Na trhu s videohrami se netočilo nikdy tolik peněz jako teď. Nadnárodní konglomeráty nakupují malá herní studia ve stovkách akvizic za desítky miliard dolarů, herní byznys strká do kapsy filmový průmysl se sportovním dohromady a vše směřuje k velké konsolidaci. Kde se ale tenhle šlágr vzal? Proč jsou lidé vůbec ochotní platit za hry? A co to má společného s kostmi mrtvol?
21. století př.n.l.
Nikdo neví, jak to dopadne, ale má to jasná pravidla. To je jeden z rysů prvních lidských her. V knize Homo Ludens (1938) nadhodil otec moderní kulturní historie Johan Huizinga tezi, že bez existence her by lidská kultura musela najít úplně jinou rozbušku pro komplexní aktivity typu jazyka, umění i vedení války.
K prvním herním periferiím patří hlezenní kosti, které lidé používali jako nejstaršího předchůdce hrací kostky od Babylonie přes Egypt a Mexiko až po indiány v Costa Rice a lid Lozi v jihoafrické oblasti Zambie. A byl to vážně nesmrtelný trend: vždyť s tímhle kusem mrtvé hnáty si hrají ještě děcka na Brueghelově obraze Dětské hry.
Rok 1869
Z her se stává byznys. Společnost EG Selchow & Co v USA si pořizuje ochrannou známku na hru Parcheesi, adaptaci indické deskové hry pačísí. Nad obchodním potenciálem zastřihají ušima mnozí: ve stejném roce je patentován koncept stejné hry pod názvem Ludo a němečtí vojáci v zákopech první světové války pak hráli to samé, promakané k dokonalosti s názvem Mensch ärgere Dich nicht – ano, Člověče, nezlob se.
