Ať vládne lid kromě černochů a indiánů! Jak se prezidenti USA mýlili v politice

Třetí světová válka bude z vůle Donalda Trumpa rozpoutána o kus ledu zvaného Grónsko. Podobným žertem lze odbýt (tedy doufejme) další z jurodivých nápadů budoucího amerického prezidenta. Jisté přitom je, že nevyzpytatelný muž vysype z rukávu ještě hodně kontroverzních rozhodnutí. Spoustu takových však mají na kontě i Trumpovi předchůdci. Pojďme se podívat na pár příkladů z minulosti.

Úvodem je třeba říct, že chyby mocných se hledají mnohem snadněji než Peroutkův text „vlevo dole“. Mocní – speciálně pak prezidenti USA, o nichž je řeč – musejí dělat tisíce složitých rozhodnutí, takže je prakticky vyloučeno, aby byla všechna správná a zcela bezproblémová.

Každý z prezidentů by mohl lehce napsat své „Jak jsem se mýlil v politice“. A kdyby byli při psaní poctiví, rozhodně by nešlo jen o tlachavou sebechválu jako v případě autora českého originálu, který se teď v důchodu může dál věnovat investigativnímu pátrání po Peroutkově údajném přešlapu.

Správnost či nesprávnost některých politických rozhodnutí navíc prověří až čas. A právě čas někdy změní minusové hodnocení na plusové nebo obráceně.

K takovému přehodnocování nyní částečně dochází u Jimmyho Cartera, který na sklonku minulého roku opustil coby stoletý tento svět.

Právě Carterova ekologická rozhodnutí byla před necelým půlstoletím, kdy byl v úřadě, většinově vnímána jako negativní brzda ekonomiky, avšak dnes, kdy je ekologická situace kritická, považují mnozí tatáž rozhodnutí za bezmála vizionářská.

Oficiální portrét tehdejšího prezidenta Jimmyho Cartera z roku 1978.

Z hodnocení staletí vychází naopak jako mýlka teze Andrewa Jacksona. „Účinným korektivem v rukou lidu proti uzurpaci moci – či korupci jejich zástupců – je volební právo. Pokud ho lidé využijí s klidem a rozvahou, projeví se jako klíčová síla, která jim navěky zachová svobody a práva,“ tvrdil v pořadí sedmý prezident Spojených států.

Věrný svému přesvědčení zrušil Jackson starý, oligarchický systém nepřímých voleb, přičemž ty skutečně všeobecné mu v roce 1828 umetly cestu do Bílého domu.

Jeho slogan „Nechť vládne lid“ totiž nezahrnoval černošské ani indiánské obyvatelstvo. Indiány Jackson rovnou vyhlazoval, je podepsán pod takzvanou Cestou slz, násilným vystěhováním Čerokíů, jež přineslo čtyři tisíce obětí a vyhubilo zhruba čtvrtinu jejich populace.

Jacksonův recept měl ale zásadní slabinu už v předpokladu, že lid přistupuje k volbám s klidem a rozvahou. Svatá prostoto! Lid přistupuje k volbám se vším možným, jen ne s klidem a rozvahou! Proto skáče znovu a znovu na lep populistům a prodavačům jednoduchých, čti nereálných, řešení.

Portrét prezidenta Andrewa Jacksona od malíře Ralpha E. W. Earla.

V dobách, od nichž se začíná počítat historie Spojených států, najdeme vůbec dramatické příběhy, naprosto se vymykající dnešním standardům.

Z těch dob k nám letí mimo jiné důkazy, že ani úctyhodnost není tvrzí proti fatálním chybám.

Jeden z amerických otců zakladatelů a třetí prezident Thomas Jefferson se kupříkladu nedokázal účinně zbavit viceprezidenta Aarona Burra, přestože tušil, že bezskrupulózní dobrodruh kuje za jeho zády pikle a spřádá komploty.

Hamilton vypálil do vzduchu, ale Burr útlocitností netrpěl a svého soupeře v souboji zabil.

Když další z otců zakladatelů Alexander Hamilton v roce 1804 prohlásil, že Burr je nebezpečný člověk, jemuž nemá být svěřena vláda, vyzval ho nařčený na souboj. Hamilton byl odpůrcem tohoto způsobu řešení konfliktu, čest mu však nedovolila odmítnout a svědomí zase střílet na člověka: vypálil do vzduchu, zatímco Burr podobnou útlocitností ani náhodnou netrpěl a Hamiltona zabil.

Když už jsme u prezidenta Jeffersona, pak jeden paradox: ačkoli Jefferson viděl budoucí Ameriku jako středně velkou agrární zemi bez velmocenských ambicí, podařilo se mu zdvojnásobit její území – připojením Louisiany.

Jižanský stát odkoupila americká federace roku 1803 za velmi výhodných patnáct milionů dolarů od Francie a vyhlídka na skvělý zisk zaslepila i muže, který v jiných případech úzkostlivě dbal na dodržování ústavy. Ta zakazovala nákup cizího území, Jefferson však překážku blazeovaně, až arogantně označil za „metafyzickou subtilnost, kterou musejí zákonodárci přehlédnout“.

Protiústavní kroky jsou vždy chybné z principu, ze samé podstaty, neboť jsou tím podkopávány pilíře, na nichž spravedlivá a demokratická společnost stojí. Tahle pravda byla po Jeffersonově faulu na články konstituce připomenuta Americe velmi krutě: nákup Louisiany vedl k rozšíření otroctví, jež později rozštěpilo národ a uvrhlo jej do děsivé občanské války.

Olejomalba odkupu Louisiany v budově Kapitolu.

V následujících desetiletích přišly další války, snad ještě více děsivé. Dalo se po první světové zabránit té druhé? Odpověď je navěky pohřbena v alternativní historii, přesto je o ní podnětné přemýšlet. A to v souvislosti s Woodrowem Wilsonem.

Americký prezident číslo 28 nejdřív v první světové válce opakovaně vytáčel Brity liknavostí, s níž váhal zemi do konfliktu zaplést (také proto, že válka byla pro USA zprvu ekonomickým požehnáním), a když ji nakonec pomohl vyhrát, vzápětí dost možná pootevřel vrátka číhající bestii druhé světové války. Předcházela tomu série špatných rozhodnutí.

Wilson se velmi zasloužil o vznik Společnosti národů. Kuriózně se ovšem velmi zasloužil také o to, že Kongres Spojených států vstup od mírového společenství neratifikoval a USA do něj nikdy nevstoupily.

Dnes již neexistující organizace nebyla bez zámořské velmoci schopna čelit narůstajícímu fašismu a byla chatrnou a posléze prolomenou hrází proti hrozbě nové války.

Proč z toho vinit Wilsona? Protože byl příliš zatvrzelý a trval neústupně na zásadách, které se v konečném důsledku ukázaly jako nepodstatné v konfrontaci s faktem, že se USA postavily mimo mírovou společnost.

Wilson byl přitom ideovým konstruktérem této společnosti, jeho Čtrnáct bodů se dalo považovat za její fundament. Prezidentovi republikánští oponenti přišli s výhradami, s nimiž na dálku víceméně souhlasili i Evropané. Ratifikace v Kongresu by tak proběhla, kdyby byl Wilson ochoten přistoupit na kompromis – on ale trval na Čtrnácti bodech jako na do kamene vypáleném Desateru.

Kvůli tomu utrpěl životní prohru. Doslova životní, neboť krach amerického vstupu do společenství hodlal odvrátit tlakem veřejného mínění, jenže propagační turné po zemi mu přivodilo mrtvici, ochrnutí, neschopnost efektivně vykonávat úřad a smrt v sedmašedesáti. Mnohem mladší lidé pak umírali ve druhé světové válce…

A je tu další válka, další mrtví. Prezident Lyndon Johnson chce válku ve Vietnamu vyhrát, ovšem místo správných seká jedno špatné rozhodnutí za druhým. Rozhodl se výrazně eskalovat konflikt, přestože varování před dlouhou a nevyhratelnou válkou přicházelo z mnoha stran.

Vsadil na masivní bombardování Severního Vietnamu (operace Rolling Thunder) a zvýšení počtu amerických jednotek na vietnamské půdě, což ale jen zvýšilo odpor Vietkongu a narušilo jeho vlastní domácí popularitu. Kvůli mixu jeho chyb a nerozhodností už ve Washingtonu nestojí jen Bílý dům, ale i památník hustě posetý jmény obětí z Vietnamu, z dějiště velkého národního traumatu.

Demokracie je krvavější než aristokracie nebo monarchie.

Johnsona vystřídal Richard Nixon a to už jsme u aféry Watergate, snahy nafotit kompromitující materiály a umístit odposlech do sídla Demokratické strany, což mělo napomoci prezidentovu znovuzvolení. Svinstvo zvané Watergate „otrávilo vodu“, jež se toxicky rozlila po veřejném prostoru a vnesla do něj trvalou nedůvěru ve svět politiky a jeho deklarace.

Pakliže však do Watergate panovala v tento svět částečná důvěra, nebyla v tom naivita dětí z rajské zahrady před utržením jablka poznání?

Dějiště slavné aféry Watergate. Zvenčí i zevnitř.

„Demokracie je krvavější než aristokracie nebo monarchie,“ pronesl další z otců zakladatelů a druhý americký prezident John Adams. „Je nesmysl, že demokracie je méně marnivá, méně pyšná, méně sobecká, méně ambiciózní, méně chlípná a méně hamižná než aristokracie či monarchie. V historii se to nikdy nepotvrdilo. Demokracie nikdy netrvá dlouho, brzy se vytratí, vyčerpá, spáchá sebevraždu.“

Je namístě si přát, aby bylo i tento výrok možné zařadit do galerie prezidentských omylů. Je to však podle všeho liché přání. Možná naopak právě nadchází čas – a skeptikovi stačí rozhlédnout se kolem sebe –, kdy se Adamsova slova začínají naplňovat. Možná je budoucí americký prezident jedním z vykonavatelů temného proroctví…

Vyhledávání...

Nebyly nalezeny žádné výsledky. Zkuste prosím zadat jiné klíčové slovo!

...nebo si přečtěte rubriky

Nesmrtelní