Prezidentka Evropské centrální banky Christine Lagarde v roce 2024 vydělala celkem přibližně 726 tisíc eur (17,55 milionu korun), což je o 56 procent více, než činí základní plat roční plat 466 tisíc eur (11,26 milionu korun) oficiálně zveřejněný ve výroční zprávě ECB. Vyplývá to z analýzy listu Financial Times. Podle ní šéfka ECB pobírá téměř čtyřnásobek platu předsedy americké centrální banky Jeroma Powella, jehož roční příjem je zákonem omezen na 203 tisíc dolarů (4,2 milionu korun).
Už samotný základní plat dělá z Lagarde nejlépe placenou představitelkou Evropské unie. Je o 21 procent více než základní plat předsedkyně Evropské komise Ursuly von der Leyen.
Rozdíl mezi zveřejněným a skutečným příjmem tvoří především nezdaněné příspěvky a odměny z dalších funkcí, které centrální banka ve své výroční zprávě individuálně nerozepisuje.
Lagarde podle odhadů obdržela zhruba 135 tisíc eur ve formě benefitů na bydlení a dalších výloh. K tomu se připočítává odhadovaných 125 tisíc eur za její působení v radě ředitelů Banky pro mezinárodní vyrovnání plateb, kterou Financial Times popisuje jako banku centrálních bank. Powell na rozdíl od šéfky ECB za tuto funkci kvůli americkým zákonům nesmí pobírat odměnu.
Za celé osmileté funkční období může Lagarde vydělat až 6,5 milionu eur, což v průměru představuje 810 tisíc eur ročně. Částka zahrnuje i budoucí jednorázové platby a potenciální příspěvky pobírané ve dvouletém období po skončení mandátu.
Od roku 2030 by Lagarde měla od ECB pobírat roční důchod ve výši přibližně 178 tisíc eur. Analýza Financial Times nezahrnuje náklady na zdravotní pojištění a příspěvky na penzijní připojištění, které banka hradí, ale kvůli chybějícím datům je nelze přesně vyčíslit.
Profesor práva Guido Ferrarini z Janovské univerzity listu Financial Times sdělil, že ohodnocení Lagarde sice odpovídá míře odpovědnosti a potřebě přilákat na čelní pozice schopné uchazeče, ale kvalitu zveřejňovaných údajů o odměnách označil za nízkou.
Průzkum Mezinárodního měnového fondu z roku 2004 týkající se řízení centrálních bank dospěl k závěru, že vedoucí centrální bankéři by měli pobírat odměny na úrovni srovnatelné se soukromým sektorem a měli by být chráněni před poklesem příjmu ve svém funkčním období, aby se předešlo jejich ovlivňování zvenčí.
