skip to main content

Nejkratší cesta do Francie. Vinohrady už Adrien dobyl, teď chystá expanzi

Stačí zavřít oči, zaposlouchat se do hlaholu okolo, přivonět k vínu ve sklenici, lehce se zasnít – a jste v Paříži. V její neturistické části, o níž sníme, když vyrážíme do Francie. Vlastně jediné, co tu není francouzské, je samotná adresa: na Americkém náměstí na Vinohradech se nachází podnik La Cave D’Adrien, Adrienův vinný sklípek.

Pokud dostanete akutní touhu zaskočit si do Francie, je to nejrychlejší a nejkratší varianta. A na to, že jsme v hip čtvrti Prahy, varianta velmi autentická.

„Znáte ty malé podniky, kde vás vítá majitel a potřese vám rukou, to je přece tak cool! Nejen ve Francii, ale třeba v Itálii, ostatně moje máma je poloviční Italka,“ spustí nezadržitelný proud řeči Adrien Bricout, majitel i duchovní otec tohoto místa. „Miluju Česko, miluju Prahu, ale jsme jiní, vy umíte spoustu věcí lépe než my a nám zase jdou lépe jiné. Mě vychovali k pohostinnosti.“

Proto si toto místo oblíbili všichni i diaspora jeho krajanů. Adrien si nedávno ke svému překvapení došel pro cenu Francouzsko-české obchodní komory. Spolu s Francouzi tu sedí další cizinci ze všech vinohradských komunit, ale i Češi: „Ti tvoří zhruba polovinu lidí a já na ně cílím. Jsem v Česku, a tak chci české zákazníky.“

Kudy k nim? Francouzskou cestou: špičkové víno a jednoduché pokrmy k němu, tedy sýry a uzeniny, často v podobě tapas – jak si vysvětlíme, i tapas je víc francouzské, než byste si možná mysleli. A pak je tu vlastnost, s níž se musíte narodit.

„V Praze úplně není zvykem, aby majitel dělal to, co servírky. Já klidně čistím stoly, jsem tu pořád, vítám zákazníky. Starám se o ně osobně, snažím se jím být blízko,“ říká Adrien. A je to znát: „Od středy do pátku si tady bez rezervace s velkou pravděpodobností nesednete.“

Začalo to tím, že on sám nedokázal posedět ve vlasti, chtěl zkusit štěstí v cizině. „Deset let zpátky jsem nechal studií a s batohem na zádech a nápady v hlavě jsem se přestěhoval do Prahy,“ vzpomíná. Cíl: prorazit s francouzskými vínem.

Nejušlechtilejší z moků je, jak dobře známo, koníček na celý život, jenže to se vracíme k prostředí, do jakého se narodíte – Adrien měl sice jen devatenáct let, ale silné vinařské zázemí.

„Moje rodina je z Meursault. V jednom z nejprestižnějších vinařských regionů jsem byl od tří let každý den na vinici, strýc tam má chateau,“ líčí. „Naše rodina má dokonce tradici, že se novorozenci dá na jazyk kapka vína – to vám asi řekne, jací jsme blázni do vína. To je správná francouzská výchova,“ rozesměje se.

Výchova k požitkářství. „Od dětství miluju dobré jídlo a od pozdějšího věku i dobré víno. Když mi něco chutná, chci se o tom dozvědět víc,“ popisuje. S tímto přístupem s pomocí přátel nejprve otevřel obchod s víny: „Tehdy jsem cítil, že je pořád velká díra na trhu, což už dávno neplatí, někdy mám pocit, že je v Praze víc vína než piva.“

Naše rodina má dokonce tradici, že se novorozenci dá na jazyk kapka vína.

A tak předvedl, že rozumí nejen vínu, ale i podnikání. „Ukázalo se, že opravdový byznys je prodej dobrého vína a kvalitního šampaňského po skleničkách. Toho se držíme. Z obchodu se stal wine and tapas bar,“ říká o změně a je dodnes vděčný, že zamířil právě do střední Evropy: „Prahu jsem miloval. Lidé mi tu pomohli se zaintegrovat, řada z nich mi nabídla otevřené dveře.“

Naopak zavřené dveře nejen Adrienova podniku byly většinu truchlivých covidových let 2020 a 2021. Právě proto ho ale ocenila Francouzsko-česká obchodní komora, a právě proto chystá expanzi.

„Pro mě to nebyla katastrofa, skončil jsem v plusu, vybudovali jsme si větší portfolio klientů. Zvýšila se jejich kvalita i kvantita,“ překvapí. „Vždycky to vidím takhle: Když máte problém, je lepší mu čelit, ne sedět v koutě a brečet. A tak jsem začal vymýšlet řešení.“

Reklama

Jaké bylo? Společně s bratrem Vladimirem, který do byznysu čím dál víc proniká, vsadili na online degustace. Rozeslali klientům identické balíčky s vínem a jídlem a to, co nejraději lidé probírají u jednoho stolu, za pandemie přenesli do virtuálního prostoru.

„V zavřeném baru jsem zapnul kameru, všichni se připojili a ať už se navzájem znali, nebo ne, každý se bavil. Pro nás to byla dobrá cesta, jak finančně přežít, pro ně zase příjemný způsob, jak trávit večery. A výsledek? Jakmile se opět otevřelo, tihle lidé si najednou řekli: Já bych toho chlapa chtěl vidět i osobně,“ popisuje.

Obchodní partneři (zleva) Adrien, Vladimir a Agatha

Funguje to. „Francouzská kultura hodně stojí na víně, na jídle a na způsobu, jak vše servírovat, aby se lidé cítili dobře. Lidé to tu mají rádi i kvůli přátelskému přístupu. To hodláme rozšiřovat,“ přidává se do rozhovoru Agatha Ferry, Adrienova nová obchodní partnerka a spoluzakladatelka nového podniku, o němž bude za chvíli řeč.

Seznámili se – jak příznačné pro tento příběh – nad sklenicí vína. „Patřila jsem mezi ty, co ani neotevřou menu a jen řeknou: Dejte mi sklenku bílého,“ vzpomíná. „Ano, tak to bývá. Adriene, najdi mi něco, co mi bude chutnat… Jen se doptám, jestli chcete sladší, nebo suché – a voilá!“ vítězoslavně se zasměje pan majitel. „I proto máme hlavně stálé zákazníky. Vědí, co děláme a vracejí se k nám.“

A nemá zůstat jen u Vinohrad. Brzy totiž v centru v Králodvorské ulici otevře Ava by Adrien, název je tvořen ze jmen Agathy a sourozenců Vladimira a Adriena. „Já miluju to, co dělá Ambiente, patří mezi mé vzory. Chceme mít do pěti let co nejvíce podniků. Ale vždy s důrazem na co nejlepší lokalitu, načasování a koncept,“ hlásí Adrien ambiciózně – složité časy nevnímají jako překážku, naopak v nich vidí šanci.

„Je samozřejmě hrozné, pokud někomu chodí obrovské složenky za plyn, ale zároveň cítím, že jsou všichni šťastní, že jsou konečně otevřené restaurace,“ říká Adrien a Agatha doplňuje: „Lidé hledají něco jiného než dřív. Chtějí se scházet a trávit spolu víc času. Na dva roky nám pandemie sebrala společenský život a najednou to je teď, nebo nikdy.“

Potřebuji, aby si lidé zvykli na systém rezervací. Chceme, aby každý byl nejlépe usazený, bez rezervací je zmatek.

Nový koncept navazuje na úspěch z Vinohrad, takže skvělé víno a čerstvě připravené chuťovky. „Chceme tataráky, ceviche, gravlax, ústřice, velké talíře mořských plodů s humrem, krevetami, ústřicemi. Tapas, ale o úroveň výš než tady.“

Nezní to úplně jako první věc, kterou si představíte pod haute cuisine, pod komplikovanými pokrmy s podpisem Francie. „Jenže když jedete na jihozápad země, tam se jí francouzské tapas. Lahodné, malé porce s krásnou prezentací, které připravíte rychle. Přesně to chci, nikdo nemůže čekat na jídlo 45 minut.“

Jelikož chce kolem sebe co nejšikovnější lidi, Agatha má tituly z pařížských univerzit, jež v pohostinství platí za světovou špičku. Do portfolia hodlají postupně přidávat podniky vlastní i ty, v nichž by posloužili jako konzultanti, seznam plánují pestrý, restaurace i bary. Naopak ústřední zásady mají být neměnné.

„Potřebuji, aby si lidé zvykli na systém rezervací. Chceme, aby každý byl nejlépe usazený, bez rezervací je zmatek,“ říká Adrien. „A ještě jedna věc! Chci, aby lidé k nám chodili hezky oblečení. Zní to francouzsky, arogantně, snobsky, ale mně se to tak líbí. Casual, ale šik. Aby byla večeře společenská událost.“

A aby u toho byl v co největší míře pořád i on sám. „Díky systému rezervací máme často zabookováno na týden dopředu, takže se jen mrknu do kalendáře, kde třeba zrovna někdo slaví narozeniny, budu část večera tam a další část jinde. Chci si zachovat osobní přístup, stačí se dobře zorganizovat,“ říká. „Podívejte se, autem to budu pořád mít pět minut. To není jako v Paříži, když jedete z prvního obvodu do osmnáctého.“

Podobné vzdálenosti naštěstí v Praze standard nejsou. O to lépe, že se tu už dá najíst a napít jako u Seiny.