Mondénní Ferrari Amalfi, superluxusní Rolls-Royce Ghost, první hybridní Porsche 911, brutální mašina do terénu Land Rover Defender Octa, jako břitva ostré BMW M4 CS a Lamborghini Urus, čínský elektromobil Xpeng G6 nebo superluxusní kabriolet Mercedes-Maybach SL. To jsou auta, která mi letos prošla rukama a která mi v hlavě utkvěla o něco víc než všechna ostatní. Jenže víte co?
Zeptejte se dětí, jaké dárky dostaly pod stromeček o loňských Vánocích. Vsadím se, že nejspíš bude následovat dlouhé ticho. A pak se jich zeptejte, kde všude jste letos společně byli. Na dovolené, na prodlouženém víkendu… A ony to začnou sypat z rukávu.
Proč to tak dopadne? Protože zážitky! Ne věci.
A stejně to mám letos i já s auty. Všechny ty na začátku zmíněné modely jsou různými způsoby výjimečné, krásné nebo dokonalé… Většinou všechno dohromady, jenže pořád je to něco, co vás přemístí z A do B. Pravda, způsobem, za který by si někdo nechal useknout kus malíčku, ale…
Pak vám uprostřed léta před domem najednou stojí dodávka od Volkswagenu. Skoro stejná jako ta, kterou vám z IKEA přivezou skříně, jež se pak další tři dny budete snažit s nadávkami skládat. Prostě obrovská dodávka, navíc s čímsi navíc na střeše, co estetikou připomíná sněhovou závěj. Volkswagen Grand California 600 se to celé jmenuje.
Tady se o estetice a designu moc mluvit nedá. Pravda, když si něco připlatíte, dostanete dvoubarevný vzhled karoserie, který i ze stěhováku dokáže udělat něco, na co se dá koukat, ale dodávka je to pořád. Vizuálně i po technické stránce, protože základ je Volkswagen Crafter, což je auto zrozené pro převážení palet. Nic forbesovského, já vím.
A pak si toho auta všimnou i vaše děti, které něco v souvislosti s auty zaujme jedině v případě, když je to nezvykle placaté, hlučné nebo to nemá střechu. Ideální je samozřejmě kombinace všeho. Když jim ale následně vysvětlíte, že v tom budou spát, je vyhráno.
„On je tady i záchod! Ona je tady i kuchyň! Ona je tady i lednice! Ona je tady i sprcha! On je tady i stůl! Chceme spát nahoře! Hned!“ Tak nějak probíhalo nadšené objevování toho, co „obytňák“ v praxi znamená.
A teď kam? Rumunské hory, polské pobřeží Baltu, povodí Dunaje… Kdepak! Kdo měl poprvé, stejně jako my, půjčené něco takového a nejel do Chorvatska, ať zvedne ruku. A tak jsme jeli i my. Griswoldovi jedou na dovolenou!
Nejsem plánovač cest. Ale obytňák, kde si s sebou vezete všechno, co potřebujete, je přesně pro nás takové, ne? Stačí naházet nesmysl věcí pod rozloženou postel, dalšími zaplnit sprchový kout a WC v jednom a vyrazit. Cíl: Umag. Nic blíž v Chorvatsku není, aneb nějak se začít musí. Cestou jedna dvě zastávky… někde. I cesta je cíl. Takový byl „plán“.
Máte obavu z řízení velkých obytňáků? I já ji měl. Volkswagen Grand California je ale pro skok do tohohle světa ideální vstupenka. Sice řídíte tak trochu autobus dlouhý šest metrů, sedí se výš, ovšem bez SUV příplatku, a točíte volantem, ale celkově žádná extra věda. Tím spíš, že při couvání a dalších podobných radostech senzory a kamera vidí tam, kam vy ne. A o řazení se stará automat.
Auto pak pohání turbodiesel s výkonem 160 koní, pro který je stotřicítkový dálniční limit ideální rychlostní hladina. Se spotřebou se dá dostat někam k deseti litrům na sto. Na nějaké povídání v kabině to ale není. Snad jen mezi spolujezdcem a řidičem. Děti na zadní lavici si musejí žít vlastním životem, což podle extrémního poklesu četnosti slova „mami!?“ poměrně rychle pochopí i ony samy.
To nejlepší ale přichází, když se zastaví. Je omamné vstupovat dovnitř auta, kde se dá napřímeně chodit. Je omamné vystupovat zadními dveřmi na automaticky vyjíždějící schod. Je omamné se jít kdykoli natáhnout na dvoulůžkovou postel v zadní části Grand Californie.
A pak ten fakt, že zastavit a přenocovat se dá všude, kde to nikomu dalšímu nebude vadit. A nemusí to být na jednu noc.
Stolitrová zásoba vody, plynové topení, plynový sporák, WC, sprcha s teplou vodou, skvělé osvětlení nebo klimatizace poháněná baterií dobíjenou během jízdy, zastínění oken, sítě proti hmyzu, odkládacích prostor tolik, že pořád něco hledáte… Vážně je tu všechno. A většina techniky se jednoduše ovládá skrze dotykový displej.
Trocha klaustrofobie
Pokud jde o spaní, dva dospělí najdou místo na dvoulůžku v zadní části kabiny. Děti pak šplhají pod střechu na vysouvací postel nad místem pro řidiče a spolujezdce. Kdyby tam ale z nějakého důvodu chtěli spát dva dospělí, měli by se připravit na torturu.
Už jen proces soukání se do a z pár desítek centimetrů vysokého prostoru vyžaduje ekvilibristické schopnosti. A pak to taky nechce trpět klaustrofobií. Takže děti předpubertálních rozměrů nahoře v pohodě, ostatní na tom samém místě za trest.
Ale nekažme si to. Pořád je tu cesta na jih a možnosti neplánovaných zastávek. V našem případě v lese někde u Kaplice, kde si pak ráno ve městě zajdete na snídani do skvělé kavárny Kap Café, druhá pak v Rakousku u Attersee, které prostě bylo cestou. Sluníčko a průzračná voda, takže odpoledne na oraz? No, nakonec z toho byly dvě noci na břehu v soukromé zahradě za pár eur a ve společnosti ochočených labutí.
I do toho Umagu jsme nakonec dojeli. Jenže do kempu, který je parkovištěm a festivalovým stanovým městem v jednom. Přiznávám, nechal jsem se ještě v Česku strhnout psychózou v duchu toho, že bez rezervace v kempu to u Chorvatů nejde.
Trestem pro mě byla továrna na dovolenou, kde se profíci poznají podle toho, že bez mrknutí s obytným přívěsem připojeným za osobní auto nacouvají na jedno ze stovek kempovacích míst na centimetr přesně a během půlhodiny, zatímco my začátečníci pořád hledáme, jak se k autu připojuje elektřina, dokážou postavit venkovní obývací pokoj i s houpací sítí a napuštěným dětským bazénem.
Dobře, tahle část nezní moc optimisticky, ale zkušenost to byla. Zkušenost, jak Grand Californii s cenovkou včetně příplatků přes dva miliony korun nepoužívat. Umí být totiž dost autonomní na to, aby se dalo být někde stranou. Víc v klidu, víc v přírodě, víc svobodně, míň organizovaně, víc dobrodružně!
A dobrodružství je přesně to, co na obytňáku, a tentokrát to byla Grand California, po první takové zkušenosti oceňuju nejvíc.
Mimochodem, děti už se od konce léta několikrát ptaly, jestli příští rok obytňákem někam pojedeme zase.
Pojedeme! A zase to bude nejlepší jízda roku. Už jenom proto, že budeme spolu a obrazně mnohem blíž, než v jakémkoli z jiných aut, která v roce 2026 do redakce Forbesu dorazí.
