Už toho bylo dost, řekli si čeští lékaři a lékařky a od prosince odmítá velká část z nich sloužit přesčasy. Už desetiletí podle nich dochází k porušování zákona, které se dosud tolerovalo. V nemocnicích tráví neúměrné množství času a silně přetažení jsou pacientovi i sobě nebezpeční.
Takové je ve stručnosti poselství stovek doktorů po celé zemi, směřované vedením nemocnic i zákonodárcům. Lékaři a lékařky skrze něj chtějí krom jiného ukázat, jak moc je český systém závislý právě na přesčasech.
Kvůli špatnému systému práce ve zdravotnictví odcházejí přitom mnozí mladí absolventi lékařských škol do zahraničí. Podle statistik České lékařské komory odchází každý rok desítky z nich a téměř nikdo se už nevrací zpět do vlasti. Česko tak přichází o mladé talenty.
Víc než deset let po velké medializované výzvě Děkujeme, odcházíme a následné hromadné vlně odchodů – Česko tehdy opustily přes tři tisíce lékařů a lékařek – se tak systémově nezměnilo nic k lepšímu.
Forbes přináší svědectví v dvojrozhovoru se dvěma mladými lékaři, kteří odešli do zahraničí do dvou různých zemí: třiatřicetiletá Eva Vágner Dunglová žije a pracuje v Berlíně, jedenatřicetiletý pediatr Michal Malina působí ve Velké Británii.
Dunglová odešla do Německa v roce 2017, protože se tak rozhodla už během studia. „Když jsem chodila na stáže do nemocnic, bylo to peklo. Přístup k mladým doktorům v Česku je hrozný. Lékařů je nedostatek, mají obrovskou zodpovědnost a nikdo s nimi nepracuje,“ konstatuje.
Lékařka původem z Kroměříže medicínu dodělala v létě 2016, na podzim stejného roku začala s němčinou a už následujícího února se přestěhovala do Berlína. Nakonec si našla práci na revmatologii v Treuenbrietzenu, momentálně je na mateřské dovolené.
Dětský lékař Michal Malina sice začal pracovat v Česku a působil ve velké pražské nemocnici v Motole, ale nakonec se odstěhoval do Anglie. Od roku 2018 pracuje jako dětský nefrolog v Great North Children’s Hospital, největší dětské nemocnici v severoanglickém Newcastlu.
Věnuje se tam výzkumu vzácných autoimunitních chorob ledvin a je mimo jiné držitelem nejvyššího ocenění za vědeckou činnost mladého pediatra České pediatrické společnosti.
Co říkají oba talentovaní lékaři na podmínky v České republice a jaké jsou jejich zahraniční zkušenosti?
Jak vnímáte současný protest lékařů v České republice?
Eva Vágner Dunglová: Konečně, říkám si. Vnímám to jako šanci na systémovou změnu. Konečně se snad dají věci do pohybu a zatuchlý systém českého zdravotnictví, které stojí na vykořisťování zejména mladých lékařů, se začne měnit k lepšímu. Alespoň v to tedy doufám.
Michal Malina: Nemůžu říct, že by mě těšilo vidět lékaře vypovídat smlouvy nebo stávkovat, aby se opravdu začalo něco měnit. Na současné situaci nejvíce oceňuji, že se téma začalo řešit ve velkém a veřejnost si víc uvědomuje, že nejde o spor o platy lékařů, ale o celkový stav zdravotnictví.
Všichni si přece přejeme, aby nás ošetřoval lékař, který je v nejlepší kondici a bude se nám opravdu věnovat. Nikdo by nechtěl, aby ho vezl řidič autobusu, který neměl čtyřiadvacet hodin pauzu a řídil šedesát hodin týdně. A pak tedy určitě nechceme, aby nám podobně vyčerpaný lékař například operoval žlučník.
Jak je podle vás možné, že český systém tak dlouho funguje beze změny?
EVD: Je to takový syndrom včelí královny, kdy žena ve vedoucí pozici záměrně hází klacky pod nohy všem podřízeným ženám. Mezi lékaři v nemocnicích funguje často něco podobného, kdy starší lékaři záměrně hážou klacky pod nohy mladším kolegům.
Na nespravedlnosti si zvykají už studenti medicíny. Sama jsem souběžně studovala lékařskou fakultu a přírodovědeckou fakultu Univerzity Karlovy a už během studia vnímala velký rozdíl mezi přístupem vůči studentům na obou školách. Studenti medicíny se učí „držet hubu a krok“ – a tento princip funguje i nadále.
Jeden můj spolužák dostal třeba od nejmenované pražské nemocnice na výběr: buď podepíše dvě pracovní smlouvy, aby mohl legálně pracovat dvojnásobný počet hodin, nebo ho vyhodí a neuznají mu žádné stáže pro další vzdělávání. Vzhledem k tomu, že tato nemocnice byla jediná, která tyto konkrétní stáže, které k atestaci potřeboval, nabízela, neměl na výběr.
Vyřešil to tím, že se rozhodl raději pro jiný obor. Jiní ale podepíšou. Nemocnice a starší kolegové drží ty mladší v šachu. Je jasné, že služebně starší, ti těsně před atestací například, nebudou nováčkům pomáhat. Sami by si tím podrazili nohy. Někdo tu práci udělat musí.
MM: Je to kombinací faktorů. Většina lidí nemá úplně jasnou představu, jak zdravotnictví funguje, jaká je organizace práce. Proto společnost asi nevytváří tlak na změnu. Dalším faktorem je, že značná část platu lékařů je z přesčasové práce.
A možná je to i určitým psychologickým nastavením zdravotníků. Člověk se rozhodne pro pomáhající profesi a vnitřně cítí, že by měl dělat to nejlepší pro pacienty. Je pak někdy těžké nastavit si hranice a odolat určitému tlaku, zvlášť když společnost občas staví lékaře nezdravě do role hrdinů, kteří toho musí zvládnout víc.
Svou roli u protestu hraje jistě i nějaký generační posun, jak je vnímaná role a práce lékaře. Někdy mi přišlo, že profese má v očích veřejnosti pohltit celou osobnost daného člověka, který už pak nemá jinou roli. Nestoři medicíny vyprávějí, jak neviděli své rodiny, má generace už takhle fungovat nechce.
Je to asi dané i větším zastoupením žen v medicíně a tím, že se vyvažují genderové role ve společnosti, kde i muži lékaři nejsou úplně pohlceni jednou rolí, tedy prací.
Jak je to s přesčasy u lékařů v zemi, kde žijete?
EVD: Přesčasy v Německu samozřejmě také jsou, ale dodržuje se zákon. Nikdo zde nemusí sloužit od pátku od rána do pondělního večera v kuse, jak je to bohužel v Česku stále běžné. Naopak po čtyřiadvacetihodinové službě se jde většinou v poledne na zbytek dne domů.
Přesčasy jsou proplácené, nebo si za ně lékař může vybrat náhradní volno. Takže na přesčasech v Německu rozhodně nestojí celý systém. Navíc lidé tu mnohem častěji mění místo, pokud jsou nespokojení – klidně hodinu dojíždějí, než aby byli ve špatně organizované nemocnici.
MM: Zdravotnictví v každé zemi potřebuje fungovat nepřetržitě, takže i v Británii je potřeba přesčasová práce. Hodně se liší podle toho, jestli je člověk atestovaný, nebo před atestací. Například většina mých pohotovostí jsou konzultace složitějších případů po telefonu.
Pokud se v Česku změní podmínky k lepšímu, uvažujete o návratu do vlasti?
EVD: Pokud se změní, tak uvažuji. Problémem je, že Česká republika de facto neuznává předatestační vzdělávání v zahraničí, proto se mohu vrátit až ve chvíli, kdy budu mít hotovou atestaci. Mám dvě děti, takže to bude za dlouho.
Pokud bych se do Česka vrátila bez atestace, musela bych začínat úplně od nuly. Tím si podle mě Česká republika také podkopává nohy. Kdyby uznávali předatestační vzdělávání v zahraničí, vrátilo by se jim mnohem více lidí.
MM: V Anglii se nyní cítím osobně i profesně velmi dobře i přes různé komplikace vzniklé kvůli brexitu. Nad návratem do Česka neuvažuji, ale jsem alespoň v úzkém kontaktu s českými kolegy.
