Nekompromisní kronikářka života na okraji i toho uprostřed vlastního nitra má v úsměvu vlídnost i ztěžklou únavu. Fotografka Libuše Jarcovjáková otevřeně mluví o návratu mohutných depresí, které se po letech klidu znovu přihlásily s vnějšími otřesy, i o naději, která přišla s novou léčbou. „Chci fotit. Chci jezdit, cestovat, koukat se, vnímat. Stačí vnímat – a cítit něco,“ říká žena z Forbes výběru 7 nad 70, jejíž práce je postavená na intenzitě prožitku.
Rok 2024 byl její rok. K zájmu o její rozsáhlý archiv přispěl i dokumentární film Ještě nejsem, kým chci být režisérky Kláry Tasovské, který dostal její intimní snímky k publiku daleko za hranice fotografické komunity. Jenže ji jeho sláva spíš vyčerpala. Jarcovjáková však s nadhledem mluví spíš o vlnách, které přijdou, zvednou vás, a zase opadnou. „Ani surfaři nejedou pořád po hřebeni vlny,“ říká vyrovnaně.
V rozhovoru pro Forbes se vrací k odvaze odejít do Berlína bez jistot, ke svobodě tvořit bez okamžitého publika i k tomu, proč je pro ni fotografie dodnes každodenním způsobem bytí a proč dobrá fotografie není jen rychlé cvaknutí, ale zkratka, která z chaosu světa vytáhne esenci.
Mluví o intimitě bez cenzury, o empatii jako hranici etiky i o tom, že to nejvíc soukromé bývá zároveň nejuniverzálnější. A také o prázdnotě, kdy se „člověk schová do nory“ a svět přestane vibrovat. „Fotka mi totiž musí zavibrovat, musím cítit, že si to mám vyfotit. V tom okamžiku je to samo,“ vysvětluje, proč „to“ teď nejde.
Setkáváme se ráno, jste spíš sova, nebo ranní ptáče?
V poslední době šíleně špatně spím. Jsem sova, ale třeba do čtyř do rána.
Zmínila jste, že jste byla u doktora, co jste zjistila?
Docela závažnou věc, v podstatě jsem vůbec neměla antidepresiva. Teď od včerejška je mám. Potrvá nějakou dobu, než to zabere. Zjistila jsem to náhodou, protože jsem si už dupla, že to takhle nejde. Předchozí léky mi předepsal lékař a pak jsem díky AI začala rozklíčovávat, jak to vlastně bylo a co mi dával. Byla to antipsychotika na úzkost, která pramení z deprese. Takže depresi neléčil. Fakt jsem trpěla, hodně. Krátkodobé stresy zvládám, ale pak za to zaplatím větší únavou.
Už dříve jste říkala, že období deprese bylo jediné, kdy jste nefotila. Jak často vás trápí?
Měla jsem teď naštěstí obrovsky dlouhou pauzu – možná deset i víc let –, kdy jsem neměla žádné problémy. S Ukrajinou to přišlo znovu, v delších frekvencích, ale vrací se to.
Je za tím vždycky nějaký externí spouštěč?
Víceméně je to deprese způsobená vnějšími vlivy. Takže ano, víceméně. Už s tím umím zacházet. Jenže terapie a medikace jsou těžké a teď se stal tenhle případ. Neměla jsem správně zvolenou medikaci a dlouho jsem čekala, až to zabere. A ono to ani zabrat nemohlo.
Teď se to mění a svitla mi velká naděje, že to bude zase dobré. Ovlivňuje to výkon ve všech oblastech a já toužím po výkonu – spíš po impulzech a po akcích. Nechci rezignovat na všechno. Má to důsledky: člověk nemůže pořádně ani číst, ani využít prázdný čas. Není to nic příjemného.
Po čem tedy toužíte?
Chci fotit. Chci jezdit, cestovat, koukat se, vnímat. Stačí vnímat – a cítit něco. Deprese to všechno překrývá. Nejsou to převratné věci, spíš bazální: komunikovat.
Foto Libuše Jarcovjáková
Foto Libuše Jarcovjáková
Foto Libuše Jarcovjáková
Koho nebo co byste chtěla fotit?
Je mi to v podstatě jedno. Měla jsem debatu s fotografem Jakubem Zemanem z výběru 30 pod 30. Jakmile člověk opustí svoje prostředí, vypne autopilota a začne vnímat jiné věci. Zastaví se „nákupní seznam“ v hlavě, ten kolotoč povinností, a člověk začne vidět úplně jiné věci. Je to osvěžující.
Bylo by mi dobře někde na mírném jihu – v Itálii nebo ve Španělsku. Nemám žádné bucket listy, památky mě nezajímají. Zajímá mě atmosféra města a na co člověk narazí. Jdete do hospod, kde sedí místní lidi, jdete tam, kam vás to táhne. Teď hodně ráda fotím stopy lidí: věci, které po sobě zanechávají. Fotka mi musí „zavibrovat“, musím cítit, že si to mám vyfotit. V tom okamžiku je to samo.
Přinesla jste knihu…
… připravila jsem vám svoji poslední knížku, jmenuje se Super Sonico. Je to mix starých a nových fotek, dělala to Lucie Černá. Je tam dost příkladů „stop člověka“.
Dneska už nejde fotit dokument a lidi?
Nechci říct, že to nejde. Za určitých podmínek to jde, ale je to složitější než dřív.
Čím je to složitější?
Ochranou osobních dat a tím, jak lidé přistupují ke svému soukromí. Chrání se. Otevřou se, když zjistí, že o ně máte opravdu hluboký zájem, že je posloucháte a chcete od nich něco slyšet. Jen tak někoho „skenovat“ na ulici a snímat, to už nejde a mě to nezajímá.
Říkáte, že potřebujete jiné prostředí, abyste neměla v hlavě „nákupní seznam“, ale ve vašich fotkách vidím pravý opak: i doma vnímáte detaily…
Neříkám, že to není možné. Naštěstí mě ty věci „zavolají“ – přitáhnou mě. Jsem špatný posluchač, když s někým sedím, protože mi pořád těká pohled a pořád něco zkoumám. Cizinu nepotřebuju jako jediný prostředek k tomu něco fotit. Je to jen jednodušší, mění se perspektiva, člověk se postaví stranou od svých věcí.
Fotka je úžasná v tom, že mě naplňuje každý den – foťák nosím pořád. Teď fotím málo, ale jsou momenty, kdy to „blikne“ a je potřeba něco vyfotit. V téhle knize jsou fotky zdávna i současné. Je tam i nejnovější z loňského léta.
Když s někým sedíte, těkají vám oči – měla jste to tak vždycky?
Díky fotce jsem často unikala ze skutečnosti. Když byla nějaká událost v mládí, tak jsem si tu party prohlédla až z fotek. Měla jsem to přefiltrované přes foťák. Když jsem fotila, dostala jsem se do „módu“ – „trans“ je možná silné slovo, ale něco v tom smyslu. Nevnímala jsem detaily a to, co lidé říkají, vnímala jsem to přes hledáček. A pak jsem přes fotky viděla mnohem víc výrazů. Byla to komunikace, jen jinak, než když sedíte a pozorujete situaci.
Foto Eliška Sattler
Co říkáte na to, že lidé dnes fotí koncerty přes telefon a pak to dávají na sítě?
Nedělám z toho odsudek. Fotka z telefonu může být za určitých okolností velmi kvalitní a vypovídající. Ale je rozdíl mezi tím, když jen „skenujete“ realitu – jen registrujete, bez ambice zachytit podstatné – a když je to tvůrčí proces.
Fotka je zkratka – velký multidimenzionální svět převádíte do dvojrozměrného obrazu. Musíte něco eliminovat a zachytit esenci. To už není jen „cvaknout“. Moje obrovská výhoda celý život byla, že jsem neměla možnost bezprostředního publikování a bezprostředního publika.
Berete to jako výhodu?
Velikou. Věci měly čas uzrát. Nevystavovala jsem se kritice, která by mě mohla zastavit. Spolužák z FAMU mi říkal: „Fotil jsem tohle, na FAMU mi vysvětlili, že se to nemá, tak jsem přestal.“ Když vám někdo řekne „to je blbý“, může vás to úplně zlomit.
Dnes jsou studenti schopní líp reagovat na kritiku, pracovat s konstruktivní kritikou, ptát se a prohlubovat. Dřív byly ortely zničující. Potvrzení jsem našla v knihách, když se mi dostala do ruky knížka Robert Frank: pochopila jsem, že jsem na správné cestě. Fotka nemusí být jen ostrá a „od kraje do kraje“. Svoboda je obrovská. Fotografie je bohatá, trendů je moc, neexistuje jeden doporučený styl. Každý styl si najde své diváky a publikum.
Foto Libuše Jarcovjáková
Foto Libuše Jarcovjáková
Foto Libuše Jarcovjáková
Kdy jste začala svoje fotografie ukazovat?
Ukázala jsem je v určité fázi Anně Fárové, významné kurátorce a teoretičce. Využila jsem dobu, kdy ji odevšud vyhodili a měla čas, protože podepsala Chartu 77. Spousta lidí se s ní bála stýkat, já o tom nepřemýšlela a našla u ní otevřené dveře. Byla pro mě důležitým referenčním bodem – upozornila mě na specifika mé fotky, na co si mám dát pozor, co je zajímavé a jiné.
Pak kolem mě bylo velké fotografické společenství a dění, ale já jsem se z toho stáhla – nevyhledávala jsem souputníky, nepotřebovala jsem to nutně konfrontovat s vlastní prací. Částečně jsem do komunity patřila, ale záběr lidí, kteří mě zajímali, byl široký a často jinde. Důležitá pro mě byla Ester Krumbachová, znala jsem ji od dětství – byla kdykoli připravená se podívat na moje fotky a podpořit mě.
Kdy jste o své fotky zaznamenala větší zájem?
Skutečný zájem o moje fotky je až kolem roků 2008, 2010 a 2014. Nejdřív to byly menší výstavy, pak překvapení šíří archivu a tématy, která byla marginální. Komunita Vietnamců zevnitř, život v továrně zevnitř a klub, který byl specifický a cíleně ho skoro nikdo nefotil. A najednou se uvolnila doba. Nebyl vyžadovaný jen čistý dokumentární styl. Začala jsem dostávat nabídky a zájem byl i v míře, která mi nebyla příjemná. Nechci si stěžovat, ale je to stres.
Co pro vás znamená úspěch? Řekla jste „stres“…
Do určité míry je to stres. V množství rozhovorů má člověk obavu, aby se neopakoval, aby neříkal pořád stejné banality. Repetice se musí objevit, ale ono to naštěstí pomine. Souvisí to s novou prací, novými knihami a s tím, jestli budu mít v sobě dost energie a charisma, které lidi přitahuje. V téhle fázi mám pocit, že nemám žádné, ale věřím, že je to přechodné.
O roku 2024 by se dalo mluvit jako o roku Libuše Jarcovjákové. Berete to jako jednorázovou vlnu?
Do velké míry to způsobil film Ještě nejsem, kým chci být. Je to médium, které dosáhne dál než výstava nebo rozhovor. V té prvotní bublině fotografické obce, hlavně mladších studentů a lidí, kteří cítí fotku podobně jako já, jsem měla příznivce už dřív. Ale že mi píšou starší lidé z malých míst, to je možná od existence filmu, tedy od roku 2024. Teď je film na Oneplay, takže se dostane do dalších domácností.
Kamarád mi vyprávěl, že v Českém Těšíně se promítal film a u jednoho stolu se hádalo osm žen: půlka říkala, že jsou tam amorální věci a že je to nesnesitelné, druhá to obhajovala. A nakonec zaznělo: „Jde jen o to, že vy jste neměli odvahu takhle žít.“
Přijde mi neuvěřitelné, že v hospodě někdo dvě hodiny diskutuje o filmu. Film udělal strašně moc. Zároveň i výstava ve Veletržním paláci měla téměř půl roku velikou návštěvnost. Byla to dobrá kombinace: viděli film, chtěli vidět výstavu. Teď mám pocit, že je menší zájem o knížky a výstavy, vlna poklesla, ale je to normální. Ani surfaři nejedou pořád po hřebeni vlny. Pro mě je to uklidňující.
Měla jste vy odvahu žít?
Intuitivně ano, zvlášť v mládí. Do určité míry to mám dodnes. I tenhle byt je výsledkem toho, že jsem do toho šla bez ohledu na to, jak to ufinancuju. A přesně když jsem měla na první splátku, přišla práce, kterou jsem nečekala.
Když si člověk dopředu neřekne „to nejde“, „kdo by se dostal do Japonska“, tak se nezbaví šance. Často, kdybych si víc uvědomila riziko, byla bych opatrnější, ale nakonec by to tak nebylo. Byla jsem dost odvážná. Ne vždycky to mělo hladký konec, mohla jsem se některým situacím vyhnout, ale stálo to za to.
Které situace máte na mysli?
Odchod do Berlína. Kompletní nejistota: ztráta jazyka, přátel, ekonomické jistoty. Nechápání systému v prvních týdnech a měsících. Ale bylo to vědomé rozhodnutí. Dokumentovala jsem si to: psala deník, fotila. To mělo samo o sobě smysl. Krok po kroku jsem se dostala z bezvýchodné situace někam, kde jsem začala chápat systém. Jazyk jsem měla za tři měsíce, teď mluvím plynně německy.
Kdybych si řekla „Ježíšmarja, co tam budu dělat“, tak bych do toho nešla. Německo bylo tehdy v recesi, nebyla jsem emigrant, neměla jsem podporu.
Jak důležitá pro vás byla ekonomická jistota?
Musí se rozlišit doba totality – byli jsme na tom podobně a člověk potřeboval míň peněz, pokud nechtěl konzumní život. V prostředí alternativních lidí, kde jsem se pohybovala, byly peníze nedůležité. V nové době už to nejde, člověk musí řešit ekonomiku a poplatit, co má. Není to legrace, ale není to důvod k panice. Nezajímá mě mít velké hmotné statky. Ráda si ale dopřeju a zajdu na dobré jídlo.
Foto Libuše Jarcovjáková
Foto Libuše Jarcovjáková
Foto Libuše Jarcovjáková
Když si půjčím název vašeho filmu – už jste, kým chcete být?
Naštěstí nevím. Dává mi to pocit flexibility. Kdybych to měla vědět, tak mi to přijde všechno strašně definitivní. Samozřejmě nemám takové pochybnosti jako v mládí, ale myslím si, že by se člověk neměl úplně spoléhat na definitivní názor.
A když se zaměřím na tu část, kým chcete být?
Chci být člověkem, co si zachová kritickou mysl a mysl, která je schopná vnímat rozmanitost světa.
Jak byste svůj stav teď popsala? Je to vyhoření?
Je to především deprese. Uvědomila jsem si to, když jsem dostala nové léky. Cítím naději. Jakmile cítím naději, i když to ještě nezabírá, nepřipadám si tak vyhořelá. Najednou cítím, že život může mít smysl – a tím pádem i práce.
Z prázdnoty se těžko něco vyškrabává. Když jste prázdná, můžete mít pocit vyhoření. Únava byla spíš z promoakcí než z investice do filmu. Ve filmu jsem byla relativně chráněná. Obrovský díl práce odnesli Klára Tasovská, Lukáš Kokeš a Saša Kašejev: dva roky ve střižně od rána do večera.
Cestování, enormní cestování – festivaly, promítání doma i v zahraničí, rozhovory.
Kde všude jste byla?
V Evropě na mnoha místech: Basileji, Varšavě, Berlíně, Londýně, Palmě de Mallorca, na Slovensku dvakrát, Vídni, Stockholmu dvakrát… a další. A pak ve Státech. Cestovala jsem i dřív, ale teď to bylo mnohem víc.
Čím si vysvětlujete ten zájem?
Obrovsky mě to překvapilo a myslím, že nejsem sama. Je to skvěle udělaný film – autentický, pravdivý, příběh někoho, kdo říká hluboký osobní prožitek. Doufám, že i fotka. V Evropě byl důležitější děj, v Americe velký důraz na fotografie. Film je inovativně udělaný. Člověk, který se ošívá, jestli vydrží sled fotek, je po pár minutách chycený. A samozřejmě jsou lidé, pro které je to mentálně cizí – mají právo se nenutit. Ale velké množství lidí to vnímalo jako obohacující.
Vaše práce působí velmi intimně. Jaké bylo otevřít intimitu veřejnosti?
Relativní izolovanost mi dovolila věci fotit, protože jsem vůbec nepředpokládala, že se někdy stanou veřejným majetkem. Díky tomu jsem měla svobodu. Když přišlo, že se to dostane do širokého povědomí, musela jsem zvažovat. Ne poprvé, řešila jsem to už u knížky Černé roky (2017), kterou vydala Bára Baronová.
Teď jsem to zvažovala znovu s vědomím, že to uvidí ještě víc lidí. U cizích lidí v intimních situacích jsem musela mít souhlas. U fotek mého exmanžela jsem měla svolení Františka, je tam dvakrát úplně nahý. Uvažovala jsem tak, že věci, které říkám, jsou univerzální. Co je nejvíc soukromé, bývá nejuniverzálnější.
Musela jsem se od toho odosobnit a říct si, že už to není moje, že to nevlastním jako autorka. Rozhodla jsem, že v tom filmu nemůže být cenzura, jinak to nebude fungovat. Věřila jsem Klářině citlivosti, stejně jako věřím Lucii Černé, když pracuji s pozdními intimními fotkami. Často mi to příjemné není, ale říkám si, že je tu vyšší zájem a je potřeba s tím pracovat vědomě.
Jak poznáte, že už je to příliš blízko, nebo že musíte jít blíž?
Je to empatií. Neudělala bych fotky, které někoho zraňují nebo jsou eticky problematické. V 80. letech platila jiná pravidla pro zveřejňování než dnes. V intimních věcech „jeden na jednoho“ je zásadní vlastnost: common sense (selský rozum, pozn. redakce). Lidé, kteří ho mají, intuitivně poznají, co už je moc a co neukazovat. A já s těmi lidmi komunikuju; je to otázka konsenzu, výměny energií.
Říkala jste, že i dnes jde dělat tenhle typ fotografie. Jak?
Když se napojíte a člověku to něco přinese. Podstatné je, že ho nefotíte proto, abyste ho exploatovala (využila či zneužila, pozn. redakce), ale že i ten člověk z toho má důležitý zážitek. Formuluje myšlenky, stylizuje se, cítí hodnotu.
Studentům jsem dávala úkol fotit neznámého člověka kvůli komunikaci, aby byli nucení navázat kontakt. Měla jsem studenta, co jezdil tramvají, pokaždé se seznámil s nějakou babičkou, povídal si a často byl pozvaný do bytu. Vznikly hezké a zajímavé fotky. A byli lidé, kteří to nezvládli.
Foto Eliška Sattler
Co pro vás obvykle je „v tom hrnci“, ze kterého se dá vyškrábnout? A proč to nejde, když je prázdný?
Zvědavost, lidství, kontakt. To jsou správné ingredience na dobře uvařené dílo. Když jste prázdná nádoba, jak vás mají lidé zajímat? Oni z vás musejí něco cítit. Musí být výměna. I u „křoví“, které mě zaujme světlem, je interakce.
Pamatuju si situaci v kavárně, kdy číšnice měla velký dekolt a tetování. Dala jsem si jednu kávu, druhou a sbírala odvahu se zeptat, jestli ji můžu vyfotit. Nakonec jsem řekla, že mě strašně zajímá, co má vytetované. Odhrnula dekolt a bylo tam: „Soudit může jen Bůh.“ Hrdě se dívala. Kdybych byla prázdná, neudělám to a ona nezareaguje. Je to napětí, vibrace – ne jen slova. Ale člověk musí být v kondici. Když je mizerně, zaklapne smysly a chce rychle domů. To je prázdnota depresí. Říkám tomu, že se schovám do nory.
Dělala jste kariéru životem?
Rozhodně ne networkingem. Vernisáže a podobně nejsou pro mě, objevím se někde spíš výjimečně. Do určité míry je užitečné někde se ukázat a prohodit pár slov a jít, ale nebudovat kariéru. Životopis mě nezajímal. Mám velké těžiště života z doby před revolucí. Formativní léta byla předtím.
Doba se mění strašně rychle. Studentům říkám, aby fotili věci bezprostředně kolem sebe, protože to zmizí. Fotografie má historický činitel: zaznamená věci, které rychle mizí. Podívejte se na své dětské fotky. Mají půvab, protože je to jiná doba. Nostalgie přijde až časem. Fotografie je velký terapeutický nástroj.
Tento náš rozhovor doprovází únorové číslo časopisu Forbes zaměřené na výběr 30 pod 30. Co byste chtěla předat mladým lidem?
Chtěla bych, aby byli osobní. Dnes je moderní slovo „autentický“, ale v podstatě musejí dělat věci, které milují. Když dělají věci proto, aby se někomu líbili, nebo protože je to moderní, tak to z větší části nebude ono. Baví mě projekty, které jsou prožité a živé. Fotku nejde jen vykalkulovat hlavou. Je to kombinace: přemýšlet, proč to dělám, rozumět tomu, prožít to srdcem a něco cítit. To se snažím předávat a nevím, jak moc se mi to daří.
