Pinang. Padesát hektarů až donedávna neobydleného tropického ostrova, který si na starost vzala čtveřice Čechů za cenu lepšího pražského bytu. Přinejmenším na pětadvacet let. Možná i na padesát.
Ti Češi jsou různorodá parta. Martina Mrázka a Richarda Kvěcha spojila klinika Gynem zaměřená na reprodukční medicínu, Tomáš Ouhel je zoolog a Stephan Kotas především fotograf. Všem jim je ale kolem čtyřiceti let a všechny baví surfování. A také jihovýchodní Asie, kde těch padesát hektarů ráje omývaných oceánem leží.
Kdybychom měli být přesnější, jde o Indonésii, konkrétně oblast jihozápadní Sumatry. Pinang byl donedávna neobydlený ostrůvek patřící dvěma místním rodinám z provincie Aceh, které ho využívaly jako zemědělskou půdu. Výsledkem jsou do nebe se tyčící kokosové palmy a stromy plodící hřebíček.
Čtyři otcové zakladatelé. Foto Pinang Island.
„Jenže hřebíčkové stromy už jsou staré a tolik neplodí a kokosy jsou byznys, kterému se někdy daří, někdy zase ne, takže ostrov poslední roky ztrácel využití. Občas na něm v jedné chatrči přenocovali jen rybáři,“ říká Richard Kvěch, jeden z české čtyřky, k níž se ještě vrátíme.
Češi se krátce před covidem stali pány ostrůvku, kam cesta z Prahy zabere dva dny. Typicky jde o let se dvěma až třemi přestupy, pár hodin cesty autem a dvouhodinovou plavbu rychlou lodí.
Na konci cesty je ostrov měřící zhruba kilometr na šířku a půl kilometru na délku se zdrojem sladké vody, pěticí chatek pro dvanáct hostů a společenskou budovou navíc. O to vše se stará také patnáctičlenný personál, mezi který patří například i kapitán lodi, zahradník, elektrikář a „kokoslezec“, který pro osazenstvo resortu sklízí čerstvé kokosy.
Takhle vypadá resort zevnitř. Foto Pinang Island
V Indonésii je ale problém v tom, že cizinci nesmí vlastnit nemovitosti. Bylo proto potřeba najít místní firmu, která celý ostrůvek od původních majitelů pronajala na pětadvacet let s opcí na stejně dlouhou dobu. Platili ovšem Češi. Kolik, to přesně neříkají, ale podle Kvěcha šlo o osmimístnou sumu odpovídající lepšímu pražskému bytu.
„Nejsme úplně pro backpackery, ale nejsme ani pětihvězdičkový resort,“ popisuje úroveň ubytování Kvěch s tím, že jde o dřevěné chatky s interiérovými prvky z Bali bez klimatizace. Elektřinu zajišťují solární panely a naftový generátor, internet satelitní připojení přes Skylink. S tím vším souvisí i cena. Ostrov se totiž až na výjimky pronajímá jen celý. Platí se tisíc dolarů za noc, v přepočtu necelých 25 tisíc korun.
Typickými hosty jsou nyní menší dvanáctičlenné skupiny, které na Pinang jezdí za takzvanými retreaty zaměřenými na jógu, surfování, bojová umění a další aktivity. „Příští rok máme předběžné rezervace na šedesát až sedmdesát procent termínů,“ dodává Kvěch.
Zmíněných tisíc dolarů za ostrov kromě dopravy z pevniny zahrnuje také veškeré jídlo. „Je to hlavně indonéská kuchyně – čerstvé grilované ryby, rýže, zelenina. Máme banány, kokosy nebo papáju, ze stromů, které rostou přímo na ostrově, máme vejce od vlastních slepic, částečně si vystačíme i s vlastní zeleninou,“ popisuje Kvěch.
Pronájem celého ostrova je navíc podle Kvěcha asi jediný koncept, který je dlouhodobě ekonomicky rentabilní. Donedávna si za 150 dolarů šlo za noc pronajímat i samotné chatky, ale oslovování jednotlivých turistů vychází oproti skupinám příliš draho. Složitější je i logistika obvykle párů spojená například s dopravou na ostrov.
„Najít podobné blázny“
Martin Mrázek před čtrnácti lety založil agenturu Medical Travel, která do Česka vozila zájemce především o umělé oplodnění. Přibral do ní i kamaráda Richarda Kvěcha. „Jde hlavně o lidi z Anglie, Německa nebo USA a já jsem měl za úkol být s nimi v kontaktu a po příletu se o ně starat. Postupně jsem si postavil tým a mně zůstalo jen jeho řízení a komunikace, což jsem mohl dělat dálku,“ říká Richard Kvěch, kterému se tím otevřela možnost při práci cestovat a… hlavně surfovat.
Kvěch okolo roku 2011 poprvé přiletěl na Bali. Na místo, kde oceánské vlny a tropické podnebí vytvářejí jednu z nejoblíbenějších surfařských destinací na světě. Poprvé na měsíc, ale tím to rozhodně neskončilo, takže se pak na Bali pravidelně vracel. Stephan Kotas se tam dokonce rovnou usadil a podobně to má s Indonésií i Tomáš Ouhel, který se v jihovýchodní Asii podílel na několika environmentálních projektech.
A byl to právě Ouhel, kdo Pinang v roce 2019 během budování organizace zaměřené na ochranu mořských želv a želvích vajec objevil. „Přistál na Pinangu na té nejhezčí pláži zrovna v době, kdy ho oslovila nějaká cestovka, která po něm chtěla, jestli by pro ni nenašel pozemek, kde by šel postavit resort. Jenže Tomáš se rozhodl, že do toho nepůjde s cestovkou, ale zkusí najít podobné blázny, kteří s do toho půjdou s ním,“ popisuje začátek podnikání na Pinangu Kvěch.
Foto Pinang Island
Co ale na Pinangu dělat? Třeba si ráno zacvičit, zaplavat v moři, dát si snídani a číst. Potom si zahrát volejbal, jezdit na paddleboardu, šnorchlovat, potápět se ke korálovým útesům, surfovat, objevovat bambusový háj i krásné pláže.
„Dají se pozorovat mořské želvy, občas jsou k vidění velryby. Je možné zajet na nedaleký chráněný ostrov Bangkaru, kde jeden z posledních primárních pralesů této části Indonésie, kde v noci na pláži pozorujeme želvy kladoucí vejce…,“ vyjmenovává Richard Kvěch, podle kterého je ale ze všeho nejdůležitější na Pinangu „nespěchat a prostě vypnout“.
