Miřenka Čechová a Petr Boháč netvoří jen umělecké duo, dvě dekády jsou partnery i v osobním životě. Společně vytvořili desítky inscenací. Od komorních po velké pražské scény, jako je Divadlo ABC, a nejnověji i nebývale výtvarného laternomagikovského Barona Prášila ve Stavovském divadle. Jak se píše scénář k představení, kde „nepadne ani slovo“? Jak se do tvorby propsala jejich zkušenost s rodičovstvím? A je to vůbec představení pro děti?
Životními i uměleckými partnery jste dvacet let. Společně stojíte asi za třemi desítkami inscenací. V čem se tvorba té první – Hlas Anny Frankové – liší od toho, jak vypadá vaše společná práce dnes?
Miřenka Čechová: Úplně poprvé jsme se setkali právě v divadle. A samotné tvoření šlo ruku v ruce i se začátky našeho vztahu. Co se společné práce týče, zpočátku jsme hodně experimentovali, hledali vlastní identitu v tvůrčím procesu a ujasňovali si role. Do procesu jsme tenkrát každý přinášeli zcela odlišnou zkušenost.
Zatímco já za sebou měla umělecké vzdělání i vystupování na velkých scénách, tak Petr, který přišel z oblasti filozofie, literatury a českého jazyka, na jeviště vnesl pro mě zcela odlišný způsob přemýšlení. Právě ty rozdíly nás vzájemně fascinovaly a přitahovaly. Protože nás vyváděly ze stereotypů.
A dnes?
Dnes ale prolnuly do jednoho společného. Naše uvažování se natolik propojilo, že jsme si vytvořili náš divadelní jazyk, ve kterém si spolu velmi dobře rozumíme, byť s různými odstíny a akcenty – v tom, v čem každý z nás vyniká.
Zmínila jste, že jste si s Petrem na začátku museli ujasnit role. V čem?
Miřenka Čechová: Že Petr není režisér a já herečka, performerka nebo tanečnice. Že jsme prostě dva rovnocenní tvůrci. I proto jsme se v divadelním světě museli etablovat nezávisle na sobě. Nejprve jsme si oba dva museli vybudovat svou vlastní tvůrčí identitu a uspět každý zvlášť.
Až ve chvíli, kdy jsme věděli, že dokážeme fungovat individuálně, jsme do kreativního procesu vstoupili společně. Coby dva umělci, mezi kterými nepanuje žádná hierarchie. Ani ve chvíli, kdy jeden stojí na jevišti a druhý sedí v režii. Asi jsem se musela ujistit, že nebudu válcovaná, že mi Petr nebude upírat žádný prostor.
Dnes se ale ve své ženské pozici cítím velmi silná. Mám permanentní možnost se vymezovat a projevovat sílu, kterou vím, že mám a že tam byla vždy. Jenže prostředí, ve kterém jsem byla vychovaná, mě zrovna nepodporovalo v tom, být sebevědomá a věřit svému vnitřnímu prožívání. Že samo o sobě je velmi silným a relevantním tvůrčím zdrojem, ze kterého lze vycházet.
Petr Boháč: Deset let jsme spolu nepracovali. Jako tvůrci jsme se navzájem nepotřebovali a až cíleně – Miřenka možná více než já – jsme se kontaktu na divadle vyhýbali. Ke společné tvorbě jsme se vrátili až po letech vlastní umělecké činnosti. Rád bych dodal, že si uvědomuji, že se mi nestávají stejné věci jako vám ženám.
Na druhou stranu díky tomu, že o své místo musíte bojovat, máte umělecky nabito na krásnou subverzi. Současný stav věcí můžete permanentně ironizovat a podrývat, kdežto já si takové téma musím pokaždé hledat. Muž, který světu „vládne“– čehož se za nic se nechce vzdát – tuto možnost zkrátka nemá. Ale jinak je to samozřejmě prokletí. Ženy jsou ve společnosti velmi znevýhodňované.
Máte třecí plochy?
Petr Boháč: Máme jen jednu… našeho syna, malého dynamizátora. Dělám si legraci.
Miřenka Čechová: Ale musíme fakt držet při sobě, abychom to zvládali.
A v umění?
Petr Boháč: Tam žádná není. Dnes už máme rozdělené úkoly a preference. Miřenka je multitalent. Tančí, hraje na klavír a hudbu obecně cítí daleko lépe než já. Proto je to ona, kdo staví všechny choreografie. Já uvažuji více prostorově, vizuálně a koncepčně. Od těchto věcí se vždy odrážíme i s prvními nápady na nové dílo.
Miřenka Čechová: Dnes už známe naše silné i slabé stránky. Jsou věci, ve kterých se zcela nechám vést.
Jako třeba?
Miřenka Čechová: Světla. To je moje slabá stránka, neumím vytvořit světelný koncept. Petr je v tom opravdu dobrý, takže to nechávám zcela na něm. Přesto mi vždy dává prostor přijít s nápadem. I když ví, že je to úplná blbost, pokaždé mě vyslechne.
A jak tomu bylo v případě Barona Prášila?
Petr Boháč: To je výhradně Miřenčina práce s mým externím okem. Na mně pak zůstávají radikálnější řezy. Nebojím se třeba říct, že scéna, kterou jsme pilovali čtrnáct dní, musí ustoupit ve prospěch celku.
Co jste škrtl?
Petr Boháč: Ještě nic, ale čeká nás to. Divadlo má jedno nádherné prokletí. Měsíce ho pilujete, pozvete zkušební diváky, ale když přijde premiéra, čas najednou plyne úplně jinak. To, co se vám líbilo, rázem působí zatěžkaně a přestává fungovat.
Jak to poznáte?
Petr Boháč: Třeba zničehonic vidíte, že se diváci v jeden moment pohnuli. V tu chvíli se sám sebe ptáte: Nefungovalo to jen pro tentokrát, nebo je to komplexní problém? Ve prospěch co nejlepšího tvaru jsem ochoten škrtat scény i postavy.
Miřenka Čechová: Já jsem opatrnější. U každého zásahu zvažuji, zda výsledek stojí za to, aby si naši spolupracovníci prošli určitým typem zklamání, když z kusu vypadne něco, na čem strávili hodně času a kde investovali spoustu energie. Záleží mi na dobrém pracovní prostředí pro všechny, kdo s námi pracují. Snažíme se fungovat nehierarchicky.
Foto Vojtěch Brtnický
Foto Vojtěch Brtnický
Foto Vojtěch Brtnický
Foto Vojtěch Brtnický
Výraznou roli v inscenaci „hraje“ loutka malé holčičky. Marionetu v životní velikosti jste si nechali vyrobit ve speciální loutkářské dílně v Paříži u Sébastiena Puecha. Proč? Vždyť Česko má historickou loutkářskou tradici…
Petr Boháč: Nejsme loutkáři, přestože máme na kontě už druhou loutkovou inscenaci ve velkém divadle. A v Česku nemáme ani vazby na žádného loutkáře a dost možná nad loutkami uvažujeme asi trochu jinak, než je v Česku zvykem. Sébastien Puech je náš přítel, který roky pracoval u velkých loutkářských company. Už pro nás dělal loutky do Gulliverových cest (loňská autorská inscenace Boháče s Čechovou v Divadle ABC, pozn. red.). Do Národního jsem si tentokrát vysnil loutku holčičky a rejnoka.
Miřenka Čechová: Víte, francouzské loutky nejsou jen dokonalé a plně funkční, ale nesou v sobě i určitý dotek historie. Jsou jakýmsi artefaktem s duší francouzské tradice.
Chtěli jste skrze hyperrealistickou loutku holčičky ukázat, že z dětí dnes chceme mít poslušné loutky?
Miřenka Čechová: Přesně tak. Nadto je to i moje osobní téma: jako dítě jsem prošla taneční průpravou. Coby tanečnice jsem musela být dokonalá – dokonalá loutka. Silným motivem představení je pro mě árie, kde maminka vede své dítě (onu loutku, pozn. red.) za ruku za zpěvu: „A buď poslušná.“
A dcera je. Pokud tedy zrovna neuniká do své fantazie – magického světa dětské imaginace. Když nevěří bláznům a snílkům, jako je baron Prášil. To on jí-dítěti ukázal, že existuje i jiný než pragmatický pohled na náš svět. Třeba že můžeme zahlédnout i to, co na první dobrou vidět není. Jako by nám Prášil otevřel dveře do paralelního vesmíru, kam můžeme kdykoliv „mentálně odejít“. Pokud se ovšem odvážíme.
Scházíme se týden po premiéře. Jaké máte zatím ohlasy?
Petr Boháč: Jestli je to pro děti? A pro jak staré děti? Asi jsme v Prášilovi položili otázku: Co je ještě pro dětského diváka únosné a co už ne? To je samozřejmě regulérní dotaz, ale možná bychom se měli ptát naopak: Proč by to nemělo být pro děti? Lidé se bojí, že dítě nedokáže uvnímat fenomény, jako je svoboda a imaginace.
Přitom do šesti let žijete zcela magický život. Jako by už lidé zapomněli, jak šli poprvé do první třídy. Až tam jsme se museli popasovat s procesy, jako je srovnávání, unifikace nebo hodnocení. Koneckonců vězení, ve kterém Prášil skončí za vlastní představivost, je ve společnosti všudypřítomné. A pak jsme vyslechli i názory, jestli to není moc dlouhé a táhlé nebo že tempo není dostatečně klipovité.
Miřenka Čechová: Ale to je podceňování dětských diváků.
Petr Boháč: Sami máme syna, který přemýšlí velmi racionálně. To se ale nevylučuje s tím, že touží zažívat zázraky. A právě o ten jsme se s Miřenkou na jevišti ve Stavovském snažili, když se jako diváci ocitáte pod vodou s rejnokem nebo dumáte, jak jsme vyrobili štěkající kabát…
Baron Prášil je rodinné představení, věříme, že pohledy dospělých a dětských diváků se mohou vzájemně obohacovat a ukazovat si, jak na to nahlížet. Chtěli jsme ukázat, že i když inscenace klade existenciální otázky, za každé situace můžete snít. A děti to dělají.
Foto Vojtěch Brtnický
Zdá se, že umění a rodičovství se v Baronu Prášilovi prolíná. Režijní přístup jste si ale osvojovali dlouho předtím, než jste se stali rodiči. Jací jste rodiče a jací režiséři?
Petr Boháč: Být režisérem je něco jiného než být rodičem. Na druhou stranu naše poslední dvě velká představení byla ovlivněna tím, jací my jsme rodiče a jaký je Miky dítě.
Miřenka Čechová: Gulliverovy cesty jsou celé o Mikym. S Petrem jsme spolu žili patnáct let bez toho, abychom byli něčí rodiče. Užili jsme si nádherný život bez rodičovské zkušenosti. Máme odžito a splněno. Dlouho jsme si mysleli, že rodiči možná nebudeme. Divadlo nás pohlcovalo a ten život byl tak zajímavý a barevný, že jsme zkrátka o dítě ani neusilovali. Pak nějak sám nastal čas a stalo se to. A ta zkušenost je natolik odlišná… jako by to byl život před a po.
A s naším synem, stejně jako už mnohokrát předtím, jsme dospěli ke stejnému závěru: vždycky když jsme se snažili někam zapadnout, někde to narazilo. V synově případě to byla srážka se vzdělávacím systémem. Uvědomili jsme si, že ho rveme někam, kam nepatří, kde není šťastný, kde přichází o kreativitu a imaginaci tím, jak se z něj systém snaží vyrobit poslušnou loutku.
Bylo jasné, že v této věci si musíme vytvořit vlastní prostor; náš svět s našimi pravidly a hodnotami, kterým budeme věřit. A tak kromě toho, že jsme oba s Petrem pracovně velmi časově vytížení, máme teď navíc syna na homeschoolingu. To znamená, že naše dítě nechodí do školy, ale stalo se součástí našeho světa.
Foto Vojtěch Brtnický
Jak to v praxi vypadá?
Miřenka Čechová: Prášil je první zkušenost, kdy Miky strávil celý tvůrčí proces s námi. A bylo to úžasné. Žil s námi v divadle od rána do večera, našel si tam své místo, sám se v divadle svobodně pohyboval. Ze svého „pokojíčku“ v lóži sledoval dění na scéně a vždycky nám řekl, co si o tom myslí. Stal se naším partnerem.
Zdá se, že jste v rodičovství našli nový zdroj inspirace. Jak se váš syn otiskl do Barona Prášila?
Petr Boháč: Našli a jsem za to vděčný. Zaprvé Miky hraje ve filmu, který v inscenaci promítáme. Ale to, co se tam otiskuje zejména, je jeho bytostná touha po imaginaci a vyprávění. Náš syn zkrátka od rána do noci pábí s jakousi neutuchající touhou vyprávět příběhy.
Miřenka Čechová: Je to vlastně ohromný storyteller.
Představení je jakýmsi výtvarným dílem, které se odehrává na jevišti. Z čeho jste při tvorbě takto vizuálního představení vycházeli? A jakou roli v něm sehrál scénograf Martin Chocholoušek?
Miřenka Čechová: Nejprve jsme měli náš autorský scénář. To, co jsme věděli jistě, bylo, že chceme zapojit loutky. Bez těch by to nešlo. Scénograf Martin Chocholoušek byl v procesu téměř od začátku. V takto vizuálním divadle scénografie neplní pouze funkci prostoru, kde se příběh odehrává, ale stává se funkční výtvarnou složkou. Když jsme přemýšleli, co by se na scéně mělo dít, od začátku jsme uvažovali o kreslířce Galině Miklínové.
Petr Boháč: Do autorského scénáře v tvůrčím procesu vstupují další lidé, kteří zase mají svůj koncept a rukopis. A vy musíte ctít, co dělají. Koneckonců právě pro jejich přístup jste si je možná vůbec vybrali.
Jak si mám představit scénář k představení, ve kterém se víceméně nemluví?
Petr Boháč: Excelová tabulka.
Miřenka Čechová: Ano, ale nejdříve je to libreto; taková krátká povídka a ta se posléze opravdu převede do excelové tabulky.
A jak ta tabulka vypadá?
Miřenka Čechová: Jsou to sloupečky, v každém je přesně napsáno, co se v daný moment na jevišti děje: od akce přes hudbu, scénu, kresbu, animaci po scénografii nebo loutky.
Petr Boháč: Paradoxně jsme se chopili tématu, jehož podstatou je nespoutané vyprávění, mluvené slovo. Našeho Prášila jsme ale uzamkli do imaginace.
Miřenka Čechová: Světa beze slov, ve kterém – skrze vizualitu – dáváme velký prostor zapojit vlastní představivost.
Foto Vojtěch Brtnický
Foto Vojtěch Brtnický
Máte nesplněný tvůrčí sen, ať už každý zvlášť, nebo dohromady, který byste si chtěli splnit?
Petr Boháč: Vždycky jsme toužili udělat něco většího, ale teď, když to máme za sebou, se zase ohlížím zpátky do intimnějších sfér. Čeká mě další premiéra pro Národní. S jedním hercem budeme dělat Havlovo Perpetuum Mobile, opět nonverbálně. A upřímně – pracovat jen s jedním účinkujícím mi vyhovuje daleko více.
Další sen, který si budu plnit, je muzikál, a ještě k tomu rapový. Spolupracuji na něm se skupinou Past. Věnujeme se problematickým tématům, jako je násilí na ženách nebo manosféra. Na žánr muzikálu tak vyvíjíme tlak, jestli unese i jiná témata, než na která jsme v Česku zvyklí.
Miřenka Čechová: Já se pořád snažím dělat to, co chci. Teď shodou okolností – a opravdu jsme se s Petrem nedomlouvali – chystám představení o radikalizaci mladých mužů, se kterým cílíme na mladé mužské publikum. Na inscenaci se podílí mimo jiné třeba autor a skladatel z kapely Hihihahaholki. Premiéru máme v červnu v Paláci Akropolis.
