Ví, jaké to je, začínat od nuly. Jaké to je, pracovat pod válečnou palbou a se strachem o život. Tehdy si přál, aby se mohl zabývat třeba tím, že nemá peníze nebo práci. „Všechno se dá řešit,“ říká špičkový chirurg a traumatolog Edib Jaganjac z Fakultní nemocnice Motol. A začínajícím lékařům vzkazuje: poslouchejte sestry.
V kapse měl 300 marek a v ruce igelitovou tašku se svetrem a kalhotami. Psal se rok 1993 a Edib „Edo“ Jaganjac žil už přes rok v obklíčeném Sarajevu. V ostřelované nemocnici, kde nefungovala elektřina a netekla voda, pracoval v neuvěřitelném nasazení, denně spal jen pár hodin. Normální život neexistoval.
Dnes tenhle statný muž, ze kterého čiší klid, s širokým úsměvem říká, že každý, kdo prožil válku nebo podobnou krizovou situaci, se potýká s traumatem. Sám se s válečnými prožitky nemohl srovnat ještě deset let poté, co se se svou rodinou přestěhoval do bezpečí nového domova v Česku.
Pomohlo mu, až když promluvil. Vydal úspěšnou knihu Sarajevská princezna, v níž vzpomíná na zážitky z válečného Sarajeva. Přináší v ní skutečný příběh pětileté holčičky, kterou se snažil zachránit a dostat na Západ.
„Ta knížka byla moje terapie, abych mohl konečně spát,“ říká Edib, jenž se ale sám hned představuje jako Edo. Sedí v ordinaci úrazové ambulance Fakultní nemocnice Motol, ve velkých rukou, které už zachránily tisíce lidí, drží hrnek s kávou.
V rozhovoru také zazní:
- Zda si člověk zvykne na strach ve válce?
- Dala mu válka do života i něco dobrého?
- Proč ze Sarajeva odešel zrovna do Prahy a jak tady začínal od nuly?
- Proč píše knihu o válečné chirurgii?
- A co doporučuje začínajícím lékařům?
