Představte si to: sedíte v konferenční místnosti se svými kolegy a hledáte řešení problému. Všichni nadhazují myšlenky, ale nic z toho. A najednou zničehonic dostanete vy skvělý nápad. Nastane dlouhé, přezíravé ticho. A chvíli nato se vrátí chaos. O týden později vaše šéfová představí úplně stejný nápad a vypadá opravdu hrdě, zatímco její geniální nápad všichni oslavují.
A vy po zbytek porady vymýšlíte 50 různých způsobů, jak ji odhalit jako podvodnici.
Tahle situace je až moc povědomá mnohým z nás, všímá si BBC. V průzkumu z roku 2015, kterého se zúčastnilo tisíc respondentů, jeden z pěti šéfů přiznal, že pravidelně krade nápady svým zaměstnancům. Co hůř, minimálně jednou to udělal každý jeden z nich. Celkově takřka půlka pracujících měla dojem, že jim někdo ukradl nápad, aby udělal na ostatní dojem.
Výzkum ale také ukázal, že v překvapivě velkém počtu případů to tihle „plagiátoři“ dělali nevědomě.
Může za to kryptomnézie, „vada“ paměti, kvůli které zaměňujeme vzpomínku za původní myšlenku. Je to tedy skrytá vzpomínka. Můžeme se s ní setkat i v ostře sledovaných kauzách kopírování: od legendárních rockových hitů, které záhadně připomínaly starší skladby, až po chirurga, který tvrdil, že přišel s novou technikou, která se už přitom učila léta.
Nechce se vám tomu uvěřit? Tak si schválně vzpomeňte, odkud jste se dozvěděli o smrti Davida Bowieho? Nebo odkud víte, co je to emoji?
Trik paměti
Když se nad tím zamyslíte, je těžké dopátrat se původu vašich vědomostí. To proto, že ve skutečnosti existují dva druhy dlouhodobé paměti, ze kterých si můžeme vědomě vybavovat vzpomínky.
Představte si, že jste na konferenci, a zatímco tam sedíte, váš mozek je zaneprázdněn aktualizováním autobiografického záznamu vašeho života – kde a kdy jste, kdo co říká, jestli prší, nebo ne – zkrátka vytvářením časové osy osobních zážitků, jednoho po druhém. To je epizodická paměť.
Zároveň ale mozek zaznamenává obsah přednášek. Zatímco se obojí nejdřív nachází na stejném místě, následně se většina informací, jako jsou fakta, koncepty a myšlenky, přemístí a propojí se souvisejícími informacemi v sémantické paměti. Sem patří třeba hlavní města nebo matematické rovnice.
Díky tomuto zdvojenému systému si věci vybavujeme efektivněji (nemusíte si tak vzpomenout na to, kdo vás naučil, že hlavní město Francie je Paříž, pokaždé, když s touto informací pracujete). Když jsou informace oproštěny od původního kontextu, zapamatované nápady mohou mít pocit falešné novosti. A tak i když si uvědomíte, že jste nějaký nápad vydolovali z návrhu na minulé poradě, pravděpodobně si nebudete pamatovat, komu připsat zásluhy.
Jakmile si toto jednou uvědomíte, začnete si všímat, že k takovým chybičkám dochází často. Znáte ten děsivý pocit, že jste právě převyprávěli vtip někomu, od koho jste ho slyšeli, nebo že argument, který jste zrovna použili, jste okopírovali z článku, který jste četli ráno.
Děje se to běžně. „Často máme po paměti roztroušené kousky fikce a ani si to neuvědomujeme,“ říká Elizabeth Loftus, psycholožka z Washingtonské univerzity. Ale zpět do práce. Není potřeba říkat, že ne veškeré kopírování je nevědomé. Jak často se to stává? A jak to můžete poznat?
Nevědomý proces
V jednom experimentu měli dobrovolníci jmenovat slova podle jednotlivých kategorií – například „čtyřnohá zvířata“. Později se výzkumníci účastníků zeptali, jakými slovy přispěli — pes, ovce, slon —, a řekli jim, ať vymyslí další. Dobrovolníci si nevědomě přivlastnili slova ostatních lidí až v 9,8 % případů.
Nevíme to jistě, ale některé podmínky se zdají být pro kryptomnézii obzvlášť přívětivé. Dobré nápady někdo ukradne spíš než ty špatné. Studie také ukázaly, že nejen kvalita nápadu je důležitý faktor, ale také důvěryhodnost toho, kdo s ním přišel. A ve vykalkulované intelektuální krádeži je důležité oboje.
Jaké jsou znaky, podle kterých poznáte případ kryptomnézie? Pravděpodobněji se budou kolegové chlubit vaším peřím, pokud jsou stejného pohlaví jako vy nebo když pracujete v chaotickém prostředí, kde je těžší mít přehled o tom, kdo co řekl.
A pozor na syndrom „dalšího-na-řadě“. Člověk si pravděpodobně přivlastní nápad někoho, kdo mluvil těsně před ním, možná proto, že se nemůže dočkat, až dostane šanci mluvit. A ani spolupráce není bezpečná, protože rozvíjení nápadu může vést k falešnému dojmu, že jste s ním původně přišli.
Kreativní propojení
Ve světě reklamy, kde je vliv vnější inspirace nevyhnutelný, je kryptomnézie denním chlebem. Karen Corrigan, zakladatelka reklamní agentury Happiness Brussels, to moc dobře zná. „Děje se to a děje se to často,“ říká. „Kreativci, kteří studovali existující reklamy, si je nevědomě pamatují a přicházejí se stejnými nápady.“
Opravdovým měřítkem zaměstnance je, jak zareaguje, když si to uvědomí. Originalita je záležitostí kreativní cti — většinou je to opravdu jen nedopatření. „Ti slušní řeknou jen, aha, to už vlastně existuje, a tím to končí. Chtějí se prezentovat vlastní prací.“
Ale není tak zle. Přešlapy v připisování zásluh jsou daní za kreativitu. A jak říká známé klišé, nic není opravdu původní. V jednom experimentu výzkumníci účastníkům ukázali fotky smyšlených vesmírných stvoření a pak jim řekli, ať je namalují. Přestože jejich výtvory byly rozdílné, dobrovolníci do svých děl zakomponovali mnoho stejných rysů jako inspiraci. To, co se zdá být kryptomnézií, může jindy z jiného úhlu pohledu nápadně připomínat učení.
Kreativní ředitel kreativní agentury Don’t Panic London Richard Beer si je toho vědom. „Když jste před poradou všichni četli stejné informace, vaše myšlenky budou tak nějak propojené. I kdybyste poradu nahrávali a záznam si pustili, bylo by těžké určit, kdo přišel s nápadem první.“
Protože je nemožné zjistit, jestli byla krádež neúmyslná, Loftus doporučuje zaměřit se na prevenci – vést porady přehledně, psát si poznámky a dávat pozor na to, kdo co řekl. To vše dělá podle výzkumů lidi méně náchylné ke kryptomnézii.
Nemůžeš-li je porazit, přidej se k nim, říká citát. Pablo Picasso, Steve Jobs, Thomas Edison, Henry Ford… Nespočet inovátorů nestoudně kopírovalo svou konkurenci. Nakonec možná není důležité, kde jste vzali nápad, ale jak s ním naložíte. A když se něco pokazí, máte perfektní výmluvu.
