Superlativy se šetřit v tomto případě nemusí. Nedávný úspěch českých vědců v tvrdé a prestižní soutěži o ERC Consolidator granty byl totiž skutečně fenomenální. Bezprecedentní, fantastický. A taky nečekaný. 

Zatímco v předchozích letech bývalo běžné, že se podařilo do Česka získat maximálně jednotky ERC grantů, v prosinci Evropská výzkumná rada ocenila hned deset vědců z českých institucí. Na svůj výzkum celkem získají zhruba půl miliardy korun a mají velkou šanci posunout své obory a vědění kupředu na světovou úroveň.

Česko se tak po letech na chvostu úspěšných žadatelů vyšvihlo poprvé do vědecké extraligy. Dostali jsme se hned za dlouho naprosto nedostižné Rakousko. Ještě zajímavější ale je, že v přepočtu na počet obyvatel jsme předstihli i Německo, Francii, Velkou Británii, Polsko a další velké země. 

Jak je to možné? Když se ve vědecké sféře zeptáte zasvěcených, jak se tohle mohlo povést, odpovědí vám: „Zásadně to souvisí s tím, co podniká Zdeněk Strakoš.“

Matematik, který se před lety coby člen jednoho hodnotícího panelu podílel na rozhodování, kdo ERC granty dostane, totiž dal dohromady a vede expertní skupinu, jež podporuje české vědce, kteří chtějí o granty Evropské výzkumné rady usilovat. 

Jak to funguje? Značí aktuální úspěch nový trend posunu české vědy na světovou úroveň? Co to pro Česko znamená a proč si Zdeněk Strakoš myslí, že to hlavní, co vědě v tuzemsku chybí, nejsou peníze? To prozrazuje v rozhovoru pro Forbes.  

Když přijdete za ním do jeho kanceláře na Matematicko-fyzikální fakultě Univerzity Karlovy, jako první vás zaujmou sloni. Uznávaný matematik, absolvent jaderné fakulty na ČVUT a také muž, který má za sebou zkušenosti z pozice profesora na Emory University v USA, tahle zvířata miluje a s radostí se o nich rozpovídá. 

S ještě větším nadšením a zápalem ale tento akademik, který si na své tituly nepotrpí a rozhovor prokládá citáty z klasické literatury, mluví o vědě a o tom, že v ní musí hrát hlavní roli poctivost, profesionalita a hlavně pokora. 

Proč myslíte, že musí ve vědě hrát hlavní roli pokora? 

Vezměte si medicínu. Mám ve velké úctě všechny vědce, kteří zároveň pečují o pacienty. Jsem velmi vděčný za to, že některé občas potkávám nebo jsem mohl potkat. Právě v medicínských oborech je třeba proti matematice ten rozdíl, že není příliš nutné hovořit o pokoře, poctivosti a profesionalitě, protože ony tam samy o sobě jsou.

Cílem nejsou nějaké čárky v hodnocení a formální úspěch. Například u profesora Kouteckého, zakladatele dětské onkologie v tuzemsku, bylo cílem, aby mu děti neumíraly. Práce klinických vědců je přímo propojená se službou pacientům. Svojí každodenní prací přímo pomáhají lidem. 

V ostatních oborech to není tak jasné? 

Není. Proto vždy zdůrazňuji, že ve vědě musíme víc dbát na pokoru, poctivost a profesionalitu. To je podmínka k tomu, aby byla věda zdravá, měla smysl a plnila svoji roli.

Jak to souvisí s ERC? 

ERC je postavena na základní otázce proč. Proč se tím nebo oním chci zabývat? Proč je to důležité? Proč chci, aby to bylo financované? Když o tom vědec přesvědčí hodnotitele, může grant získat. Je to základní otázka, kterou si musíme klást. Odpověď nesmí být, že mě to baví, že získám peníze, prestiž, že budu mít publikace a čárky, ne. ERC jde o skutečnou, poctivě dělanou vědu. 

A teď jsme to ukázali? 

Fakt, že jsme získali deset ERC consolidator grantů, je obrovský úspěch. V absolutním počtu jsme se umístili uprostřed, a když se to vezme na počet podaných projektů, jsme dokonce nejlepší ze všech zemí. Konečně se ukázalo, že jsme schopni být tam, kam patříme. Vím, že ve vědecké radě ERC se podivují, čím to je. 

info Foto Michael Tomeš

To by mě taky zajímalo. Čím to je? 

Důvodů je víc. Jednak se podařilo dostat do komunity vědců informaci, že je dobré podávat žádosti o ERC granty. Už máme sice ne dost, ale mnohem víc kvalitních vědců než dřív, kteří jsou ochotní je podávat.

Proč ochotní? To je to tolik práce? 

Ano, je to velmi náročné. Podat ERC grant je naprosto nesrovnatelné s jakoukoli národní agenturou, ani to nemůže být srovnatelné. Není to výtka. V ERC se musíte zaměřit na opravdu těžkou otázku, která může znamenat zlom v daném oboru. Může otevřít úplně nový směr výzkumu nebo nový přístup. A to je cílem. 

Nebo se to také povést nemusí, že? 

Nemusí. Ale Evropská výzkumná rada, kterou vytvořili vědci, nikoli úředníci, vědomě přijímá toto riziko. Říká, že chce, aby se za peníze, které do výzkumu investuje, dosáhlo opravdu velkých objevů, aby se posunulo poznání, došlo se za hranu poznání. A když jdete na hranu, tak nevíte, co je za ní. 

A to je v pořádku?

Ano, to je v pořádku, tak to ve vědě musí být. Je jasné, že určitý počet projektů nevyjde, zdánlivě ve smyslu původního záměru selže, ale je to vyváženo tím, že druhá část povede k opravdu velkým výsledkům. A negativní výsledek v těžké otázce rovněž znamená významný posun. 

To je ale opačný přístup než u většiny běžných grantů, kdy vědci dopředu slibují výsledky, ne?

Jistě, ale také to stojí mnohem víc práce, než když mířím na jistotu, když dopředu plánuji i počty publikací a podobné hlouposti. To ve skutečné vědě přece není možné.

Nemůžu dopředu plánovat počty čehokoli, když vůbec nevím, co zjistím. To je podvod. Buď to už vím a píšu o objevování toho, co mám v šuplíku, nebo je to věštění z křišťálové koule. V takovém případě nejde o vědu, ale o šarlatánství. Takové přístupy ERC naprosto odmítlo. 

Proč? 

Protože se ukázalo, jak se v evropské vědě investuje ohromné množství peněz, ale bylo přitom vidět, jak Evropa ztrácí ve vytváření nových znalostí například v porovnání se Spojenými státy. A na základě tohoto zjištění ERC vzniklo. 

Vy jste byl hned od začátku v jednom z hodnotících panelů pro granty ERC, jaké to bylo? 

Bylo pro mě velké překvapení, že mě do toho panelu někdy v roce 2008 pozvali. Ale strašně jsem se bál. 

Proč?

Bál jsem se, že to bude ostuda, že to nezvládnu. Odepsal jsem, že si nejsem moc jistý, ale oni se se mnou vůbec nemazali. Šéfka panelu mi tehdy jen krátce napsala, že se mám snažit. 

info Foto Michael Tomeš

Jak probíhalo samotné hodnocení žádostí o granty? 

Bylo to tvrdé. Dostal jsem asi čtyřicet grantů, z toho deseti jsem rozuměl, k dalším deseti jsem měl relativně blízko a u ostatních jsem vůbec netušil.

Ale to je normální, protože panel nemůže být na míru jen pro jednu oblast. A taky je proto důležité umět projekt formulovat a zdůvodnit tak, aby to bylo jasné i pro vědce, kteří dělají něco úplně jiného. Až na tom je vidět, jestli to je dobře, nebo špatně napsané. 

Jak se vám to hodnocení povedlo? 

Poslal jsem své hodnocení a říkal si: tak a teď přijde katastrofa. Ale když jsem dostal hodnocení ostatních, viděl jsem, že jsem se v 95 procentech trefil. Že i panelisté blízko k danému problému napsali velmi podobné věci. Pak už to šlo dobře, člověk se vycvičí.

Měl jsem štěstí, že jsem byl předtím ve Spojených státech, kde jsem byl na katedře matematiky a informatiky Emory University zodpovědný za vytvoření nově zaměřené skupiny. Musel jsem ze stovek žádostí navrhnout a zdůvodnit, koho pozvat na pohovor. To byla velká škola, která mě pak v ERC zachránila.

Vraťme se k nedávnému úspěchu českých vědců, ve kterém jste sehrál velkou roli i vy. Protože jste vytvořil nezávislou skupinu expertů, která podporuje zájemce o ERC granty. Jak to začalo? 

Začali jsme téměř z ničeho, potkali jsme se s Petrou Fedorovou z Technologického centra a začali jsme pozvolna organizovat workshopy pro žadatele o granty ERC. Za těch víc než deset let se povedlo vytvořit silnou komunitu kolem podávání ERC projektů.

Dáváme do toho opravdu hodně času a energie, vedle naší běžné práce. Jsme na maximu možného. Vzniklo to jako sbor dobrovolných hasičů. To je i přesné, protože jsme hasili za přihlížení většiny odborné veřejnosti obrovský požár.

Jak to celé funguje? 

Máme jednak pravidelně národní informační den, takovou základní nalejvárnu, kam by měli přijít zájemci  o podání projektu nejméně rok před tím, než vůbec chtějí projekt podávat. Bylo by skvělé, kdyby tam chodili i ti, kteří jsou zodpovědní za vedení institucí, protože právě oni mohou posunout věci dál. A pak máme sérii mnoha workshopů, které probíhají v průběhu celého roku, kde už se jde k jádru věci. 

Co vědce učíte?

Necvičíme je v psaní, jak někdo s posměchem hloupě říká. Na prvním workshopu jim dáme zpětnou vazbu k tomu, zda je jejich myšlenka pro ERC projekt nosná. Dáme jim velmi krátký čas na její představení.

To jde? 

Jde, ale je to velmi těžké. Jenže na tom se to pozná. Projekt je zralý tehdy, když za minutu srozumitelně řeknete, o čem je. To napoprvé nikdo nedokáže, a tak to s nimi probíráme, hledáme jádro.

Důležité je naučit se sdělit, jak k projektu dospěli, co mají za sebou. Tohle se často zvrhává, buď v nepřípustné sebehodnocení nebo v míchání podstatného s nepodstatným.

Co se děje dál? 

Pak jim dáme žádost o ERC grant z předešlých let a postavíme je do role hodnotitelů. Dostanou krátký čas, úměrný času, který mají hodnotitelé. Z toho jsou často v šoku a říkají, že se to nedá udělat. Ale to je zase důležité cvičení, protože si musejí uvědomit, že srozumitelnost a jasnost je základ úspěchu. Až když do hloubky rozumím tomu, co chci udělat, jsem schopen s problémem hnout.

Na třetím workshopu pak už detailně probíráme jejich návrh, to je rozhodující část. A kdo postoupí do druhého kola, s tím simulujeme ústní pohovor, kdy musí před komisí svůj grant obhájit. 

Prý jste hrozně tvrdí, proč? 

Ano, to zájemcům o ERC granty na rovinu říkáme. Jsme tvrdí, protože vám chceme pomoct. Máme vás rádi. Kdyby nám na vás nezáleželo, tak vás poplácáme po ramenou a jdeme od toho. Kdo vám řekne, co je špatně, je váš kamarád. A to také jsme. 

info Foto Michael Tomeš

Kolik lidí ročně projde takovým školením? 

Asi tak padesát. Z nich větší část nakonec žádost o grant podá. Všichni, kteří v poslední výzvě grant získali, tímhle systémem nebo jeho částí prošli. Ale nemáme patent na rozum. I ti, se kterými se vůbec nesetkáme, mohou grant dostat. Navíc nemůžeme vzít každého, máme převis zájemců. 

Vy jste z Univerzity Karlovy, hraje to nějakou roli v tom, jak přistupujete k zájemcům o ERC granty z jiných institucí? 

Absolutně ne. Kategorickým imperativem je nezávislost. Nepracujeme pro žádnou instituci, ale snažíme se pomoct všem bez ohledu na to, kde působí. Což samozřejmě v malém českém rybníčku někdy naráží na nepochopení. Ale tak to je. 

Kolik lidí je dneska do tohoto systému zapojených? 

Začali jsme dva, teď je nás jen ve vlastní řídicí skupině expertů už přes deset. Další desítky vědců se zapojí, přijdou na workshopy a podobně, když je potřeba. To mě na tom těší snad nejvíc, jak se kolem žádostí o ERC granty vytvořila nádherná vědecká komunita, která se navzájem zcela nezištně podporuje. 

Několik let v Česku funguje grant ERC CZ. Jakou má vazbu k tomu velkému ERC? 

Tohle je naprosto úžasná věc, protože umožňuje financování pro ty, kteří se svými projekty uspěli v ERC i ve druhém kole, ale kvůli nedostatku financí nezískali podporu. To znamená, že prošli velice přísným sítem a patří skutečně mezi extraligu. Je to výhodné pro celou zemi. 

Čím je to pro ni výhodné? 

Podpoříme mimořádně kvalitní vědecké projekty a zároveň ušetříme za hodnocení grantů. Projekty, které se dostanou do druhého kola v ERC, hodnotí až jedenáct posuzovatelů z celého světa. Jsou to obvykle nejlepší odborníci na daný problém. Nemáme absolutně žádnou šanci zajistit podobnou kvalitu zhodnocení u nás.

Proto nelze české granty nikdy srovnávat významem s ERC, je to úplně jiná soutěž. Když hrajeme hokej, tak taky neříkáme, že jsme nejlepší na světě na základě domácího srovnání. Nejdříve musíme vyhrát mistrovství světa. A tohle je stejné.

To není ve vědeckém prostředí jasné? 

Uzavřenost našeho prostředí je stále velkým problémem. Všimněte si, že se u nás často mluví o české vědě a o její excelenci bez odpovídajícího srovnání. To nemá smysl. Věda nemá hranice. 

Není primární problém vědy v Česku málo peněz?

Určitě to není hlavní problém. Problémem je uzavřenost a plošné rozdělování prostředků. Nadužívání superlativů a neprofesionalita institucionálního hodnocení. Jen se podívejte, kolik miliard korun tady šlo na nejrůznější programy excelentní vědy. Srovnejte si to s počtem ERC grantů získaných v minulosti. 

Proč se to tedy podařilo teď? 

Souvisí to s rostoucí komunitou, o které jsem mluvil. Je to jako ledoborec, který když bude dost silný, tak prolomí led a pojede dál. Povědomí o ERC se šíří, vědci o tom přemýšlejí.

A chci zdůraznit, že velmi kvalitní vědce máme. Ale musíme jim vytvořit dobré podmínky. Musím zároveň zdůraznit, že ERC je jen jednou z cest. Nemusí mít každý kvalitní vědec ERC grant a ani ho nemá. Ale nesmíme se tvářit, že tato důležitá cesta neexistuje nebo že není pro nás. 

Povede se ten poslední úspěch zopakovat? Nebo to byla jen odchylka od normálu? 

Dvouciferní nebudeme pořád, ale trend je jasný. Navíc se teď krásně ukázalo, že už se to netýká jen pár oborů. Povedlo se získat ERC granty napříč od přírodních až po humanitní vědy. Jak budeme pokračovat, to záleží na nás všech. My do systému přípravy dáváme maximum možného, děláme to rádi, ale víc nejde. Záleží na všech ostatních, zda pomohou, aby to odchylka nebyla. 

info Foto Michael Tomeš

Co brzdí ještě větší rozvoj? 

Potřebujeme, aby žadatelé byli připravováni už na mateřských institucích. Aby svůj projekt skutečně nosili v hlavě a aby do toho šli naplno. Je to velká práce a oni ji tomu musejí dát, pokud myslí podání vážně. 

Jak dlouho trvá příprava ERC grantu? 

Samotné psaní je různé, někdo to píše rok, někdo půl roku. Ale v hlavě to člověk musí nosit roky. Je to vědecký program a člověk s tím většinou neskončí, když mu po pěti letech doběhne grant. Každá velká věda funguje tak, že když se něco vyřeší, tak to otevře nové otázky. Tak to musí fungovat. Jinak to není věda. 

Ještě se vrátím k penězům, pomohlo by vědě v Česku víc peněz? 

Peníze jsou jedna věc, určitě jsou potřeba, ale musíme si uvědomit, kam míří. Věda se totiž nedá řídit, když uděláte velké administrativně supernáročné programy za spoustu peněz, nebude to mít potřebný efekt.

Věda je založená na iniciativě jednotlivců, je hierarchická, vyrůstá z práce vůdčích osobností, vědeckých škol. Na tom je právě založené ERC, které říká, že jednotlivec, řešitel, formuluje problém, jde za ním a kolem něj se pak nabalí spolupracovníci a vyrostou další projekty. Takhle věda roste. 

A ta druhá varianta je jaká? 

To je byrokratické řízení vědy, kde se moudří usnesou, udělají velké programy, které se pak složitě kontrolují podle mnoha kritérií, místo zásadního důrazu na kvalitu. Jenže v takovém prostředí se mnoho energie ztratí v byrokracii.

Věda se nedá řídit, jen se pro ni dají vytvořit podmínky, aby mohla růst. A to je důležité, protože když bude věda poctivá, bude i společnost poctivější. Věda také ukazuje vyzrálost společnosti. Poslední výsledek v soutěži ERC ukazuje, že i u nás jsou možné skvělé výsledky nejen co do kvality, ale i co do počtu. 

Říkal jste, že ERC jde s granty do rizika, že část projektů nebude úspěšných. Jak to vypadá zpětně? Jaká je jejich úspěšnost? 

Nemám přesná čísla, ale ERC jako celek je obrovský úspěch a ukazuje se, že tenhle risk funguje. Na ukázku se dá říct, že mezi řešiteli je řada Nobelových cen a dalších ocenění. Ale to není tak důležité. 

ERC se vyplatí a jsou na to velmi tvrdé audity. Jen malá část projektů nedopadne dobře. Naprostá většina projektů dopadne výborně a některé vyjdou mimo veškerá měřítka toho, co se původně čekalo. 

info Foto Michael Tomeš