Miliardář, který varuje před oligarchizací, hovoří o nesourodých zájmech občanské společnosti a velkých technologických firem. Kritizuje globální elity za jejich hodnotovou vyprázdněnost. To je developer a filantrop Luděk Sekyra.
Sedíme v kancelářích nového karlínského sídla jeho developerské firmy. Zatím ne v jeho osobní kanceláři, tu mu teprve připravuje česká architektka Eva Jiřičná. Výjimečně si ale s miliardářem Luďkem Sekyrou nepovídáme o cihlách a betonu, projektech nových čtvrtí, složitosti stavebních řízení, zkrátka o byznysu. Možná jen okrajově.
Sekyrův nejnovější projekt, nedaleké karlínské Rohan City, je totiž pro rodáka z Českého Krumlova něčím výjimečným, snad až srdečním projektem. Najdete v něm ulice Husserlovu, Kantovu, Hejdánkovu, Scrutonovu i Lockeův nebo Rawlsův park. Skrze názvy ulic totiž vzdává hold největším jménům světové i tuzemské filosofie. Sekyrovy lásky, jejíž rozvoj z vlastních kapes horečně podporuje.
Stál za zrodem Centra pro filosofii, etiku a náboženství na Univerzitě Karlově. Jeho Sekyra Foundation pravidelně podporuje rozvoj kritického myšlení a myšlenek liberální demokracie.
Jeho aktivity v tomto směru sahají dokonce daleko za české hranice. Největší dar jeho nadace putoval do věhlasného Oxfordu, kde je po něm pojmenované jedno ze studentských center.
A protože jeho zájem leží hlavně na poli politické filosofie, je řeč zejména o životaschopnosti liberalismu, jeho základech a hrozbách. „Liberální společnost je taková, v níž nikdo nemá obavy z toho druhého. Lidé jsou svobodní a vzájemně respektují svou důstojnost,“ vysvětluje pečlivě a hloubavě Sekyra.
Sekyra akcentuje individuální svobodu. Ať už v myšlení, médiích, nebo politické sféře. Odmítá zároveň útoky na demokratické instituce, mimo jiné, ano, i ze svých vlastních byznysových řad.
Celkem logicky ale vidí liberální demokracii neoddělitelně spjatou i s trží ekonomikou. Přinášíme rozhovor s miliardářem, který si jen tak někde nepřečtete.
Chápeme vůbec, co je liberalismus? Je to politická, nebo ekonomická myšlenka?
Je to o celkovém nastavení společnosti, je to o mnohovrstevné svobodě a vzájemné důstojnosti, ale i o hledání konsenzu. Cílem liberální společnosti je schopnost a možnost života v celku a pospolitosti, což je opakem fragmentace a polarizace, které jsou z mnoha důvodů dnešní smutnou realitou.
Liberalismus akceptuje názorovou rozmanitost i nesouměřitelnost hodnot. Liberální společnost nelze podřídit jedné pravdě, jednomu konkrétnímu cíli či kritériu, ať už je to zisk, mocenská ambice, klima, či národ. Liberalismus vytváří prostředí pro realizaci těchto nezřídka protikladných cílů.
Není to trochu vrtkavé, když se společnost neshodne na společných principech?
Liberalismus potřebuje principy, ale ty musejí být obecně přijatelné, tedy univerzální, jako reciprocita, spravedlnost, svoboda, které mohou respektovat všichni.
Liberalismus umožnil rozvoj trhu a cirkulaci kapitálu, ale nesmíme zapomínat, že to byl od počátku etický projekt, jeho představitelé jako Jeremy Bentham či John Stuart Mill požadovali zákaz obchodu s otroky, chtěli reformu vězeňství, kladli důraz na sociální práva. Konečně Mill byl hluboce přesvědčen, že člověk je „progresivní bytost“.
Podobně práva genderová, klimatická či práva zvířat jsou dnes v popředí zájmu liberálů, ale zároveň předmětem zuřivých útoků jejich odpůrců všeho druhu, ať již jde o konzervativce, či populisty.
Vnímáte jako podnikatel kapitalismus coby neoddělitelnou součást liberalismu?
Ano, ale duchovní původ kapitalismu identifikujeme v protestantské etice, jak ostatně přesvědčivě ukázal Max Weber ve své slavné eseji Protestantská etika a duch kapitalismu. Právě životní styl protestantismu a kalvinismu se vyznačuje pracovitostí, střídmostí, šetrností a askezí.
Zisk je podle tohoto myšlenkového proudu známkou Boží přízně a správného jednání, primárně by tedy neměl sloužit jako zdroj blahobytu, ale jako racionální sebeúčel, jako akumulovaný kapitál umožňující reinvestice, podporující ekonomický rozvoj a vytvářející nové hodnoty.
To vysvětluje skutečnost, že ideálního „ducha“ a podmínky kapitalismu nalézáme převážně v protestantských anglofonních zemích. V této náboženské tradici je totiž úspěch v povolání považován za známku Boží vyvolenosti.
Ve spoustě států, které ale nemají s protestantismem moc společného, kapitalismus bují…
Samozřejmě že můžeme vést diskusi o příčinách rozvoje a charakteru kapitalismu v Číně, Indii, jihoamerických katolických zemích, kde liberální ani protestantská tradice není přítomná, ale mám pocit, že Weberova analýza jeho ideových kořenů v západním kontextu je v podstatě správná.
Nelze však opomenout, že trh je nejen ekonomickým, zisk maximalizujícím prostředkem, ale i etickým nástrojem, který zdůrazňuje spolupráci prostřednictvím dobrovolné směny a vytváření hodnot. Trh jako mocný nástroj musí být vždy v rovnováze se sociální soudržností, aby neztratil svou prospěšnost a sloužil celému společenství, nejen úzké elitě.
Tento pohled je důležitý zejména dnes, kdy je trh vystaven tlakům technologického pokroku, globalizace a narůstajících nerovností.
Pro některé proudy je trh dokonce záporný aktér. Neškodí to právě snahám o liberální svět?
Liberalismus byl vždy nositelem změn a intelektuálních inovací, které společnost probouzely z letargie a tradičních modelů a nezřídka byly konfliktní.
Volební práva žen a jejich studium na univerzitách, zrušení rasové segregace, přípustnost interrupcí, zrušení trestu smrti, presumpce neviny, tranzice u nezletilých, většina těchto liberálních výdobytků je symbolem morálního pokroku, který je podstatou kontinuity hodnotově založené humanity.
Přesto to někdy vypadá, že nepřítelem je samotné liberální zřízení…
Samozřejmě že některé formy protestu jsou hraniční a i svoboda projevu má své limity. Radikální přepisy dějin prosazované woke aktivisty mohou být považovány za nepřijatelné. Realitou liberální společnosti je hodnotový pluralismus a diverzita, které přinášejí konflikty.
Populismus často staví na zveličování výstřelků a hrozeb, na obrazu nepřítele, xenofobii, nacionalismu, jedním slovem na polarizaci.
Cílem liberalismu je však hledání – byť jen minimálního – konsenzu, který umožňuje trvalé soužití, tedy to, co se v západní tradici nazývá „bonum commune“, blaho obce. Nicméně sociální média činí populismus nezodpovědnějším a nebezpečnějším, kvůli čemuž mohou mnozí s úspěchem tvrdit, že pravda je vynález lhářů, neboť éra „fake news“ přístup k pravdě výrazně komplikuje.
Populismus, ač zpravidla rozdělující, však je a bude součástí demokracie, na rozdíl od autoritářství, které je jejím protikladem a existenční hrozbou pro liberální instituce.
Popisujete to velice idylicky, odpor přesto roste. Čím to?
To má několik důvodů. Jedním z klíčových nároků liberalismu na veřejný prostor je nedominance. Ovšem touha po dominanci, kterou Nietzsche nazval „vůlí k moci“, je přirozený lidský sklon.
Je mnoho politicky ambiciózních aktérů, kterým imponuje autoritářský model a snaží se jej implementovat například omezením kontrolní funkce soudů, což vede ve svém důsledku k eliminaci ústavní dělby moci mezi složku zákonodárnou, výkonnou a soudní, a tím i k destrukci liberálnědemokratického modelu. Příkladem této tendence může být Maďarsko.
Kromě toho je liberální režim trnem v oku autoritářům všeho druhu, neboť je atraktivní alternativou k jejich často drsným způsobům vlády. Druhá skupina útoků vychází z politického zájmu na polarizaci, na přesvědčení, že polarizační a útočná rétorika, zpravidla silně negativistická, je cestou k získání většinové podpory a k politické moci. Příkladem mohou být politické kampaně populistů všeho druhu.
Jak do toho všeho zapadá byznys?
To je třetím zdrojem ataků na liberalismus: cesta oligarchizace. Podnikatelské subjekty se snaží oslabit neutralitu liberálních institucí, zavázat si politickou elitu a získat tak nadstandardní ekonomické výhody či kontrolu hodnotných státních aktiv.
Příkladem mohou být nejen privatizační příběhy v naší části světa, ale i aktivní snahy big tech společností o vliv na americké vládní úřady. Tito tržní fundamentalisté, takzvaní technolibertariáni, zpravidla zakladatelé či akcionáři technologických firem, volají po dominanci trhu, po deregulaci a minimalizaci státu, což jim ve svém důsledku umožní především maximalizovat zisky.
Tyto snahy nelze vymýtit, liberální společnost se s nimi potýká od svého vzniku, ale je nutné jim čelit, je nezbytné klást důraz na robustní a nestranné instituce.
Pro dokreslení závažnosti tohoto apelu bych připomněl, že letošní Nobelovu cenu za ekonomii získali američtí profesoři Acemoglu, Johnson a Robinson právě za výzkum věnovaný kvalitě institucí a jejich vlivu na úspěšný sociálně-ekonomický rozvoj společností. Ostatně se domnívám, že kontrola ekonomické moci bude jedním z klíčových úkolů liberálních institucí v 21. století.
Maximalizace zisku, to je hodně konkrétní, materiální hodnota. Nestojí ale liberální systém na trochu vzletnějších myšlenkách?
V ideálním světě ano. Konečně nejvyšší ambicí západního myšlení je uvést do souladu řád politický s řádem mravním.
V realitě je to jedna z nejsložitějších otázek, která trápila už antické filosofy. Na jedné straně morálka poskytuje našemu jednání legitimitu jako klíčový prvek společenské interakce, na straně druhé svoboda zahrnuje i jiné možnosti realizace jednotlivce, jako například soukromé iniciativy a podnikatelské hledání ziskových příležitostí.
Nicméně mezi etikou a politikou tu byl a zřejmě i bude konflikt. Morálka je soukromá, jako vnitřní zdroj našich postojů, jako snaha směřující k ideálu, k dokonalosti. Politika je veřejná, jako sféra konfliktu, nedokonalosti a kompromisu. Etika je o odstupu, distanci, respektu k hodnotám a principům, zatímco politika je o moci a ta zpravidla vyžaduje pevné držení.
Máte obavu, že západní svět představu liberální společnosti zavrhne?
Nemyslím si, že to bezprostředně hrozí. Nelze se ztotožnit s názorem Joschky Fischera (německého levicového politika, pozn. red.), že vítězství Trumpa je smrtící ranou pro liberální demokracii v Americe.
Můžeme mít velké výhrady k tomu, jak Musk zneužil svou sociální síť X, která se stala platformou nenávistných příspěvků zejména ve prospěch jím preferovaného kandidáta. Ostatně Muskova polarizující postava globálního provokatéra se zjevným deficitem legitimity je především produktem současné dominance sociálních sítí a médií.
Pokud však vezmeme v úvahu fakt, že šedesát tisíc uživatelů denně přechází na novou platformu Bluesky, stále se jedná o otevřenou společnost, jež nezpochybňuje svobodu veřejného projevu a konkurenční mediální prostředí.
Říkal jste, že liberalismus akceptuje i nesouměřitelné postoje. Není ale přece jen už dnešní polarizace za hranou?
Polarizace je extrémní a ohrožuje sociální kohezi i stabilitu. Západní demokracie však i v minulosti čelily podobným výzvám, ať už šlo o éru totalitních režimů, studenou válku, nebo ekonomické krize. Dokázaly se z těchto krizí zotavit díky své flexibilitě, odolnosti a kritické schopnosti inovace a adaptace.
Kde se podle vás polarizace bere?
Jednak je to nezřídka politický zájem na polarizaci, neboť polarizační emoce jsou součástí politického boje, který má mnohdy podobu vyvolávání iracionálního strachu a vymezování se vůči určitým skupinám, imigrantům či etnickým menšinám.
Dále jsou tu sociální média, která svou povahou i cílovými algoritmy porcují společnost do vzájemně odcizených konfliktních skupin s vlastní subkulturou. Diskuse není možná a vyhrocené ataky jsou všudypřítomné. Faktem je taktéž eroze středních vrstev, zejména v západním světě.
Už Aristoteles věděl, že střed je základem stability obce a politického řádu. K tomu se přidává to, čemu se říká statutární úzkost, kdy se ti, jejichž sociální status je o něco vyšší než té nejnižší vrstvy, bojí společenského propadu i ztráty prestiže, opouštějí své umírněné středové postoje a stávají se xenofobními radikály.
Vy aktivně podporujete vzdělávání, podílíte se na vydávání odborných publikací. Je vzdělání důležitý faktor?
Zásadní. Před sto lety první ženy absolvovaly univerzity, ale dnes tam převládají. Na amerických středních školách je šedesát procent dívek, to má a bude mít zásadní sociálně-politické konsekvence. Voliči s nižším vzděláním, především bílí muži, ale i Hispánci, se většinově přiklonili k Donaldu Trumpovi a vzdělanější voliči, zejména pak ženy, spíše ke Kamale Harris.
V praxi zde vidíme projevy toho, co se nazývá toxická maskulinita, kdy se politická radikalizace mužů s nižším vzděláním, kteří ztrácejí důvěru, sociální a ekonomickou perspektivu, stává obecnějším jevem. Důsledkem je vzývání silného lídra, antisystémové postoje, ale i klesající počet uzavíraných manželství v této sociální skupině.
Ve Spojených státech právě vznikl „Americký institut pro chlapce a muže“, který se tímto problémem zabývá komplexněji. Mimochodem se zásadní finanční podporou Melindy Gates.
To vše ukazuje na fakt, že ne původ ani etnicita, ale vzdělání je rozhodující faktor. Ukazuje se, že přístup žen ke vzdělání, jejich ambice a feminismus jsou možná nejúspěšnější revolucí dvacátého století. Nicméně podnikání a korporátní sféra stále zůstávají jednou z mála sfér pod mužskou dominancí.
Foto Sekyra Foundation
Jinými slovy: elity za liberálním modelem stojí?
Skutečnou elitou je ta, která chce dobro pro ostatní i za cenu vlastních obětí. Nezřídka elity, zejména ty materiálně saturované, charakterizuje to, co se nazývá luxury beliefs, luxusní přesvědčení, což je soubor přesvědčení a symbolů, které udělují elitní status a postavení určitým skupinám, přičemž náklady přenášejí na zbytek společnosti.
Jsme dnes svědky fragmentace elit, máme elity sportovní, umělecké či podnikatelské, ale my potřebujeme především elity, které kriticky reflektují veřejné dění a veřejný prostor a které jsou schopné hájit jeho liberální povahu a hodnoty, jinými slovy život v celku.
Čelíme totiž celosvětově absenci hodnotových elit. To je jeden z důvodů, proč investuji značné prostředky do podpory morálního myšlení, výchovy a filosofie v lokálním i mezinárodním měřítku, aby nepřevládla bezprostřední tendence, fragment, štěpení a svár, ale schopnost celistvého života, odpovědnost za celek, za společenství a za naše chování v něm a vůči němu.
To ale také předpokládá mít možnost se ve společnosti poctivě vypracovat právě do role elit. Funguje to dnes tak?
Je tu mnoho protikladných faktorů. Vzdělání je vstupenkou do světa nadprůměrně vydělávajících, na druhé straně roste kritika pojmu meritokracie a zásluhovosti, neboť tento výsostně liberální výkonnostní systém nezajištuje sociální mobilitu, prostupnost, kdy talenty z nižších vrstev dostávají příležitost svou pílí a prací výrazně zlepšit svůj sociální status.
Například studenti elitních univerzit se rekrutují převážně ze stejných společenských vrstev. Sociální mobilitě nenahrává ani rentiérský kapitalismus, jehož důsledkem je dědičná plutokracie založená na zděděné rentě z akumulovaných aktiv.
To vede k razantnímu nárůstu strukturální nerovnosti, v globálním i lokálním měřítku, která je rezistentní vůči regulaci i národním daňovým systémům.
Jak nastupující mladou generaci vnímáte vy?
Myslím, že jedním z velkých témat je hledání identity. Identita je široce diskutovaný komplexní pojem. Myslím, že silně prožívaná a projevovaná identita je vždy reakcí na nějakou formu odcizení. U mladistvých je velmi citlivé a akcentované téma transsexuality, podmínky a přípustnost tranzice. S tím se pojí i sporné momenty, ale v liberální společnosti jde o legitimní téma.
Hledání identity se ovšem nesmí stát dogmatem produkujícím cancel culture či jiná omezení svobodné diskuse. Druhou velkou výzvou je klimatická změna. Jinými slovy boj lidstva za záchranu planety a za existenci a kvalitu života budoucích generací. A třetí výzvou je interakce mezi lidskou a umělou inteligencí, která je stále intenzivnější.
Nemůžeme vyloučit riziko ztráty kontroly člověka nad AI, a proto je důležité nastavit etické limity umělé inteligence.
Jakou roli má podle vás hrát byznys a podnikatelé?
Mám pocit, že dobrá společnost je taková, v níž ti, kdo mají politickou moc, nezbohatnou, a ti, kdo jsou bohatí, nemají politickou moc.
Podnikání je zacíleno na efektivitu a zisk, což vede k zjednodušené reflexi světa. Podnikatelé se tudíž snaží vytěsnit faktory problematizující tento primární postoj, to je jejich základní psychologické nastavení. Podnikání je pouze fragment či ekonomický element života společnosti jako celku.
Jsem tudíž spíše skeptický k pozitivní roli podnikatelů v politice, neboť pro ně je příznačná instrumentální racionalita a transakční mentalita, které jsou zaměřené na dosahování soukromých cílů a zisků. Vy ale musíte respektovat nezávislost institucí a reprezentovat veřejný zájem, což je pro někoho, kdo celý život vnímá svět prizmatem vlastního sebezájmu, zpravidla přetěžký úkol.
Politickým produktem tohoto rozporu je pak často bezhodnotový marketingový populismus, kdy mocenská ambice vítězí nad snahou o kultivaci veřejného prostoru.
Tezi o řízení státu jako firmy tedy nevěříte?
Elon Musk a někteří další to slibují, ale řídit stát jako firmu je iluze. V politice existuje řada vnějších i nepředvídatelných faktorů: veřejné mínění, sociální konflikty, epidemie a přírodní katastrofy. Berlusconi přes veškeré sliby neudělal z Itálie Singapur, bývalý newyorský starosta Michael Bloomberg, kterému nelze vytknout upřímnou snahu, nevyřešil vleklou krizi s nedostupným bydlením, bezdomovectvím a rostoucími sociálními rozdíly.
Efektivita nemůže být jediné kritérium, protože správa věcí veřejných nespočívá na ziskovém motivu.
Technolibertariáni odmítají složité institucionální zprostředkování, když díky digitálním platformám, hyperkonektivitě a algoritmům mohou přímo bez institucí jako mediátorů formovat veřejné mínění. Tudíž inklinují k technopopulismu jako politické formě, s níž sdílejí nebezpečný zájem na omezení či eliminaci liberálních institucí, které jsou nositeli kulturní a demokratické kontinuity.
O technolibertariánech se zmiňujete opakovaně. Nevěříte, že jejich ideje mohou přinést něco pozitivního?
Paradoxně některé návrhy technolibertariánů připomínají slavnou výzvu radikální levice k „dlouhému pochodu institucemi“, respektive k jejich destrukci. Jeden z nich, Peter Thiel, tvrdí, že internet porazil tradiční instituce i univerzity, a dobu před návratem Trumpa nazývá s despektem starým režimem, který ztratil kredibilitu.
Vrcholné politické instituce se však ustavují volbou či delegováním, tak aby názorově odrážely strukturu společnosti a její preference. Odpovědnost vůči veřejnosti má zcela jiný charakter než odpovědnost podnikatele za úspěch firmy, navíc veřejná kontrola, právo na participaci a reprezentace partikulárních zájmů se nezřídka příčí požadavkům efektivity a úspornosti.
V neposlední řadě nelze vyloučit ani konflikt mezi soukromými zájmy podnikatele a zájmem veřejným.
Zúčastnil jste se letošního Světového ekonomického fóra v Davosu, bylo tam i toto tématem?
Vliv technologických podnikatelů na novou americkou administrativu byl předmětem veřejných i kuloárových diskusí, neboť díky kontrole globálně sdílených platforem je jejich přesvědčovací moc enormní.
V této souvislosti jsem si na příkladu Číny a Ruska opět uvědomil, jak naivní byla představa, že tržní ekonomika podnítí demokratické reformy. Například německá strategie vůči Rusku Wandel durch Handel, změna obchodem, se stala přímo symbolem tragické iluze.
To nás v kontextu celosvětové síly sociálních médií staví před jinou, zásadnější výzvu: zda vazba mezi kapitalismem, trhem a demokracií v západních společnostech je tak neotřesitelná, jak máme tendenci se domnívat, zda podnikání skutečně zůstává nástrojem demokracie. To je pro liberální způsob života existenční, znepokojující otázka, která nás nesmí nechat lhostejnými.
Liberalismus vidíte jako etický projekt, který je v krizi. Kde jsou ty body, na nichž se to láme?
Zásadní morální výzva zní, do jaké míry můžeme upřednostnit naše vlastní zájmy před zájmy ostatních. To je kardinální etická otázka, neboť moderní společnost musí řešit řadu naléhavých dilemat. Již byla zmíněna klimatická krize, výzvy umělé inteligence či rizika spojená s rozvojem biotechnologií.
Tomu odpovídají nové obory praktické etiky, jejichž společným cílem je péče o kontinuitu hodnotově založené humanity.
Máme zde etiku změny klimatu, pro niž je klíčovým kritériem udržitelnost jako zřejmě největší výzva dneška a podmínka kontinuity života na planetě. Dále také etika umělé inteligence, která reflektuje možná selhání v nastavení či kontrole umělé inteligence, a mohl bych pokračovat s bioetikou, etikou zvířat či populační etikou, jejímž jádrem je priorita odpovědnosti za život budoucích generací, ale i budoucích lidí, jejichž životy se nepřekrývají s naším.
To jsou ušlechtilé etické nároky, ale nemíjejí se trochu s běžným životem?
Je pravda, že se dostávají do vleklého konfliktu se zájmy jak politickými, tak ekonomickými, ať už se jedná o technologický kapitál usilující o eliminaci regulací, či o fosilní kapitál, který podporuje popírání klimatické změny a neguje opatření vedoucí k jejímu zpomalení.
Kapitál je sám sobě účelem ve smyslu zhodnocování, ale my musíme vnímat realitu a vědecký konsenzus ohledně příčin globálního oteplování, které mění perspektivu našeho bytí a stírá rozdíl mezi přírodou a kulturou. To je závažné etické zjištění vyvolávající potřebu nového klimatického řádu, rámce či dealu.
Co bude pro přežití liberální společnosti klíčové?
Liberalismus je založen na hodnotovém pluralismu, který s sebou nutně přináší konflikty a někdy i výstřednosti. Tento konflikt je však známkou vitality, nikoli slabosti. Faktem je, že máme stále emoce z doby kamenné, základní strukturu politických institucí starou tři sta let a umělou inteligenci jednadvacátého století. Vytvořit z tohoto podivuhodného mixu liberální konsenzus je mimořádnou výzvou.
Na druhé straně, naděje je stejně důležitá jako realita, proto je důležité nežít zvířecky okamžikem, pouhou přítomností, ale otevřít se celku světa v celé jeho perspektivě. Plédoval bych za liberalismus kontinuity, který preferuje kontinuitu hodnotově založené humanity a udržitelnost jejích existenčních podmínek. Fundamentálním předpokladem a vodítkem je pak princip reciprocity, který nás nabádá chovat se k ostatním tak, jak chceme, aby se oni chovali k nám.
Obzvláště cenná je morální reciprocita, ta neočekává okamžité oplácení od protistrany, ale předpokládá asymetrickou odpovědnost za ty, kteří momentálně opětovat nemohou, ať již z důvodu vážného handicapu, či věku. Aplikace tohoto pravidla zakládá důstojný, vzájemný respekt a uznání, tudíž postoje podmiňující nejen existenci liberálního společenství, ale i samotnou podstatu lidství.
K filosofii máte viditelně blízko. Přemýšlíte o smyslu života?
Smysl života a otázka, jak prožít dobrý život, nejsou novým tématem. Již Sokrates věděl, že život, který není vystaven otázkám, nestojí za to žít. Smysluplné a obohacující může být podívat se na svět očima toho druhého, vstoupit do jiného pojetí světa a pokusit se ho pochopit v zrcadle odlišných podmínek a postojů.
Podstatné je identifikovat hodnoty, které dávají běžnému životu přesah a učí nás, že nelze pečovat pouze o sebe, o vlastní duši a bytí, ale i o důstojný život těch ostatních. Zodpovědnost je vzájemná, reciproční. Běžné cíle jsou individuální, ale jeden je společný, abychom na konci toho všeho byli lepšími lidmi. To je nejvyšší stupeň pokory.
