Už počtvrté přináší Forbes výběr Top 50 českých lékařů. Jak bude níže objasněno, jeho sestavení není snadná práce, přesto je zcela zanedbatelná ve srovnání s úžasnými výkony těch, kteří mezi lékařskou elitu patří. Zanedbatelná ve srovnání s výkony, jež zachraňují životy lidí.
Étos „bílých plášťů“ popsal opojnou češtinou už před téměř sto lety Karel Čapek ve Velké doktorské pohádce: „To víte, doktor nemůže nikomu odepřít svou pomoc, i kdyby ho volali k loupežníkovi Lotrandovi nebo k samotnému – pámbu nás netrestej – Luciperovi. To už je takové povolání, ta doktořina.“
Čapkovo konstatování stále trvá. A co víc, nejenže jsou tuzemští lékaři tomuto konstatování poslušni a věrni, spousta z nich si zaslouží superlativy. Spousta z nich je totiž tak vynikajících, až to bere dech!
Bere to ovšem i odvahu ukázat na pouhých padesát z nich. Je to velmi nevděčný úkol. V souvislosti s těmi, kteří se do stanovené padesátky nevešli, se dostavují výčitky svědomí a pochyby, jejichž váha by rozmáčkla Hamleta.
Bylo-li hovořeno o úžasných výkonech elity, potlesk letí bez debat ke zvolené padesátce. Avšak úplně stejně bouřlivý aplaus míří k nevybraným kapacitám, jichž je mnohem víc než vybraných.
Proto nyní musejí zaznít hlasité omluvy do všech stran, do všech zdravotnických zařízení, do všech koutů republiky. Je třeba omluvit se všem mistrům medicíny, kteří by si místo v top 50 více než zasloužili.
Seznam lékařů, jimž omluva patří, by překročil seznam vybraných tak výrazně, jako by vedle vesnického stavení vyrostl mrakodrap. Tento příměr platil i pro všechny předcházející ročníky, ale pro ten letošní platí nejvíc – nepoměr mezi vybranými a nevybranými byl vážně extrémní. Zcela relevantní jsou proto úvahy, zda výběr nerozšířit, zda nenavýšit počet nad současných padesát.
Jeden lékař je nedostižný šampion velmi komplikovaných operačních výkonů, další stojí za medicínskými průlomy.
Obtížnost volby, kdo bude a kdo nebude v našem výběru – pozor, v žádném případě se nejedná o žebříček! –, ještě víc ztěžuje, že pro něj prakticky nelze stanovit kritéria či metodiku. Žádné objektivní kritérium nejde vymyslet už proto, že medicína má tolik oborů. Nebo proto, že jeden lékař je nedostižný šampion velmi komplikovaných operačních výkonů, zatímco další stojí za medicínskými průlomy.
Složité je dokonce porovnání v rámci jednoho oboru. Připomeňme v tomto směru slova profesora Jana Marka, který osmnáct let „opravoval“ na vedoucí pozici dětská srdce v jednom z nejprestižnějších světových ústavů, v londýnské nemocnici GOSH. „Dětská kardiologie a kardiologie dospělých, to jsou dvě naprosto odlišné disciplíny,“ uvedl Marek výmluvně.
Objektivní kritérium neexistuje, byť snahou o jeho dosažení mohou být konzultace s odborníky a ústavy, diskuse s autoritami, většinou neformální. I díky tomu jde výběr poměrně sebevědomě charakterizovat tvrzením, že v něm sice spousta jmen chybí, je však vyloučeno, aby v něm bylo některé jméno neprávem.
Že žádné objektivní kritérium neexistuje? Je tomu tak, proto alespoň jedno subjektivní: v porovnání se třemi již proběhlými výběry bylo do jisté míry upuštěno od pragocentrismu. V metropoli se logicky dělá špičková medicína, nicméně to nevylučuje „výskyt“ kapacit mimo ni a letošní padesátka se to snaží zohlednit.
Ryze objektivní je konstatování, že pokrok v lékařské vědě je galaktický.
„Když jsem před padesáti lety začínal, umíralo na aplastickou anémii nebo leukemii osm dětí z deseti,“ vzpomíná stále činný profesor Jan Starý, emeritní přednosta Kliniky dětské hematologie FN Motol, přičemž právě on se velkou měrou zasloužil o to, že dnes zvládne tyto zákeřné nemoci porazit devadesát procent dětí.
Řekněte komukoli, že má vybrat padesát elitních českých lékařů, a budete mu oznamovat špatnou zprávu. Tato zpráva se však ukáže tou nejlepší, pokud ji budeme brát z hlediska pacienta, jímž je minimálně čas od času prakticky každý z nás.
Lepší pointa být nemůže. Velká doktorská pohádka pokračuje.
