Na světě každým rokem přibývá konfliktů, do vedení silných států se dostávají kontroverzní vůdci a lidstvo se vzpamatovává z pandemie. Slova, která vystihují nejen dnešek, ale i situaci před devadesáti lety, tedy kolem roku 1936. Tehdy napětí ve světě vyústilo v druhou světovou válku. V čem se naše časy těm uplynulým podobají a v čem se liší?
Války o zadostiučinění
Rusko napadlo Ukrajinu, o jejíž území po rozpadu Sovětského svazu „přišlo“, Spojené státy napadly Venezuelu a ostřelují Írán ve snaze „udělat Ameriku velkou“ a Čína vyhrožuje Tchaj-wanu, který se jí dekády nepodařilo získat zpět pod svou kontrolu.
Ačkoliv za válkami bezpochyby stojí a stály pragmatické cíle, jako je rozšíření vlivu nebo zisk zdrojů, spojuje ty dnešní i předchozí také něco jiného – rétorika o vybojování si zadostiučinění.
Když Itálie v roce 1936 dobyla Habešsko, stálo za tím mnoho důvodů, mimo jiné ale také snaha Benita Mussoliniho obnovit zašlou slávu Římské říše a odčinit dřívější italské porážky – zvláště tu, která je známá jako bitva u Adwy, z konce 19. století na území dnešní Etiopie.
| Foto Wikimedia Commons/public domain
Na odčinění „křivd“ po první světové válce založil svou politickou kariéru i Adolf Hitler, který slíbil, že z ekonomicky zdevastovaného Německa udělá znovu velmoc. V rámci války tak chtěl kromě jiných cílů také získat zpět území, která země po předchozí porážce ztratila.
Porovnejme to s dneškem, kdy Rusko vedené Vladimirem Putinem útočí na Ukrajinu. Putin již dekády opakuje, že rozpad Sovětského svazu, při kterém se Ukrajina osamostatnila, byl „skutečnou tragédií“. V roce 2005 to dokonce nazval „největší geopolitickou katastrofou století“.
Foto Alexander Maksimenko / Wikimedia Commons (CC BY-NC 2.0)
Nejdiskutovanější je dnes válka na Blízkém východě vyvolaná Spojenými státy a Izraelem. Také v USA se rozšířila myšlenka propagovaná prezidentem Donaldem Trumpem, že sláva zaoceánské velmoci zašla a je potřeba ji navrátit – doslova „znovu učinit Ameriku velkou“.
Evropští spojenci podle něj USA „vyplenili“, nepřátelé se země „nebáli“ a ostatní státy s ní „hrály hry“. Dnes proto Trump mluví o použití síly k „navrácení respektu“ Spojeným státům.
A také v Číně jde o ten stejný scénář. Tam se dodnes vyrovnávají se „stoletím ponížení“, kdy země čelila kolonizátorům ze Západu i agresi Japonska. Do toho se snaží odčinit i nedotažené vítězství ve formě Tchaj-wanu – na ten po porážce v občanské válce zmizela v roce 1949 nacionalistická vláda, proti které komunisté bojovali.
Prezident Číny Si Ťin-pching ve snaze to napravit tvrdí, že sjednocení obou států je „nevyhnutelné“. „Historický úkol úplného sjednocení vlasti musí být dokonán, a určitě bude dokonán,“ řekl například v roce 2021.
Polarizace společnosti
Jak se ve třicátých letech minulého století blížil největší konflikt, který kdy lidstvo zažilo, rozdělovala se také společnost. Vliv i popularita extremistů rostly, a to až takovým způsobem, že se spolu levicově a pravicově smýšlející lidé prali na ulicích demokratických států.
V roce 1936 například proběhla londýnská bitva o Cable Street, kdy se antifašisté, komunisté, anarchisté a židovské skupiny střetli s britskými fašisty a policií. Pravidelně se do sebe samozřejmě pouštěli komunisté a antifašisté s nacisty také v Německu a v roce 1934 dokonce při podobných nepokojích v Paříži zemřelo sedmnáct lidí.
Foto Ullstein Bild
Ve Španělsku pak mezi lety 1936 a 1939 proběhla občanská válka, během které bojovali o vliv nad budoucností státu demokraté, komunisté, anarchisté, fašisté, monarchisté a katolíci.
Vraťme se tedy do současnosti, ve které se za poslední dobu vyskytl odpor či podpora nařízení proti šíření pandemie, protesty proti policejní brutalitě ve Spojených státech nebo stále větší polarizace západních společností na dvě strany. A pak přišlo napadení amerického Kongresu Trumpovými příznivci v roce 2021.
Foto Tyler Merbler, CC BY 2.0 , via Wikimedia Commons
Podle agentury Pew se v USA za poslední roky obě strany ideologicky vzdalují od středu a jejich příznivci jsou ve svých pohledech nejextrémnější za posledních třicet let. Podle dalších studií pak v Evropě i Spojených státech extremistické násilí narůstá – a to jak pravicové, tak i levicové.
Je však nutno podotknout, že zatímco ve Spojených státech se v politicky napjatých soubojích na ulicích i střílelo nebo najíždělo do davu autem, atentátníci tam loni zabili několik politiků, Donald Trump přežil dva neúspěšné pokusy o atentát a v září zemřel po zastřelení prominentní představitel pravice Charlie Kirk, v Evropě je situace podstatně klidnější. I tady se ovšem střílelo například na slovenského premiéra Roberta Fica.
Covid nebo španělská chřipka
Šest let a tři měsíce. Před touto dobou se objevil virus Covid-19, který se mezi roky 2020 a 2023 šířil natolik, že to v té době Světová zdravotnická organizace nazvala pandemií. Alespoň jednou nakažených by mělo být podle odhadů zhruba sedmdesát procent lidí na celém světě. Potvrzených úmrtí pak bylo přes sedm milionů, odhady však zmiňují až třicet tři a půl milionu.
I v tom se dnešní svět podobá tomu před devadesáti lety.
Pravda, v roce 1936 bylo od konce pandemie déle než tři roky. Španělská chřipka zabíjela hlavně mezi roky 1918 až 1920, byla však vražednější než Covid-19 – vzít život měla až padesáti milionům lidí.
Také proto se její dopady táhly i do období před druhou světovou válkou, kdy ti, kdo se během pandemie narodili, slavili osmnáctiny. „Tato generace byla fyzicky a kognitivně mírně omezená. Častěji trpěla srdečními infarkty a častěji se dostávala do vězení – a dospěla právě včas, aby šla bojovat do druhé světové války,“ popisuje historii web Světového ekonomického fóra.
Otis Historical Archives, National Museum of Health and Medicine, Public domain, via Wikimedia Commons
Výzkumníci také zjistili, že se u lidí, kteří nákazu přežili, objevovaly mnohem častěji problémy se spánkem, deprese či poruchy koncentrace. Jak se bude za patnáct let na nejmladší generaci projevovat Covid-19, nevíme, už teď však studie odhalují, že se i po této pandemii razantně zvýšil počet lidí, kteří mají kognitivní problémy, tak jako měli naši předci před devadesáti lety.
„Mezi účinky na mozek po prodělání onemocnění často patří poruchy pozornosti, výkonných funkcí, paměti a učení,“ popisovala svá zjištění skupina čínských vědců už v roce 2023.
Ke stejným výsledkům dospěla i studie deníku New York Times vycházející z dat ze Spojených států, která přišla na to, že v roce 2023 hlásilo přibližně o milion více dospělých v produktivním věku vážné potíže s rozhodováním či koncentrací ve srovnání s obdobím před pandemií.
Foto Alberto Giuliani
Nejedná se přitom o krátkodobý vliv pandemie – tato zjištění přináší i nejnovější studie. Například únorová zpráva agentury Bloomberg přišla s tím, že lidé infikovaní původním kmenem viru vykazovali o rok později kognitivní deficity odpovídající poklesu IQ v průměru o šest bodů.
Studie žurnálu Nature z loňského léta zase zmiňuje, že mozky zdravých lidí stárly během pandemie rychleji než mozky lidí analyzovaných před začátkem pandemie. I tato studie pak přišla na to, že u těch, kdo se nakazili, došlo ke kognitivnímu poklesu.
Svérázní lídři a krize demokracie
Sebevědomý populista, který říkal to, co si všichni mysleli, a slíbil, že už vše bude jen dobré. Tak se někdy popisuje důvod nástupu Adolfa Hitlera k moci v Německu, a velmi podobné to bylo i s Benitem Mussolinim v Itálii.
Ekonomické problémy, dopady první světové války i problémy tradičních institucí vedly občany Západu k hledání lídrů, kteří tradiční demokracii – některými viděnou jako nefunkční a zastaralou – nahradí silnějším režimem.
Foto Bain News Service, publisher, Public domain, via Wikimedia Commons
Mezitím se na světě dostávaly k moci i další podobně kontroverzní figury. V čele Dominikánské republiky stanul například diktátor Rafael Trujillo, kterého v roce 1936 deset profesorů navrhlo na Nobelovu cenu míru. Později měl zabít na padesát tisíc lidí a přejmenoval po sobě i hlavní město nebo nejvyšší horu země.
Narušení dosavadního systému bylo zkrátka v kurzu. V roce 1936 zase vyhrál druhé volby Franklin D. Roosevelt, který byl v té době nazýván populistou, ale také oslavován jako „muž z lidu“. K občanům totiž mluvil jednoduše a přímo, často pořádal shromáždění a sliboval, že razantními kroky zlepší ekonomickou situaci.
Porovnejme to třeba s Donaldem Trumpem, kterého za to samé chválí příznivci i dnes a kterého si Američané dvakrát zvolili za představitele státu. Do jeho úspěchu se však promítá i fakt, že opět sílí nespokojenost s tradiční demokracií.
Foto Gage Skidmore, CC BY-SA 3.0 , via Wikimedia Commons
Ta byla loni ve Spojených státech na šedesáti čtyřech procentech, což je podle agentury Pew o patnáct procent více než v roce 2017. Podle studie Centra pro výzkum veřejného mínění pak v roce 2024 nedůvěřovalo politikům více než 8 z 10 Čechů a čtyřicet čtyři procent nepovažovalo demokracii za lepší než jiné způsoby vlády. To představovalo navýšení o tři procenta oproti předchozímu měření v roce 2021.
Paralýza mezinárodních institucí
Když Itálie v roce 1935 bezdůvodně napadla Habeš, členský stát Společnosti národů, organizace nevěděla, co dělat. Rychle sice agresora odsoudila, ale uvalila na něj jen děravé ekonomické sankce, které například nezahrnovaly ropu, uhlí a ocel. V květnu 1936 už nad dnešní Etiopií vlála italská vlajka.
Když Adolf Hitler poslal v tom samém roce armádu do demilitarizovaného Porýní v rozporu s Versailleskou a Locarnskou smlouvou, odezva nebyla o moc silnější. Organizace konstatovala porušení smluv a Francie s Velkou Británií v té době nehodlaly zavádět nepopulární opatření.
Foto UN Photo/Jullien
Když vypukla Španělská občanská válka, vznikl Výbor pro nevměšování, aby se do konfliktu nezapojovaly cizí státy a nepřelil se v celoevropskou válku. Povstalecké fašisty mezitím podporovalo Německo i Itálie, které si ve válce zkoušely technologie, jež jim následně pomáhaly ve válce se světem. Demokratické státy však nevměšování dodržovaly, a tak i tady nacionalisté vyhráli.
Také když Japonsko napadlo Čínu, stále měla Společnost národů pouze silná slova. Slabost organizace si ostatně imperialistický stát vyzkoušel už v roce 1931, kdy zabral Mandžusko.
Když si Hitler vzal Rakousko i Československo, organizace, ze které už předtím odešel, opět nezasáhla. A když Sovětský svaz napadl Finsko, Společnost národů ho za trest ze sdružení vyloučila.
Jak je na tom svět dnes? Rada bezpečnosti OSN není schopna kvůli vetům stálých členů prosazovat prevenci konfliktů. Evropská unie, silný regionální hráč sdružující několik velmocí, tak pak často nereaguje jinak než informováním o svém „znepokojení“, až si z toho lidé dělají na internetu legraci.
A podobně jako státy minulosti, i dnes ty, které se nechtějí zodpovídat za své činy, jednoduše bojkotují či odcházejí z institucí, které by je mohly potrestat. Ať už jsou to zástupci Ruska, nebo Izraele, státy s lídry vyšetřovanými pro možné páchání válečných zločinů nejsou členy Mezinárodního trestního soudu a označují ho za zaujatou organizaci.
Takto omezovat se nenechají ani Spojené státy, útočící na Blízkém východě či ve Venezuele, nebo Čína, která se kouká po Tchaj-wanu. Z organizace odešly také Filipíny, které vyvražďují nejen dealery drog, ale i jejich uživatele.
V roce 2020 Severní Makedonie, v roce 2023 Finsko a rok poté Švédsko. Tak se za poslední dobu rozrostla aliance NATO. K tomu se některé země paktu snaží posílit svou pozici v Asii paktem AUKUS nebo uskupením Quad.
Na druhé straně do skupiny BRICS+ se v roce 2024 přidaly Egypt, Etiopie, Írán a Spojené arabské emiráty, loni pak i Indonésie. Mezitím Rusko prohlubuje spolupráci se Severní Koreou i Čínou. Ve snaze najít si v dnešním světě přátele se státy stahují do mocenských bloků.
Před necelým stoletím se státy sdružovaly rovněž. V té době již fungovala Malá dohoda zahrnující Československo, Jugoslávii a Rumunsko, přičemž také Francie získávala spojenecké smlouvy s evropskými státy.
Hlavně ale v roce 1936 vzniklo spojení autoritářských států Osa Berlín–Řím. Rovněž v tomto roce přišlo Německo a Japonsko s Paktem proti Kominterně, tedy dohodou mířenou proti sdružení států kolem Sovětského svazu.
Zatímco tak v časech před první světovou válkou světu dlouho dominovalo britské impérium, což se postupně proměnilo v situaci, kdy při druhé světové válce existovalo již několik podobně silných velmocí, dnes se situace zase proměnila ze světa, kdy existovali dva obři, na uspořádání, kdy se několik silných států snaží vybudovat vlastní sféry vlivu.
Tehdy to bylo rádio, tentokrát jsou to sociální sítě. V obou dobách se rozšířila nová média, která se povedlo využít k šíření lží. Nechvalně známí tímto byli nacisté, kteří propagandu masivně podporovali a dotovali například výrobu levných rádií, která dostala Hitlerovy výroky do každé domácnosti.
Foto By Bundesarchiv, Bild 183-H14243 / Nau / CC-BY-SA 3.0, CC BY-SA 3.0 de, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=5433997
Dnes se takzvané fake news šíří přes sociální sítě. Podle studie Massachusettského technologického institutu se například na tehdejším Twitteru, dnešním X, šířily lživé či zavádějící informace nejen mnohem rychleji než pravda, ale zároveň se dostaly k více uživatelům.
Symbolem nacistické kontroly nad informacemi bylo také pálení knih od autorů, kteří byli uznáni „závadnými“ – mezi ně se dostal například Albert Einstein, Sigmund Freud nebo Erich Maria Remarque a Helen Keller.
Dnes omezování informací probíhá jinak – po Západě nepobíhají kluci v uniformách sbírající odsouzenou literaturu, ale algoritmy, které k lidem zkrátka pustí jen vybrané informace. Například sociální síť X začala po převzetí nejbohatším mužem světa Elonem Muskem uživatelům doporučovat extremistický obsah. Odhalil to deník The Washington Post.
Sociální sítě přitom ve většině případů nemají zájem propagovat nějakou ideologii, ale uživatele v ní v rámci takzvaných echo chambers utvrdí, protože zjistí, že o ni má zájem. Nabízí mu tak tento obsah stále dokola, zatímco pohledy ostatních skupin, které uživatel tolik nekomentuje nebo nelajkuje, mu přestane ukazovat.
Ale určité zakazování knih probíhá i ve fyzičtější podobě. Například ve Spojených státech podle Americké knihovnické asociace vystřelily po začátku pandemie počty knih zakázaných v knihovnách a školách na tisíce za rok, i když před ní se jednalo o pouhé nižší stovky ročně.
Tak jako před devadesáti lety, i tentokrát se ve velké míře jedná o tituly o lidech nebo od lidí ze sexuálních či rasových menšin. A tak jako tenkrát, opět se jedná hlavně o úsilí organizovaných skupin. V roce 2024 například 72 procent snah knihu zakázat ve Spojených státech pocházelo od skupin a vládních organizací.
V tom je ovšem dnešní situace lepší, než byla ta předchozí, protože se ke knihám dá dostat alespoň jinde, pokud je člověk chce – a vůbec ví, že existují. Jenže teď přicházejí texty, videa i fotografie tvořené umělou inteligencí, které jsou téměř nerozeznatelné od skutečnosti.
Otázkou tak je, zda lidé budou do budoucna vůbec knihám a dalším formám médií důvěřovat. Jak řekla v roce 1973 filozofka Hannah Arendt: „Pokud vám všichni neustále lžou, výsledkem není to, že těm lžím věříte, ale spíše to, že už nikdo ničemu nevěří… A lid, který už ničemu nevěří, se nedokáže rozhodnout. Je zbaven nejen schopnosti jednat, ale také schopnosti myslet a soudit. A s takovým lidem si pak můžete dělat, co chcete.“
Co je jiné?
Přestože se v mnohém situace teď a před devadesáti lety podobají, nedá se plošně říct, že jsou časy stejné. Ve vybraných bodech se přece jenom díváme pouze na to, co je stejné – těšit i strašit nás přitom může, že se časy také v zásadních záležitostech liší.
Jistým negativem i pozitivem najednou je fakt, že tu je doktrína vzájemně zaručeného zničení. Zatímco před druhou světovou válkou omezovala velmoci před rozpoutáním krveprolití čísla techniky a vojáků, tentokrát se musí obávat i toho, že jejich nepřítel může jednou zbraní způsobit smrt milionů lidí – a naopak oni, pokud by takové zbraně využili, mohou očekávat, že to samé jim provede i ten druhý.
A přestože ani dnes není ekonomicky vše ideální, ani tady nevypadá situace tak beznadějně jako v třicátých letech minulého století. Tehdy se svět vzpamatovával z dopadů Velké hospodářské krize a řada států měla problémy s nezaměstnaností, což hnalo masy směrem k extrémistickým myšlenkám.
Dnešní situace je pro mnohé také bolestivá, avšak například průměrný obyvatel Spojených států je dnes při zohlednění inflace podle organizace Politifact až sedmkrát bohatší než v roce 1936. O tom, jak se svět zlepšil za poslední čtvrtstoletí, jsme ostatně psali obsáhle i loni.
Planeta je také mnohem více ekonomicky i kulturně provázána. Ovšem jak dnes můžeme vidět na příkladu USA, i to, že stát stojí v čele globalismu a profituje z něj, nemusí odradit jeho občany od zvolení někoho, kdo slibuje, že zemi odřízne od světa.
A pozitivní není ani vývoj zdrojů a podnebí. OSN například v lednu letošního roku oznámila, že „svět vstupuje do éry globálního vodního bankrotu“. „V mnoha regionech se nyní objevuje přetrvávající nedostatek vody, kvůli kterému se vodní systémy již nemohou realisticky vrátit ke svým historickým základům,“ píše organizace.
Historické paralely s předválečným obdobím nám tak neposkytují přesný scénář budoucnosti, ale spíše upozornění na zranitelnost současného uspořádání. Rozhodující proto nebude samotná existence těchto hrozeb, nýbrž schopnost dnešních společností reagovat na ně lépe než generace před devadesáti lety.
