Film o veverkách nemusí znít jako nejlepší způsob, jak strávit volný večer, přesto za něj řada lidí ráda zaplatí. Společnosti, kterým tyto pořady vynášejí miliony dolarů, totiž tvrdí, že tím majitelé svým psům usnadní chvíle, kdy je musejí nechat doma samotné. Znalci zvířat to však vidí jinak.
Kanály fungují na jednoduchém principu – aby se psům nestýskalo, když si majitelé musejí na několik hodin odskočit, mohou jim zapnout nepřetržitě vysílaný program, který zahrnuje například krátká videa z procházek či záběry na pobíhající veverky. Obraz navíc vysílají v takovém formátu, který je pro psí oči příjemnější než lidské pořady.
Celý byznys tak stojí na úlevě od pocitu viny – zaplacení za puštění televize je jakýmsi odpustkem za to, že majitel zvířeti „ublíží“, tedy nechá jej bez lidské společnosti.
Na tomhle principu založil americký podnikatel Ron Levi kanál DogTV. Jeho sledování stojí v přepočtu 200 korun měsíčně, vysílá už čtrnáct let a dostal se do 150 zemí světa.
Podle odhadů společností Prospeo a RocketReach se dnes tržby společnosti, která zaměstnává zhruba dvacet lidí, pohybují okolo čtyř milionů dolarů – tedy 83 milionů korun – ročně.
DogTV se přitom o zákazníky dělí s desítkami dalších společností, které nabízejí téměř identický obsah. Happy Dog TV, Calm Dog TV či Bark TV rovněž živí předplatná, přičemž jen platforma Roku nabízí dalších dvacet kanálů namířených na psy, kočky či koně.
„Nikdy bych za televizi pro psy nebyl ochotný platit, dle mého názoru je to nesmysl,“ říká k tomu Adam Holeksa, dvojnásobný mistr světa v tréninku holandských ovčáků. V tom se však odlišuje od stovek tisíc lidí po celém světě, kteří svým mazlíčkům podobnou zábavu pořizují.
O tento trh má zájem i Netflix, který nabízí sekci pro mazlíčky nazvanou „Pokoukáníčko pro psy“. A po výdělku z obsahu pro zvířata štěkají i youtubeři, kteří sice videa poskytují zdarma, vydělávají ovšem na reklamách (jakkoli je zvířata chápat nemohou).
Videa pro psa jsou pro tvůrce kromě vysokých počtů zhlédnutí zajímavá i proto, že jsou extrémně levná na výrobu. Pes obvykle není cinefilem, a tak mu stačí i několikahodinový záběr z jednoho úhlu na jednu veverku.
Odborníci se však shodují, že účinnost podobných pořadů je přinejmenším sporná. Studie sice opakovaně prokázaly, že psi nejenom rozpoznají jiné psy na obrazovce, ale zároveň si i více užívají programy, kde pobíhají zvířata, v tom však problém televizí pro psy není.
„Jsou schopni to vnímat, ale opravdu jen krátkou dobu, maximálně minuty,“ říká trenér Holeksa. S tím souhlasí i výsledky studie univerzity ve Wisconsinu, podle kterých psy obvykle zajímá televize od jedné do pěti minut. Pro některá zvířata tak podle trenéra může mít stejný efekt i puštěná televize nebo rádio na běžný program pro lidi.
Video pro psy
Televize pro psy však podle něj nedokáže nahradit nácvik samostatnosti u psa. Na tom je potřeba začít pracovat již od raného mládí psa, aby se člověk vyhnul problémům se separační úzkostí.
„Ještě nikdo nepřišel se zaručeným návodem, jak separační úzkost u psa odstranit. Majitelé se tak snaží chytit jakékoli pomoci – i té neosvědčené,“ vysvětluje Holeksa.
A i kdyby zájem o podobné pořady postupně opadl, největší televizní kanály pro psy už nejsou závislé pouze na tomto obsahu. Výdělky, které jim přinesl, totiž investovaly do rozšiřování působnosti – například DOGTV dnes nabízí také platformu Unleashed, kde majitelům poskytují veterináři a trenéři rady.
Největší společnosti vysílající psí obsah pro televize pak provozují i vlastní kanály na sociální síti YouTube, kde sdílejí videa pro psy i páníčky. Druhou ze skupin se například BarkTV snaží zaujmout rozhovory se slavnými milovníky psů – naposledy Bobem Odenkirkem ze seriálů Perníkový táta či Volejte Saulovi, předtím třeba s Ginnifer Goodwin známou třeba z animovaných filmů Zootropolis.
