Byznys uhelných skupin se v posledních letech pohybuje jako na houpačce. Už na konci minulé dekády patřilo uhlí vzhledem k evropské zelené transformaci k odepsaným palivům, nenadálá energetická krize ale způsobila jeho chvilkovou opětovnou renesanci. Ta ale nyní končí.
Těžba uhlí a zejména výroba elektřiny a tepla z tohoto fosilního zdroje se totiž i kvůli zatížení emisními povolenkami, jejichž cena meziročně vzrostla o čtyřicet procent, přestává vyplácet, což se dotýká i samotných uhelných lomů. Po komoditě klesá poptávka.
Po loňském přerušení těžby na lomu ČSA na Mostecku, který patří skupině Sev.en miliardáře Pavla Tykače, přišli se zásadním strategickým rozhodnutím i jeho kolegové na západě Čech v Sokolovské uhelné.
Firma od dubna na svém jediném lomu Jiří přestane odhrnovat skrývku, tedy odkrývat jeho další uhelné zásoby.
„Na lomu Jiří jsme na přelomu roku učinili zásadní strategické rozhodnutí, že 1. dubna ukončíme práce na technologických celcích, které odtěžují skrývku a které tak odkrývají následně těžitelné hnědé uhlí,“ prozrazuje v rozhovoru pro Forbes šéf dozorčí rady Sokolovské uhelné Pavel Tomek.
A dodává, že odkryté zásoby uhlí na Sokolovsku vydrží maximálně do roku 2030, kdy by se mělo na Jiřím přestat těžit.
Podle Tomka se toto rozhodnutí napřímo dotkne až 210 zaměstnanců, které lom už propustil nebo teprve propustí.
„Na přelomu roku jsme se dohodli na ukončení poměru s asi devadesáti zaměstnanci a pro tento rok se to bude týkat zhruba 120 lidí, z toho devadesát odejde ke konci března, zbývající potom do konce srpna,“ říká Tomek v následujícím rozhovoru.
Kdybyste měl obecně popsat uplynulý rok 2024, jaký byl z pohledu byznysu pro vaši skupinu?
Byl jeden z nejsložitějších v průběhu posledních deseti let. Je to dáno zejména tlakem na odklon od využívání uhlí v energetice a měnícími se tržními podmínkami energetických komodit.
To se odráží mimo jiné v rostoucích nákladech na těžební provoz, ve snižování výnosů z provozu uhelných elektráren a tepláren, které nepokrývají stálé náklady, v klesající poptávce po uhlí pro vlastní spotřebu v elektrárenských a teplárenských provozech, stejně pak i od našich odběratelů. A právě pokles poptávky významně ovlivňuje snižující se produkci hnědého uhlí.
Ještě v roce 2023 jste ale těžbu zvýšili.
Roky 2022 a 2023, které byly zasaženy energetickou krizí, opravdu přispěly jak ke zlepšení našich ekonomických výsledků, tak i k mírnému navýšení těžby uhlí a zvýšení výroby elektřiny z uhelných zdrojů. To jsme dosahovali ročního objemu těžby až 3,8 milionu tun uhlí.
Stálo za tím i plnění zvýšené poptávky našich odběratelů z dlouhodobých kontraktů, s přesahem do roku 2023, v němž se už ale začíná projevovat trend snižujícího se využívání uhlí v energetice.
Foto se souhlasem Suas Group
Loni jste vytěžili kolik tun?
Když se podíváme na rok 2024, tak máme vytěženo 2,2 milionu tun. A pokud porovnáme objem vyrobené elektřiny, tak jsme v roce 2023 vyrobili 1750 gigawatthodin (GWh), loni už to bylo jen 1057 GWh.
Jak se tedy rok 2024 odrazil na vašich hospodářských výsledcích. Máte už nějaké odhady či předběžná čísla?
Jak je patrné, tak ten dopad není pozitivní. Nese si důsledky provozní ztráty z uhelného byznysu, kdy nejste schopni pokles těžby uhlí a výroby elektřiny z něj kompenzovat poklesem nákladů spjatých s provozem a využívanými technologickými celky a výrobními zařízeními.
Problém je, že tržní cena elektřiny není schopna pokrýt variabilní náklady na emisní povolenky a na palivo, a natožpak krýt fixní náklady na zařízení, osobní náklady a podobně.
V řeči čísel, za rok 2024 jsme v Sokolovské uhelné v rámci standardizované EBITDA ve ztrátě jedné miliardy korun, ve které se promítá ztráta nejen na těžbě, výrobě elektřiny na uhelných zdrojích, ale rovněž ztráta z provozu paroplynové elektrárny. Pokud se bavíme o elektrárně v Tisové, ta loni zakončila hospodaření okolo černé nuly.
Paroplynovou elektrárnu jste tedy po letech probudili ze spánku?
Paroplynovou elektrárnu ve Vřesové jsme loni v druhé polovině roku spustili v atypickém režimu, kdy to umožňovaly ekonomicky přijatelné podmínky, dohromady to bylo asi na méně než třicet dnů.
Ale musíme neustále sledovat proměnlivý trh a vycházet z denních spotových cen, kdy spuštění paroplynové elektrárny bude dávat vzhledem k prodejní ceně elektřiny a nákladům na emisní povolenky a na plyn, jakož i pro služby výkonové rovnováhy, smysl.
Ukazuje se, že příležitosti k provozu, byť v omezeném a pro naši skupinu dosud atypickém režimu, jsou a budou i v následujících letech. Takové dny se objevovaly zejména tehdy, když v Německu nefoukalo a turbíny tamních větrných elektráren se zastavily.
Pro její budoucí provoz ale je problém v tom, že ceny zemního plynu neklesají, naopak opět vnímáme jejich extrémní nárůst. Dnes se velkoobchodní cena zemního plynu pohybuje na 58 eurech za megawatthodinu, což je hodně vysoko. To plynovým elektrárnám fakticky znemožňuje dojednávat dlouhodobé kontrakty na prodej elektřiny v kvartálních či ročních pásmech.
Ještě zpět k uhlí. Na Sokolovsku dnes máte funkční už jen jednu těžební lokaci, lom Jiří. Jaká je konkrétně na něm situace?
Na lomu Jiří jsme na přelomu roku učinili zásadní strategické rozhodnutí, že 1. dubna ukončíme práce na technologických celcích, které odtěžují skrývku a které tak odkrývají následně těžitelné hnědé uhlí.
Foto se souhlasem Suas Group
Co to přesně znamená? Jde o opravdový začátek konce těžby uhlí na Sokolovsku?
Na konci března ukončíme vrchní skrývkové řezy a v tu chvíli nám zbydou odkryté zásoby dobyvatelného uhlí v objemu asi jedenáct a půl milionu tun. To znamená, že i při prognóze klesajícího využívání uhlí v české energetice míříme k vytěžení těchto zásob do roku 2030.
To je tedy váš deadline?
Ano. Je ale nutné si uvědomit, že pokud jednou dojde k likvidaci těchto technologických celků a k uvolnění zaměstnanců, půjde fakticky o nevratný krok.
Budete muset kvůli rozhodnutí snižovat stavy zaměstnanců?
S útlumem na lomu Jiří už souviselo snižování stavů na přelomu roku, kdy jsme se dohodli na ukončení poměru asi s devadesáti zaměstnanci a pro tento rok se to bude týkat zhruba 120 lidí, z toho devadesát odejde ke konci března, zbývající potom do konce srpna. Naši personalisté samozřejmě nabízejí takovou pomoc a podporu, aby lidé věděli, jaké mají možnosti a jak najít nové uplatnění.
Ale podobný osud čeká lomy i našich konkurentů. Sev.en už utlumilo lom ČSA, další těžba na jeho lomu Vršany bude záviset na tom, do jaké míry si budou schopni zajistit odběr uhlí pro své elektrárny Chvaletice nebo Počerady. Skupina ČEZ pak deklaruje ukončení těžby na lomu Bílina k roku 2030.
Řada lidí už do Suas Group v posledních letech přešla, ne pro všechny je to ale vhodné. Máme mnoho zaměstnanců, kteří pracovali na jedné pozici v uhelném byznysu třeba třicet nebo čtyřicet let. A ty už těžko překvalifikujete na elektromontáže nebo jiné činnosti související s naším novým směřováním.
Teď se tedy bavíme o desítkách zaměstnanců, kteří by v Suas byli využitelní. Těm ostatním alespoň pomáháme se uplatnit jinde na pracovním trhu. Navíc konec těžby je jedna věc. Na ni ale máte navázanou nákladní dopravu, údržbu strojů a podobně. Jde i o snižování stavů v té druhé linii. To vše bude mít sociální dopady, které je potřeba řešit.
Hledáte nyní u vlády zastání v podobě dotování dolů?
V rámci provozu lomu, tedy samotné těžby, nejsou jakékoli veřejné podpory možné, nemáme k tomu notifikaci od Evropské komise. Ale podpory lomu samy o sobě by ani nedávaly smysl.
Lomy jsou schopny se samy ekonomicky udržet, ale pouze tehdy, pokud budou mít garantovaný odbyt za ceny, které kryjí variabilní a fixní náklady. Právě ekonomika provozu lomů s klesajícím objemem těžby a snižující se poptávkou nedává prostor pro dosažení ekonomicky udržitelných podmínek.
Takže nyní jde hlavně o podporu elektráren, ale současně též výroben v režimu kombinované výroby elektřiny a tepla, které patří ke stabilním odběratelům uhlí, ale které začínají být ztrátové.
Právě oblast udržitelnosti provozu zařízení v kombinovaném režimu je pro nás a náš region, který zásobujeme prostřednictvím centrálního systému teplem, tou nejzásadnější, abychom byli schopni při využití dosavadních výrobních zařízení, tedy stále i na bázi uhlí, alespoň do roku 2030 zajistit bezpečné a spolehlivé dodávky tepla, a tak získali čas pro realizaci projektů, kterými budou dosavadní zařízení nahrazená.
Foto se souhlasem Suas Group
To má nyní vyřešit projednávaný zákon, takzvaný Lex Plyn.
Lex Plyn, který se dnes projednává zákonodárci, ovšem těžbu nijak neřeší. Řeší pouze situaci, že kdybychom nemohli z ekonomických důvodů udržet provoz uhelných bloků a chtěli je ukončit, tak do toho může vstoupit Energetický regulační úřad a ve veřejném zájmu může provozovatelům nařídit, aby bloky provozovali v režimu nad rámec licence.
V takovém případě a na časově omezenou dobu by mělo být možné zajistit krytí ztrát a udržet výkon činností zajišťujících služby ve veřejném zájmu.
To by nám všem dalo čas nahradit uhelné technologie například technologiemi plynovými, biomasou, dalšími obnovitelnými zdroji i v kombinaci s akumulací energie. Chci tím říct, že náhrada uhelných bloků bude o kombinaci různých zdrojů, nepůjde o čisté nahrazení jedné technologie jinou.
Nejde jen o elektřinu, ale i o teplo. Na centrálním vytápění z uhlí je v Česku závislý stále jeden milion domácností. Sokolovská uhelná dodává uhlí plzeňské nebo českobudějovické teplárně.
Přes šedesát procent vytěženého uhlí odebíráme do vlastních provozů a ten poměr se bude do budoucna zvyšovat. Teplárny, které jste zmiňoval, budou postupně přecházet na plynové zdroje, takže budou od uhlí postupně odstupovat.
Problémem ale je, že teplo je sekundární produkt výroby elektřiny, a ta se v případě uhelných bloků přestává vyplácet. Pokud se vám nevyplatí vyrábět elektřinu, ale přitom musíte stále vyrábět teplo, u kterého jsou pro nás ceny regulované, na úrovni účelně prokazatelných nákladů a přiměřeného zisku, pak se dostanete do problému, který začne roztáčet spirálu dalších vážných potíží.
S provozem kombinované výroby elektřiny a tepla je spjatá i těžba na lomu Jiří, spalovat v našich kotlích uhlí z jiného dolu není zpravidla napříč sektorem technicky možné.
Najednou se ocitnete v roli pozorovatele, který jen počítá ztráty a zvažuje, jestli vše bude dál schopný provozovat, tedy dál nést provozní ztrátu.
Lidé se tedy musejí připravit na zdražování tepla nebo se zařídit sami?
Je pravdou, že udržitelnost centrálního systému zásobování teplem je věc, která mě na tom všem nejvíce trápí. Není totiž možné chtít po konečných zákaznících, jako jsou firmy nebo domácnosti, aby se během dvanácti měsíců byli schopni přeorientovat na plynové kotle, tepelná čerpadla a podobně. To je nereálné.
A nechceme to ani my, například v Karlovarském kraji zásobujeme teplem v rámci centrálního zásobování téměř 52 tisíc domácností, rozpad systému by hlavně těm sociálně slabším způsobil zbytečné problémy.
Stát by měl začít řešit udržení koncepce centrálního zásobování teplem, které má a bude mít i v budoucnu v rámci opatření v ochraně klimatu svoji nezastupitelnou roli.
Dnes je tato situace opravdu u všech zdrojů. Soukromý sektor si nemůže dovolit, aby návratnost investice byla velmi dlouhá.
Navíc se bavíme o miliardových projektech, které zčásti financujete i bankovními úvěry a banky také potřebují vidět garanci rozumné návratnosti, nehledě na to, že investice musí být schopna nést i náklady financování.
Předpokládám, že mezi vámi a vládou existují pracovní skupiny, které jsou o problematice i vašich zamýšlených krocích informovány?
Pracovní skupiny existují na platformě ministerstva průmyslu a obchodu, v průběhu loňského roku pak proběhla setkání pod vedením ministra financí Zbyňka Stanjury, u kterých je velká energetická pětka. Tam jsme politiky s problematikou detailně seznamovali.
Diskuse ale probíhají i při osobních setkáních, ale z jejich pohledu je ukončení těžby v roce 2030 kvitované rozhodnutí.
Protože je navázáno na plnění klimatických cílů. Jenže co když se realita nesetká s papírem? Co když uhlí budeme opravdu potřebovat za horizont roku 2030?
Pokud se budu rozhodovat podle dokumentů, pak klíčová rozhodnutí o konci těžby mohu udělat poměrně rychle, některá se pak zčásti i mohou vrátit. Ale pokud dojde k likvidaci technologie, pak už by to byl nevratný proces.
Navíc nejde jen o technologie, ale i o personál. Pracovníci, s kterými jsme se domluvili nebo se domluvíme na odchodu, dostanou odstupné, mají garantovanou rentu od státu, takže už nebudou motivovaní se vracet do lomů, kde jsou nejisté budoucí podmínky. Vrátí se jen opravdoví srdcaři, kteří mají hornictví jako celoživotní náplň.
Foto Michael Tomeš
Mladé lidi už těžba uhlí zřejmě neosloví.
To určitě ne, nehledě na to, že hornictví jako studijní obor v Česku prakticky vymizelo. Věkový průměr pracovníka lomu se dnes pohybuje nad padesáti lety, takže i z tohoto pohledu je konec těžby v roce 2030 vlastně racionální. Zaměstnanci totiž budou postupně odcházet do důchodu.
Vlivem posledních geopolitických událostí, nepočítáte někde vzadu s možností, že by se Green Deal a s ním třeba i systém emisních povolenek mohl nějakým způsobem upravit, jeho cíle změkčit?
Buďme rádi, že se toto téma, nejen díky událostem ve Spojených státech, otevřelo a že dnes nezapadá. Diskuse o Green Dealu byly dříve řekněme spíše zapovězené. Když kdokoli řekl cokoli proti této strategii a jejím cílům, hned byl odsuzován.
V tuto chvíli se můžeme otevřeně o všem bavit a upozorňovat na všechna rizika, aniž bychom byli konfrontováni s tím, že jsme ti zlí, protože jdeme proti bezuhelné energetice a klimatickým cílům.
Navíc dnes v byznysu začíná čím dál tím více rezonovat, že Evropa je kvůli své energetické politice nekonkurenceschopná. Srovnejme si energetické náklady mezi Spojenými státy, Asií a Evropou. V Evropě platíme za plyn 58 eur za megawatthodinu, v USA nebo Asii je to v přepočtu kolem patnácti eur.
Očekáváte tedy, že by se parametry Green Dealu mohly v následujících letech nakonec změnit? A vašemu byznysu trochu ulevit?
Všichni chceme udržitelnou budoucnost. Ale na Green Deal ve stávající podobě držíme stále stejný pohled. Už jsem se naučil, že optimistický pohled se totiž ne vždy úplně vyplácí.
