Pavel Tykač vsadil miliardy na byznys, který v posledních letech už všichni odepisovali. Dnes jeho elektrárny patří k zachráncům evropské energetiky. Obor, do kterého vstoupil před více než patnácti lety, už nehodlá opustit, i když jeho zájmy teď míří hlavně do zahraničí. V Česku ale hodlá zanechat i novou stopu.
Že jednou bude v energetice až taková jízda jako v posledních letech, to si nedokázal představit ani ve svých nejdivočejších představách. Zatímco v době covidu musel kvůli nízké poptávce vypínat kotle svých elektráren, dnes jedou na maximální výkon.
Pavel Tykač, sedmý nejbohatší muž Česka s majetkem 84 miliard korun a vlastník druhé největší elektrárenské skupiny Sev.en Energy, se i díky tomu letos poprvé dostal do klubu tisícovky nejbohatších lidí světa. Teď ale jen stěží hledá slova pro to, co se v evropské energetice děje.
„Říkám si, kam to Evropa dovedla, když se tu osmdesát let po válce musíme všichni modlit za mírnou zimu,“ říká ve své kanceláři, ze které má rozhled po celé staré Praze od Pražského hradu přes Národní muzeum až po žižkovskou televizní věž, a drží přitom hrnek horkého čaje.
Čaje, který mohl být v rychlovarné konvici uvařen i díky němu. Pohodlně se s ním usadí do jednoho z kožených křesel a odpovídá klidným a rozvážným hlasem, přitom je z něj však cítit, jak moc je ze současné situace rozladěný.
Ne už tolik překvapený. Před současnou situací sám dlouhodobě varoval. Nikdo jej ale nevnímal, i přesto stále investoval miliardy do uhelného byznysu, který každý odepisoval. Sázka, ve které mohl přijít o hodně, ale která se nakonec vyplatila.
Jen za loňský rok se tržby Sev.en Energy vyhouply k 66 miliardám korun při zisku EBITDA 5,1 miliardy a nyní se dají očekávat ještě tučnější léta. Samotnému Tykačovi vzrostlo jmění z loňských 35 miliard na letošních 84 miliard korun.
Rodák z Čelákovic, který v devadesátých letech zbohatl díky investiční firmě Motoinvest a v energetice se pohybuje od roku 2006, zažívá až podivné roky.
Na jedné straně už několik let nemůže u některých bank ani přeposílat peníze ze „špinavého“ uhelného byznysu, natož si půjčovat na jeho rozvoj, na druhé straně jeho uhelné elektrárny patří díky německé Energiewende a vypínání tamních jaderných elektráren k zachráncům evropské energetiky.
Dnes brání starý kontinent před zimou a tmou v podobě blackoutů a tvrdá zkouška pro ně přijde v nadcházející energeticky náročné zimě. I proto se Pavel Tykač dnes dle svých slov až ježí, když slyší zmínky o zdanění mimořádného zisku.
Nevadí mu slovo zdanění, podělení se se společností bere jako samozřejmost. To, co jej irituje, je slovní spojení mimořádný zisk v době, kdy stát chce vybrat sto miliard ročně z windfall tax, tedy z mimořádného zdanění neočekávaných zisků velkých firem v energetickém a těžebním sektoru, petrolejářství a bankovnictví.
A také z odvodu sta procent příjmů z prodeje elektřiny nad 180 eur za megawatthodinu coby výsledku zastropování cen energií dle návrhu Evropské komise.
„Zajímavé je, že když se nám nedařilo, tak si nás nikdo nevšímal. Naopak ti, kteří si přáli, abychom tu nebyli, chtěli, abychom doslova chcípli co nejdřív. Ale teď, když se nám daří, se najednou zajímají,“ říká osmapadesátiletý uhlobaron ve velkém rozhovoru pro Forbes po osmi letech s důrazem na to, že i přesto se nemá problém podělit.
Muž, který se k uhlí a energetice dostal před patnácti lety a zřejmě už ji nadosmrti neopustí. V ní se našel, jiný obor se už nemá motivaci učit, navíc v ní vidí stále mnoho investičních příležitostí.
Teď hlavně mimo Evropu, odkud mu dnes prostřednictvím amerických firem Corsa Coal a Blackhawk nebo britského Intergenu plynou dvě třetiny současných zisků. Přikoupil i elektrárnu v Austrálii. Česko ale přes palubu rozhodně neháže.
„Je to má rodná zem a lidi zde mám rád,“ říká s tím, že by zde rád zanechal i něco jiného než vytěžené doly.
FOTO: ANNA KOVAČIČ
Zatímco ještě před dvěma lety každý odepisoval uhelné elektrárny, teď prožívají malou renesanci a hrají roli zachránce. Nemáte z toho tak trochu škodolibou radost?
Škodolibou radost určitě nemám, i když jsem uhlí neodepisoval jako mnozí. Teď z toho mám spíše smutek.
Z čeho přesně?
Všude, kam jsme přišli, jsme říkali, že politika, kterou Evropská unie (EU) vede, se jednou promění v malér, protože vypínání řiditelných (jaderných, uhelných a plynových, pozn. redakce) zdrojů je příliš rychlé. Ale v tom evropském až budovatelském nadšení to vlastně nikdo nechtěl slyšet.
Škodolibou radost ale teď vážně nemám. Mám spíš strach z toho, co vše to nakonec přinese. Je to opravdová smršť.
V Česku ale přílišné vypínání zdrojů neprobíhalo, to spíše v rámci Evropy?
U nás také, ale pravdou je, že ne v takovém měřítku. Odstavily se bloky v elektrárně Mělník, v Dětmarovicích nebo v Prunéřově. Možná to byly až dva tisíce megawattů a to je na Českou republiku poměrně dost. Ale pravda – nedosáhlo to takového rozměru jako v celé Evropě.
Zní to asi hrozně, ale Evropa měla velkou kliku, že válka nepřišla o dva roky později. Protože to tempo, jakým západní země vypínaly řiditelné zdroje, bylo ohromující.
Naproti tomu teď Němci zapínají zpátky uhelné elektrárny, snaží se oživit i pár jaderek, což je celé vlastně až smutně legrační. Kolikátý obrat už to v jejich jaderné politice je? Pátý?
Ale kdyby válka přišla o dva roky později, tak se velmi obávám, že už bychom nade vší pochybnost mrzli. Neměli bychom co zapnout.
Ze současné krize tedy viníte hlavně politiku EU?
Jde o souběh více faktorů. První věcí je samozřejmě válka na Ukrajině, druhou věcí pak samotná reakce EU. Ta snaha o zavádění sankcí, a to bez velkých analýz, co všechno ty sankce můžou potom způsobit. Za velkou část současného dění si můžeme jen my sami naší reakcí.
