osud sbírky a vzhledem k válečným okolnostem vyhradil ve své závěti předkupní právo Národnímu muzeu.
Obraz Tři dívky v lese však v soupise nebyl a dál zůstal v majetku jeho manželky Hermíny Duškové, která jej musela ke konci svého života schovat za skříň. „V roce 2021 ho dostala k přednostnímu odkupu Národní galerie, kam by měl zajisté svou výjimečností patřit, ale ta nijak nezareagovala,“ vysvětluje Lekeš.
Foto poskytnuto aloos.cz
Tři dívky v lese od Jana Preislera
Majitel proto zařadil obraz do aukční nabídky Adolf Loos Apartment and Gallery, kde se v témže roce vydražil za 29 milionů korun, a stal se tak světovým aukčním rekordem autora.
Kromě Tří dívek v lese se v Česku našel například i obraz císaře Ferdinanda Dobrotivého od Františka Čermáka. Dílo státem zakoupené za 550 tisíc korun se schovávalo na půdě domu na Opavsku. V roce 2018 pak našli dělníci na půdě pražského domu díla židovské malířky Gertrudy Kaudersové, která zemřela v koncentračním táboře. A celkem 170 let čekal na půdě opavského kostela na objevení největší obraz svatého Václava na světě.
Jak se ale tyto obrazy na půdy dostaly? „Mělo to kořeny v době poválečné a časech komunismu, kdy lidé schovávali cenné věci a půda pro to byla ideálním místem,“ vysvětluje Kodl. Společným jmenovatelem mohou být podle Lekeše také osudy majitelů umění za války nebo nedostatečné zmapování zahraničních sbírek českých děl.
Většinou však záleží na tom, komu dům patřil. V Česku se taková díla nejčastěji nacházejí tam, kde žil nějaký umělec nebo sběratel či obchodník – zejména pokud byl židovského původu. Aby však díla zůstala na půdě, musel je tam majitel nechat a nikomu o nich neříct, což se často stávalo, protože musel dům narychlo opustit – to se dělo kromě Židů i po válce Němcům v Sudetech. Kromě starých domů se ztracené obrazy objevují i v bývalých hostincích nebo státních či církevních budovách, o které se dlouho nikdo nestaral.
Ve Spojených státech má ztracení obrazů mnohdy jiné důvody. Často tam o existenci obrazu majitelé vědí, ale nemají představu o jeho hodnotě, protože se v rodině nachází po generace – někdy i stovky let už od emigrace evropských předků.
Někdy se zase objeví v domovech veteránů jedné ze světových válek, kteří si jej přivezli do Ameriky ze zahraničních bojišť. A jindy, jako v případě amerického rockového zpěváka Alice Coopera, prostě zapomenete, že jste kdy dílo Andyho Warhola, které má nyní hodnotu čtvrt miliardy korun, vlastnili.
Obvykle však iniciátorem „nálezu“ obrazu není současný majitel, protože ten buď půdu neprozkoumá, nebo se nedomnívá, že by roky uklizené dílo mohlo mít nějakou hodnotu. Pokud však dojde k nálezu při prodeji nebo rekonstrukci domu, dostane se mnohdy dílo k odborníkovi, který určí jeho hodnotu.
Pokud si tak člověk myslí, že by na půdě mohl mít cenné umělecké dílo, může ho podle Kodla nabídnout do aukce. „Nejprve je ovšem třeba dílo vyfotografovat a změřit. Následně kontaktovat aukční síň e-mailem, ve kterém pošle fotografie spolu se stručným popisem podpisu, rozměrů a dalších informací,“ vysvětluje galerista. Nálezce musí také doplnit kontaktní údaje, aby se mu z aukční síně mohli ozvat zpět.
„Dílo na základě těchto údajů odborně posoudí expert,“ dodává Kodl, což podle Lekeše nabízejí některé aukční síně zdarma. A pokud je umělecký kousek opravdu hodnotný, aukční síň k němu dohledá více informací a zařadí ho do aukční nabídky. Když má člověk štěstí, vyklube se ze zaprášeného obrazu Caravaggio v hodnotě tří miliard korun jako před několika lety v jižní Francii.
