Mimořádný rozhovor se slovenskou zpěvačkou Janou Kirschner o tom, jaké to je, ukončit po třiceti letech jednu nevýhodnou smlouvu, o bolestných rozchodech i radostných shledáních. O začínání nanovo, o penězích, ziscích i ztrátách, o investicích do umění i nemovitostí a o prodavačkách rtěnek na Instagramu.
Rozhovor s populární slovenskou zpěvačkou pořídili kolegové ze slovenského Forbesu v létě tohoto roku v Praze. Je to rozhovor v mnoha ohledech zvláštní.
Zpěvačka, mimořádně oblíbená i mezi českými fanoušky, v něm zajímavě a velmi otevřeně mluví nejen o své branži, o lásce ke skládání hudby, o nejrůznějších zákrutech své pozoruhodné kariéry, o svém nabitém diáři, ale také o penězích a svém vztahu k nim, o tom, do čeho a zda je investuje, ale i o tom, proč asi nikdy nebude jedním z nejlépe placených umělců v česko-slovenském regionu.
„Jsem přece žena,“ konstatuje suše zpěvačka, která patří k několika málo osobnostem, jež si i po čtvrtstoletí v turbulentní branži uchovaly životní nadhled, racionální přístup – a zůstaly zcela nohama na zemi.
Foto Jakub Gulyás
V jaké životní etapě jsme vás právě zastihli?
V úplně rozlétané. Protože jsme oba s Eddiem muzikanti (Eddie Stevens je Janin partner, otec jejich dvou dcer a renomovaný britský hudební producent, pozn. red.), vypadá to často třeba tak, že je pondělí, on se vrací z amerického turné a já ve středu ráno letím do Prahy. Takhle se střídáme, dělíme se o povinnosti, máme společný kalendář. Já vidím, kde je on, a naopak. Teď nám taky udělala radost dcera, když ve škole vyhrála běžecký závod. Snažíme se žít takový obyčejný život v našem neobyčejném světě.
Jak často létáte mezi Londýnem, Prahou a Bratislavou?
V současné době je to každý týden. V letadle přepínám hlavu do jiného režimu, snažím se vizualizovat povinnosti, protože jakmile přistanu, spustí se přesně nalinkovaný maraton. Řekněme, že během osmačtyřiceti hodin musím zvládnout studio, zkoušku, koncert a někdy i focení, takže se snažím co nejlépe využít každou minutu. Do hotelu přijíždím kolem půlnoci a téměř vždy odlétám domů hned prvním ranním letem, abych byla doma na snídani.
Vizualizujete si své povinnosti? Co to znamená?
Ano. Letadlo je pro mě jakýmsi meditačním prostředkem. Je to čas, kdy jsem jen já. Přicházím tam na nejlepší myšlenky, někdy poslouchám demosnímky, píšu texty. Shrnuju si a vizualizuju věci, které mě čekají. Mít plán nebo představu mi hodně pomáhá. Samozřejmě se nedá vždycky všechno naplánovat, ale je důležité být připravený a vyhnout se zbytečnému stresu.
Ale i vás může něco vyvést z míry, nebo ne?
Jistě. Nedávno jsem například vstávala v půl páté ráno, v půl osmé jsme odlétali z Londýna z Heathrow a za hodinu jsme byli zase zpátky. Nad Belgií nás otočili, protože se letadlu porouchal radar. Na festivalu Pohoda jsme zase byli nuceni kvůli silné bouřce opustit pódium doslova pár minut před koncertem.
Tým dvaceti lidí, kteří přijeli ze Ženevy, z Londýna, Prahy, Bratislavy, východních Čech. Dva měsíce příprav a nakonec to příroda zařídila jinak. Ale život jde dál a je důležité mít kolem sebe dobrý tým, který vás v těžkých chvílích podrží.
