Mimořádný rozhovor se slovenskou zpěvačkou Janou Kirschner o tom, jaké to je, ukončit po třiceti letech jednu nevýhodnou smlouvu, o bolestných rozchodech i radostných shledáních. O začínání nanovo, o penězích, ziscích i ztrátách, o investicích do umění i nemovitostí a o prodavačkách rtěnek na Instagramu.
Rozhovor s populární slovenskou zpěvačkou pořídili kolegové ze slovenského Forbesu v létě tohoto roku v Praze. Je to rozhovor v mnoha ohledech zvláštní.
Zpěvačka, mimořádně oblíbená i mezi českými fanoušky, v něm zajímavě a velmi otevřeně mluví nejen o své branži, o lásce ke skládání hudby, o nejrůznějších zákrutech své pozoruhodné kariéry, o svém nabitém diáři, ale také o penězích a svém vztahu k nim, o tom, do čeho a zda je investuje, ale i o tom, proč asi nikdy nebude jedním z nejlépe placených umělců v česko-slovenském regionu.
„Jsem přece žena,“ konstatuje suše zpěvačka, která patří k několika málo osobnostem, jež si i po čtvrtstoletí v turbulentní branži uchovaly životní nadhled, racionální přístup – a zůstaly zcela nohama na zemi.
Foto Jakub Gulyás
V jaké životní etapě jsme vás právě zastihli?
V úplně rozlétané. Protože jsme oba s Eddiem muzikanti (Eddie Stevens je Janin partner, otec jejich dvou dcer a renomovaný britský hudební producent, pozn. red.), vypadá to často třeba tak, že je pondělí, on se vrací z amerického turné a já ve středu ráno letím do Prahy. Takhle se střídáme, dělíme se o povinnosti, máme společný kalendář. Já vidím, kde je on, a naopak. Teď nám taky udělala radost dcera, když ve škole vyhrála běžecký závod. Snažíme se žít takový obyčejný život v našem neobyčejném světě.
Jak často létáte mezi Londýnem, Prahou a Bratislavou?
V současné době je to každý týden. V letadle přepínám hlavu do jiného režimu, snažím se vizualizovat povinnosti, protože jakmile přistanu, spustí se přesně nalinkovaný maraton. Řekněme, že během osmačtyřiceti hodin musím zvládnout studio, zkoušku, koncert a někdy i focení, takže se snažím co nejlépe využít každou minutu. Do hotelu přijíždím kolem půlnoci a téměř vždy odlétám domů hned prvním ranním letem, abych byla doma na snídani.
Vizualizujete si své povinnosti? Co to znamená?
Ano. Letadlo je pro mě jakýmsi meditačním prostředkem. Je to čas, kdy jsem jen já. Přicházím tam na nejlepší myšlenky, někdy poslouchám demosnímky, píšu texty. Shrnuju si a vizualizuju věci, které mě čekají. Mít plán nebo představu mi hodně pomáhá. Samozřejmě se nedá vždycky všechno naplánovat, ale je důležité být připravený a vyhnout se zbytečnému stresu.
Ale i vás může něco vyvést z míry, nebo ne?
Jistě. Nedávno jsem například vstávala v půl páté ráno, v půl osmé jsme odlétali z Londýna z Heathrow a za hodinu jsme byli zase zpátky. Nad Belgií nás otočili, protože se letadlu porouchal radar. Na festivalu Pohoda jsme zase byli nuceni kvůli silné bouřce opustit pódium doslova pár minut před koncertem.
Tým dvaceti lidí, kteří přijeli ze Ženevy, z Londýna, Prahy, Bratislavy, východních Čech. Dva měsíce příprav a nakonec to příroda zařídila jinak. Ale život jde dál a je důležité mít kolem sebe dobrý tým, který vás v těžkých chvílích podrží.
Máte v životě ráda improvizaci?
Mám, hlavně na pódiu vedu své muzikanty k tomu, aby nehráli jen schémata a akordy písní, ale aby se snažili vzájemně poslouchat, tvořit, a především hrát hudbu. Pro mě je improvizace velkou součástí života. Když jsou však povinnosti kolem dětí nebo dané pracovní termíny, musí jít improvizace stranou. Začala jsem žít v mnohem plánovanějším prostoru a čase než dříve.
Pro mě je improvizace velkou součástí života.
Myslím, že improvizací bychom mohli nazvat i způsob, jakým přecházíte mezi popem a svými artovými projekty. Musíte balancovat mezi těmito dvěma oblastmi, aby to mělo i ekonomický smysl?
Přesně tak. Na jedné straně je spousta věcí, které se mi na světě popu nelíbí – to, že jsi na očích, celá země tě zná, protože tvoje písničky už jsou i v čítankách…
Jste v čítankách? Odkdy?
Už delší dobu, například Pokoj v duši se učí už děti na základních školách. Je to milé, ale zároveň je to obrovská zodpovědnost. Pro mě je umění na prvním místě, to jsem já, ve své podstatě introvertní člověk. Miluju hrabat se v hudbě, dumat, objevovat něco nového. Pop to úplně neumožňuje, je to rozjetý rychlík. Není tam čas na dlouhé přemýšlení, potřebujete napsat „catchphrases“ a velký refrén.
Když to děláte dobře, dokáže vám to přinést finanční svobodu, takže jsem nezavrhla ani svou popovou minulost. Navíc si myslím, že ty písničky jsou kvalitativně stále dobré, a co mi vygeneruje popová stránka, investuju do té umělecké. Ve výsledku jedna část živí tu druhou. Zisk je často minimální, ale přináší mi to radost a vnitřní uspokojení.
Klíčovým zdrojem příjmů jsou dnes pro vás zřejmě koncerty. Veřejné i ty soukromé, třeba vystoupení pro privátní klientelu.
Je to tak. Naše zisky se zúžily na koncerty. Kdysi byly slušné výdělky například i z prodejů alb, tedy pokud jste neměli podepsané špatné smlouvy s velkými gramofirmami, což jsme bohužel vesměs všichni měli. Prodávali jsme statisíce alb, ale vydělávali jsme peanuts, malé směšné buráčky, jak se pěkně říká anglicky. Měli jsme jen několik procent, nebylo to ani v desítkách. Směšné sumy.
Konkrétně?
