skip to main content
Byznys

Nenápadní miliardáři a jejich dron, který zabil íránského generála Sulejmáního

5 minut čtení

Smrt íránského generála Kásima Sulejmáního, která zkraje roku otřásla Blízkým východem a eskalovala napětí mezi Spojenými státy a Íránem, je dílem dronu. Model známý také jako Predator B nese oficiální označení MQ-9 Reaper. Dvěma raketami Hellfire zasáhl konvoj, ve kterém se Sulejmání přesouval iráckým Bagdádem.

Zásahy byly přesné a naprosto devastující. Sulejmáního ostatky bylo možné identifikovat jen díky prstenu s červeným kamenem, který nosil. Vražedný stroj zkrátka znovu nechybil.

Jeden takový létající popravčí váží 2,5 tuny a přijde zhruba na 16 milionů dolarů. Jeho dolet je 1200 kilometrů a dá se ovládat doslova z druhého konce světa. Dnes patří k nejdůležitějším zbraním americké armády.

Za drony, které v posledních dekádách proměnily podobu války, stojí nováček v žebříčku Forbes 400 – čtyřiaosmdesátiletý Neal Blue. Šéf a většinový majitel firmy General Atomics ze San Diega představil světu prvního predatora před 25 lety.

Firmu vlastní společně s o rok mladším bratrem Lindenem: Neal v ní drží osmdesátiprocentní podíl v hodnotě zhruba 4,1 miliardy dolarů, Linden dvacetiprocentní podíl v hodnotě rovné miliardy.

Jejich první drony útočily už za éry prezidenta Billa Clintona ve válce v bývalé Jugoslávii. Po útocích z 11. září 2001 je Američané nasadili postupně v Afghánistánu, Iráku, Pákistánu, ale i v Somálsku nebo v Jemenu. Dnes jsou doslova napěchované kamerami, vysílačkami, a hlavně raketami vzduch-země, které rozhodně nezahálejí.

Podle amerického Úřadu pro investigativní žurnalistiku prezident Barack Obama nařídil za svého funkčního období více než 500 útoků a jeho chaotický nástupce nijak nezaostává – Trump jich sotva za polovinu času stihl nařídit už 259.

Reklama
Drony dnes patří k nejdůležitějším zbraním americké armády.

General Atomic, která nechává četné žádosti o vyjádření bez odpovědi, prodala už stovky dronů nejen americké armádě, ale i vládám jiných zemí v nejrůznějších koutech světa. Byznys s bezpilotními letouny firmě ročně vynese 2,1 miliardy dolarů a celkové tržby společnosti podle odhadů dosahují 2,7 miliardy.

Vraťme se teď v čase do jednoho pozdního zářijového odpoledne před 64 lety. Tehdy jednadvacetiletý Neal a jeho bratr Linden letí vysoko nad zemí, ztracení v rozlehlé a jednotvárné divočině někde mezi argentinským Buenos Aires a brazilským Riem. Nečekaně jim vypověděla službu vysílačka, palivo rychle docházelo a mladíci neměli jak zavolat o pomoc.

Rozhodli se riskovat a přistát s půjčeným čtyřmístným letounem Blue Bird kdesi uprostřed planin. Tušili jen to, že budou někde v jižní Brazílii.

Psal se rok 1956 – teprve 30 let od chvíle, kdy Charles Lindbergh překonal v letadle Atlantik, a 20 let poté, co kdesi nad Pacifikem zmizela Amelia Earhart. Bratři Blueovi, jinak hezouni z movité rodiny a studenti prestižního Yaleu, byli v té době už také poměrně známí letečtí nadšenci. Dobový tisk je dokonce překřtil na Flying Blue Brothers!

Neil s Lindenem nad mapou Jižní Ameriky

Toho roku se rozhodli během 110 dnů přeletět Jižní Ameriku, přičemž v plánu měli hned několik nebezpečných přeletů And. Práva na příběh i na film, který na svých cestách natočí, prodali za tři tisíce dolarů časopisu Life.

Až na několik málo výjimek, jako byly turbulence nad Salvadorem a bouře v Kolumbii a v Chile, probíhala jejich expedice hladce a podle plánu. Tedy až do osudného zářijového dne. Nouzové přistání bylo katastrofální: Blue Bird dosedl na primitivní cestu plnou výmolů, odrazil se od ní a skončil v nedaleké ohradě. Letadlo bylo zničeno, bratři Blueovi však jako zázrakem vyvázli bez jediného škrábance.

„Když vás jednou potká něco takového, dodá vám to sebevědomí a vy si pak říkáte, že můžete zkusit cokoli, co si umanete,“ řekl o několik let později novinářům mladší z bratrů Linden.

Bratři Blueové byli od mládí vidět.

Na svět přišli v coloradském Denveru krátce po velké hospodářské krizi roku 1929, která však jejich rodinu nijak nezasáhla. Otec James i matka Virginia obchodovali s realitami, během druhé světové války byl James odveden do armády a Virginia pracovala pro Červený kříž. Po válce se rodině nepřestávalo dařit, a Virginia dokonce roku 1967 úspěšně kandidovala za republikány ve volbách v rámci státu Colorado a jako první žena v historii se stala ministryní financí (zemřela v roce 1970, uprostřed kampaně, kterou vedla za své znovuzvolení).

Synové byli od mládí vidět. V roce 1955 cestoval Neal se třemi svými spolužáky z Yaleu z Paříže přes Indii do USA a zážitky z cest publikovali v několikadílném seriálu na stránkách The New York Times. O rok později přišla už zmiňovaná expedice v Jižní Americe, o níž s bratrem Lindenem psali pro Life.

Flying Blue Brothers na obálce časopisu Life
Reklama

V březnu 1961, jen pár týdnů před nevydařenou americkou invazí v zátoce Sviní na Kubě, vyrazil Linden Blue na další cesty, a to do Nikaragui. Přestože prý před vzletem dostal od kubánských úřadů povolení k přeletu, byl na Kubě donucen přistát a strávil 12 dní v tamním vězení, než jej Castrovy úřady vyhostily.

Po promoci na Yaleu byli oba bratři povoláni do armády, a jak jinak než k letectvu. Neal sloužil dokonce u jaderných zbraní, Linden u bezpečnostních složek. Po návratu do civilu se vrhli na podnikání. Založili firmu Cordillera Corporation a rozmnožili rodinný majetek obchodováním se zemědělskými komoditami a také s ropou a plynem.

Čile ale podnikali i jinde. Začátkem 70. let se Neal stal šéfem představenstva společnosti Great Western United Corp., v níž držel společně s bratrem největší akciový podíl. Z postu odstoupil v roce 1974 poté, co se jiný jeho byznys, tentokrát s cukrovou třtinou, ocitl v hledáčku vyšetřování federálních úřadů pro podezření ze zneužití dominantního postavení na trhu.

Ani Linden nezahálel: zkraje 80. let byl činný v řadě firem specializujících se na letectví a obranu, jako byly LearJet, Raytheon nebo Beech Aircraft. Přišel rok 1986 a oba bratry postavil před jedinečnou příležitost. Chevron právě koupil společnost Gulf Oil a rozhodl se zbavit některých dceřinek, přičemž jednou z nich byla General Atomics.

Tu zakládali v roce 1955 jaderní fyzici, kteří pracovali na projektu Manhattan, a vyrostla z ní vládou financovaná výzkumná laboratoř, kde se realizovaly jedny z nejzajímavějších pokusů s jadernou energií na světě.

Svářečka z továrny v Oak Ridge, jednoho z pracovišť projektu Manhattan

Bratři Blueovi zavětřili nejprve lukrativní realitní byznys: General Atomics vlastnila stovky hektarů pozemků na předměstí rychle se rozvíjejícího San Diega. Neala však vášeň pro letadla nikdy nepustila, a proto začal brzy uvažovat o tom, jak by se nově získaná firma dala využít právě v tomto ohledu.

„Neal se mnou probíral drony a další tehdy nastupující technologie tak dvakrát nebo třikrát týdně,“ říká Tom Dillon, viceprezident projektů pro armádu v letech 1984 až 1988. A právě tehdy se zrodil projekt Birdie. V laboratořích General Atomics vznikl unikátní, levný a přitom maximálně efektivní dron, který se díky navigaci GPS obešel bez pilota.

Zpočátku bylo těžké jej na trhu udat, protože za sebou neměl žádné dlouhodobé testy. Ale nakonec se ozvala CIA, která chtěla dron zkušebně nasadit během války v bývalé Jugoslávii v roce 1993. A dron se osvědčil.

Hned o rok později si u General Atomics jeho pokročilejší verzi objednalo americké námořnictvo. Šlo o zakázku za 31,7 milionu dolarů a výsledkem byla de facto první verze dnes proslulého predatora. General Atomics a bratrům Blueovým nastaly zlaté časy a trvaly více než dekádu.

V posledních letech se ale zdá, že oba miliardáři usnuli na vavřínech. Pětadvacet let po prvním letu predatora jim vyrostla konkurence: na trhu s drony je dnes hráčů víc než kdy jindy a jejich kombinované tržby by podle odhadů měly vzrůst ze 4,9 miliardy v roce 2018 na 10,7 miliardy v roce 2028.

Nejvýznamnější podíl dronového koláče drží firma Northrop Grumman, která pro armádu dodává model RQ-4 Global Hawk. Společnost, která měla jen v roce 2018 tržby 30,1 miliardy dolarů, vyvíjí také model RQ-180 Stealth, který by měl být nezjistitelný radary.

„Predator není ani nezjistitelný, ani nejrychlejší, ani nejlevnější,“ hodnotí Josh Sullivan, expert z poradenské firmy The Benchmark Co. „Tím nechci říct, že by se přestal využívat. Bude. Jen už nepůjde o jediné armádní řešení jako v dobách konfliktů v Iráku nebo v Afghánistánu.“

MQ-9-Reaper alias Predator B

Podle oficiálních údajů amerického letectva stojí systém Predator, zahrnující celkem čtyři drony, zhruba 64 milionů dolarů. Konkurenční firma Kratos přitom prodává drony nezjistitelné radary už za tři miliony dolarů za kus.

Jednu velkou výhodu oproti konkurenci ale GA má. „Protože jsou zcela v soukromých rukou a mají stálé majitele, můžou libovolně investovat do inovací a dovolit si plánovat s dlouhodobějším výhledem než ostatní firmy v branži,“ tvrdí Phil Finnegan, šéf analytické firmy Teal Group.

V roce 2014 převzal šéfování ve firmě Nealův syn Linden P. Blue, který prý plánuje zásadnější změny. „Má rozhodně větší ambice,“ potvrdil nejmenovaný manažer GA. A samotní bratři?

Už léta neposkytují rozhovory médiím. Někdejší Flying Blue Brothers dnes, tak jako jejich smrtící stroje, číhají v ústraní…

Reklama
Reklama