Mýty kolem prezidenta Trumpa vytváří on sám, jeho příznivci, ale i kritici a odpůrci. Jakkoli je tvorba mýtů důležitou součástí politiky, pro pochopení stávající situace bude rozhodně lepší, pokud k nim budeme přistupovat s patřičnou skepsí, píše v komentáři Tomáš Karásek, děkan Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy, který se zaměřuje na problematiku evropské bezpečnosti a transatlantických vztahů.
Mýtus první: nepředvídatelný Trump
Trumpovi příznivci rádi argumentují tím, že jeho nepředvídatelnost je výhodou pro jednání s režimy, které panují v Rusku nebo v Číně. Z podobného důvodu se američtí spojenci této údajné charakteristiky Trumpova chování obávají. V konkrétních krocích snad Trump nepředvídatelný je, ale v principiálním přístupu k vládnutí je zřejmá konzistence – bohužel.
Je totiž zjevné, že klíčovým rysem jeho druhého funkčního období je boj proti takzvané „woke“ ideologii (česky bychom asi nejlépe řekli progresivismu). Pokud přijmeme toto východisko, získáme vysvětlení nejen Trumpových vnitropolitických kroků, ale i jeho zahraniční politiky. V základním náhledu na svět se totiž Trump a jeho příznivci zjevně shodují s perspektivou Vladimira Putina a jeho ideologů.
Jako každý politický vůdce s autoritářskými sklony bude i Donald Trump dle libosti lhát, pokud to bude považovat za přínosné a výhodné. Berme ale vážně, že v prosazování politiky, která se dovnitř i navenek radikálně odklání od dosavadní americké podpory liberálně-demokratického vládnutí, je a bude americký prezident konzistentní.
Mýtus druhý: obnova americké moci
Politika žije slogany a hlavní motto Trumpovy kampaně, „Make America Great Again“, které navíc poskytlo značku celému hnutí na jeho podporu (MAGA), je toho dokladem. Víme, že politické deklarace ve volebních kampaních je třeba brát s rezervou, ale na druhou stranu máme tendenci věřit tomu, že jsou pravdivé alespoň v základu.
Když ale zhodnotíme reálné kroky, které Trumpova administrativa podniká, vidíme přesný opak jeho volebního příslibu. Spojené státy od svého vzniku profitovaly z otevřenosti vnitřní i vnější, včetně toho, že dokázaly jako jedna z mála zemí skutečně efektivně zužitkovat rozsáhlou imigraci (stačí se podívat na to, jak velký podíl na vědeckých výstupech a technologických inovacích mají právě přistěhovalci).
Foto FSV UK
Aby Trump a jím ovládnutá Republikánská strana mohli dosáhnout svých ideologických cílů, potřebují ve skutečnosti Ameriku uzavřenou, izolovanou a oslabenou, protože jsou si dobře vědomi, že se sice mohou opřít o momentální politickou většinu, ne ale o dlouhodobou podporu americké společnosti. Proto ji rozkládají vnitřně systematickým útokem na její instituce, ale stejně tak jsou připraveni oslabit USA mezinárodně jejich stažením ze stávajících pozic.
Na americké globální závazky se můžeme dívat různě a je zcela legitimní debatovat o jejich udržitelnosti. Tvrdit ale, že stažením z evropských záležitostí moc Spojených států vzroste, je jednoduše scestné. Reálný pokles americké moci ovšem Trumpovo vedení nemusí trápit, pokud mu umožní dosáhnout jeho ideologických cílů.
Údajně nevyhnutelný návrat ke geopolitickému soupeření à la 19. století tak může fakticky znamenat spíše rezignaci USA na aktivní globální politiku a vyklizení pole jejich soupeřům. Nedivme se proto, když po snaze odstřihnout se od pomoci Ukrajině přijde na řadu odepření podpory Tchaj-wanu.
Mýtus třetí: umění udělat dohodu
Na hodnocení výsledků Trumpových vyjednávacích postupů je příliš brzy. Jeho metody jsou ale zřejmé: nátlak a vydírání vůči americkým partnerům a pochlebování zemím, které USA ještě před několika měsíci považovaly za své soupeře, či dokonce nepřátele. Ideologické vysvětlení tohoto – opět velmi konzistentního – jevu nabízím výše.
Možná jsme se až příliš nechali unést vstřícným překladem Trumpovy knihy „The Art of the Deal“ jako umění udělat dohodu. Dohody se uzavírají ve slušné společnosti, která uznává normy, pravidla i konvence. Čeština má mnohem trefnější označení postupů, které Trump praktikuje – kšeft.
Pro kšeftaření nepotřebujete standardně vymezené hrací pole, protože budete podle potřeby lhát, klamat i podvádět a slabší partnery budete zastrašovat. Zda je možné tímto způsobem dosáhnout hmatatelných úspěchů v jednání s režimy, jako je ten čínský nebo ruský, je přinejmenším sporné.
Pokud však sledujeme, že v jednání vůči slabším si Trump počíná jako typický šikanátor (česky asi nemáme přesnější výraz), opravdu si myslíme, že správnou reakcí je snaha mu podkuřovat?
Mýtus čtvrtý: všichni chceme mír
Jakkoli to může znít cynicky, Evropa nyní nepotřebuje mír, rozhodně ne za každou cenu. Potřebuje Ukrajinu schopnou nadále se účinně bránit ruské agresi, pokud a dokud bude vedení země chtít v obraně pokračovat, a tím oslabovat Rusko.
Mír bez podmínek by nepochybně přivítal Putinův režim, který by jej mohl využít jak k nápravě socioekonomické spouště, do níž Rusko uvrhl, tak k přípravě na další konflikty. Mír chce a potřebuje i Donald Trump, protože právě jím chce ukázat, že jeho vize, v níž se silní vůdci dohadují přes hlavy slabších aktérů, je pro USA ta správná.
Evropa, a tím spíše Ukrajina, si samozřejmě přejí dosažení míru, ale ne za cenu obětování všeho, co se za poslední tři roky podařilo udržet, tedy především a zejména ukrajinské suverenity. Prioritou pro zodpovědné evropské aktéry je tak zajistit – v případě potřeby vlastními silami, tedy bez podpory USA – bojeschopnost Ukrajiny a posílit vlastní obranyschopnost.
Až budeme z různých stran slyšet, že to není možné, vzpomeňme si, jak ještě po ruském vpádu na Ukrajinu nebylo myslitelné, že by tam evropské státy posílaly své zbraňové systémy, a kam se situace od té doby posunula.
Mluvit v případě Evropy o míru prostřednictvím síly (peace through strength) by znělo nabubřele, hovořme tedy spíše o míru prostřednictvím odolnosti (peace through resilience). Pokud budeme schopni efektivně ovlivnit Trumpovu administrativu tak, aby se k této vizi připojila, půjde o velkou diplomatickou výhru. Pokud ne, nezbývá nám nic jiného než udělat vše pro to, abychom cíle dosáhli vlastními silami.
