Česko se raduje z titulu hokejových mistrů světa, ti nejlepší z nejlepších ale mají souboj o titul teprve před sebou. Boj o Stanley Cup vrcholí a NHL chce potvrdit, že je byznysem na vzestupu.
Země sjednocená děním na ledě. Spory mizí, ideoví odpůrci se objímají, vítězí hokej… Jen není řeč o tom, co se dělo nedávno v Česku, nýbrž o nejhokejovějším státě planety.
Existuje málo vypjatějších rivalit než mezi celky ze státu Alberta: Calgary Flames a Edmonton Oilers. Přesto se bary a hospody v Calgary plní po střechu, aby tamní fanoušci sledovali, jak největší konkurent míří za snem. A bude se to dít i v Montrealu, Ottawě, Torontu, Winnipegu i Vancouveru.
Kanada totiž může po nekonečně se táhnoucích jedenatřiceti letech mít konečně zase šampiony NHL: Edmonton v noci na neděli zahájí finále Stanley Cupu proti Florida Panthers.
Pokud chcete vidět výkvět ledového sportu, bude to přinejmenším o level vyšší podívaná než finále letošního mistrovství světa. A to při veškerém respektu k zúčastněným – ostatně autor zlatého gólu David Pastrňák mezi elitu nejlepší hokejové ligy světa náleží.
Foto Profimedia
Foto Profimedia
Proto se hodí připomenutí chvíle, která právě Pastrňáka ze Stanley Cupu vyřadila. Jeho Boston Bruins hráli proti Floridě šestý zápas, Pastrňák za nerozhodného stavu v přesilovce pálil do odkryté branky, soupeřův gólman se teprve přesouval. Z podobné pozice se „Pasta“ trefil proti Švýcarům…
Jenže v NHL měl smůlu. Kapitán protivníka Aleksander Barkov, ač sám útočník, Pastrňákovu dělovku dokonale zblokoval rukavicí, dojel puk, vyhodil ho z pásma. Panthers následně rozhodli a poslali Boston na dovolenou.
„Za mě je teď Barkov nejlepším hokejistou světa,“ vydechl jeho spoluhráč Matthew Tkachuk, pro změnu bratr Bradyho Tkachuka, s nímž se ve čtvrtfinále mistrovství světa proti USA tak přetahoval Radko Gudas a na nějž si Češi museli dávat velký pozor. Matthew v rodině platí za toho zdatnějšího a kombinuje gólový apetit s ohromnou tvrdostí a nezdolností. Barkov zase umí branky dávat, připravovat a zároveň jim zabraňovat, vše na maximální úrovni.
A pak je tu samotný král. Connor McDavid, zázrak na bruslích z Edmontonu. Jeho kousky dávají smysl ve videohře, ne na ledě. Třeba když rozhodl finále Západní konference proti Dallasu, kdy vmžiku ladně prokličkoval mezi soupeři a poslal puk bekhendem pod horní tyčku.
„Viděl jsem ho to udělat už mnohokrát. Ale ne proti jednomu z nejlepších obránců NHL,“ vydechl kouč Kris Knoblauch, že si McDavid udělal „tréninkový kužel“ z finského borce Miro Heiskanena. McDavid už teď náleží do síně hokejových bohů, protože takové výkony předváděli naposledy snad jen Wayne Gretzky a Mario Lemieux.
Ale jsou tu i další. Nejlépe placený gólman NHL Sergej Bobrovskij (10 milionů dolarů za sezonu) z Floridy. Německý tank Leon Draisaitl z Edmontonu, který by byl v éře bez McDavida nejspíš sám nejlepším borcem ligy. Fantastičtí střelci, tvůrčí beci, veteráni i mladíci, technici i dříči.
Sportovci, kteří zcela vypnou kontrolky bolesti – Matthew Tkachuk hrál loni ve finále proti Vegas se zlomeninou hrudní kosti.
Liga si hýčká jeden z nejsilnějších hvězdných souborů své historie: McDavid, Draisaitl, Pastrňák, absurdně rychlý Nathan MacKinnon, ultrakanonýr Auston Matthews, muž budoucnosti Connor Bedard i hrající legendy Sidney Crosby nebo Alexandr Ovečkin… Výčet by klidně mohl pokračovat a další jména znamenají nejen další radost fanoušků, ale také další peníze.
NHL míří podle odhadů k ročním příjmům ve výši 6,2 miliardy dolarů, což by bylo opět maximum.
NHL zažívá renesanci.
„Sport obecně je na skvělé trajektorii a NHL zažívá svého druhu renesanci,“ tvrdí pro agenturu AP Tom Gargiulo, šéf marketingu výrobce sportovních nápojů Bodyarmor, který se přidal mezi sponzory hokejové soutěže.
Mezi velkou čtyřkou severoamerických profisoutěží je NHL v objemu příjmů stále poslední za basketbalovou NBA (10,6 miliardy dolarů), baseballovou MLB (11,6 miliardy) a hlavně NFL (18,6 miliardy v roce 2022). Objektivně viděno je však hokej nejméně globálním sportem z této čtveřice, zůstává doménou bohatých zemí severní polokoule a stejně si umí najít cesty kupředu.
„I když chápeme, že to chvíli potrvá, chceme se dostat na deset miliard dolarů ročně,“ vyhlásil obchodní ředitel soutěže Keith Wachtel – a kanadský triumf by byl v tomto ohledu vítaný.
Crosbyho vlast je už umořená opakujícími se selháváními svých zástupců, a když Montreal Canadiens naposledy hráli finále Stanley Cupu v roce 2021 (tehdy ve speciální koronavirové bublině), podle zprostředkovatele plateb Moneris ve městě stoupla útrata o 245 procent.
Vedení ligy, jemuž už jedenatřicet let šéfuje „nezmar“ Gary Bettman, si možná přálo, aby Edmonton naskočil ve finále proti New York Rangers. Kanada versus Manhattan, to zní jako obchodníkovo terno. Ale ani účast Floridy není k zahození – dokazuje, že NHL se dávno zabydlela v oblastech, které pár dekád nazpět platily za zcela nehokejové. Na jižní Floridě, v Texasu, v Nevadě.
A to rozpočtu prospívá. Jelikož byznys šlape, zájemci se jen hlásí.
Vegas Golden Knights, kteří loni dokonce došli až ke Stanley Cupu, zaplatili v roce 2017 za licenci 500 milionů dolarů. Letos už šéfové týmu z Utahu, kam se na nespecifikovaný časový úsek přestěhuje klub Arizona Coyotes, museli na účtech najít sumu 1,2 miliardy dolarů. A zaplatili rádi.
Nový celek ještě ani nemá oficiální jméno – a v Salt Lake City si o permanentky zažádalo 34 tisíc fanoušků…
NHL má stále spoustu úkolů k vyřešení, například zvýšení podílu fanynek. Jinak je ale ve výborné kondici, kterou má vyztužit návrat na mezinárodní scénu: jak na zimní olympiádu v Itálii v roce 2026, tak v podobě turnaje Four Nations příští únor.
„Možná nás teď pozvou taky,“ rýpnul si Pastrňák po titulu z mistrovství světa do skutečnosti, že na akci se představí jen Kanada, USA, Švédsko a Finsko. Později pak v oblíbeném podcastu Spittin‘ Chiclets navrhl, že by mohla NHL doplnit Four Nations o společný česko-slovenský výběr.
Zůstane jen u přání, rozdělení sil v mezinárodním hokeji je dané. Ostatně ani ve finále Stanley Cupu nenaskočí žádný Čech, zato šest Švédů a čtyři Finové, včetně esa Barkova. Kanadu reprezentuje v první řadě McDavid, Američany Tkachuk.
Bez ohledu na národní vášně a oprávněnou sportovní hrdost na český tým tak platí, že hokejový vrchol roku teprve přichází.
