Nedávno jsme zveřejnili letošní výběr 7 nad 70, v němž oslavujeme české osobnosti, které už oslavily minimálně sedmdesátiny, ale o svůj pokročilý věk se nestarají a stále se aktivně věnují byznysu, kultuře, umění a řadě dalších věcí. Poprvé se v něm objevil také Michal Horáček a při té příležitosti vám odemykáme velký rozhovor, který jsme s ním vedli loni v srpnu.
Na terase, která vypadá trochu jako kapitánský můstek, se nabízí výhled za miliony dolarů. Vlevo Týnský chrám, kousek od něj svatý Jakub, za řekou malostranský Mikuláš a Pražský hrad. Kam se podíváte, krása a historie.
Přesně to teď zaměstnává Michala Horáčka. Uprostřed staré Prahy se narodil a teď tu žije. Výrazná a renesanční postava posledních dekád by dokázala hodiny vyprávět o baroku, gotice i rokoku – však se k něčemu z toho taky dostaneme.
Ve vyprávění klenutém a rozvětveném jako barokní oltář přijde řeč ale i na starou partu v české kotlině, na jízdu maybachem, islandskou banku a cestu za štěstím.
Michal Horáček oslavil v červenci sedmdesátku, ale k bilancování má daleko. Znovu začal studovat, tentokrát dějiny umění. Už zase si stoupl do fronty na vzdělání, už zase dělal přijímačky, už zase chodí na zkoušky a dostává jedničky.
„Vzali mě tam a jsem v těžký situaci, protože by bylo strašně trapný pro ty profesory, kteří jsou vesměs o dvacet let mladší než já, aby mně říkali: ‚No teda Horáček, s odřenejma ušima.‘ Takže já se vždycky musím připravit, aby to bylo tak, že mi můžou říct: ‚Jo, to jsme si o tom dobře promluvili.‘ Abych tam někomu nezabíral místo, když berou jednoho z deseti.“
A do téhle školy se dostal tak trochu kvůli téhle písničce: „Zem, která nemá své nebe, ztratila všechno – i sebe. Zarůstá pastvou jen pro oko… Proč jsi tak vzdálené, v perutích oděné baroko?“
„Připravoval jsem se na úplně jinou fakultu. Ale pak mě náhodou potkal jeden člověk a říká: ‚Víte, ta vaše píseň, to Baroko, to je pro mě. Věnuju se baroku, já jsem barokář.‘ To mě zaujalo a říkal jsem, vidíte, to bych mohl studovat. ‚No to byste mohl, ale musel byste udělat přijímačky,‘ řekl on.“
Byl to ředitel Ústavu pro dějiny umění Richard Biegel, Horáček přijímačky udělal, i když nemohl najít maturitní vysvědčení, které po něm chtěli, a musel ho nahradit doktorátem z antropologie. Teď studuje Horáček třetí ročník, píše bakalářskou práci, ve které bude hrát hlavní roli archanděl Michael, a bere zároveň prospěchové stipendium 770 korun i starobní důchod.
Jakou máte motivaci ke studiu? Protože cynik by mohl říct, že ve vaší kariéře už vám to nijak nepomůže….
No mně to teda úžasně pomůže! Učím se novou řeč, ty stavby, třeba tady v Praze, to jsou slova, věty. Naučit se novou řeč a používat ji, odkrýt si jejím prostřednictvím úplně nový sféry, zejména tam, kde jste doma! Najednou slyšíte ty příběhy a vidíte jejich cesty… To je přece něco úžasnýho, tady je gotika, tamhle máme baroko – fantastický –, tamhle secesi a všechno mezi tím.
Rozumím, učíte se novou řeč, vidíte teď kolem sebe jiné věci, ale vy byste nemusel dělat nic.
No to by bylo hrozný, dělat nic! Nic dělá mrtvola. Já považuju za velké privilegium ve svém životě, že můžu dělat něco, co mám opravdu do hloubky rád. Kdo to může jen tak říct? Přece trávíme život i tím, že děláme věci, který nemáme rádi. A musíme je udělat, je to v pořádku, je to legitimní, ale není to ta čirá radost.
Já jsem se teď dostal do takový čirý radosti se vším všudy. Teď jsem třeba psal esej o Haasově obchodním domě na Příkopech. Jen taková malá věc jako napsat osmistránkovou esej, srovnat to, že v té době stavěli v Paříži obchodní dům Le Bon Marché, stavěli ho přesně na tomhle principu, na industriální architektuře. A jak to bylo s Crystal Palace v Londýně a v Chicagu…
A najednou se to dostalo do Prahy a i ten Haasův obchoďák ukazuje, jak jsme se taky chtěli podílet na světovém dění a chtěli jsme říct, že ta naše otázka není jenom ta národní, ale že chceme být součástí Evropy a světa. Do tohohle přece musel někdo investovat, někdo musel pozvat slavného architekta své doby.
A těší vás, když to děláte?
Mě to hrozně těší. Já se těším na zkoušky.
Jak se tedy máte? Teď?
No já se mám úplně úžasně. Nejlíp v životě vlastně. Protože… já vám řeknu ještě proč. Protože když jsem podstoupil prezidentskou kandidaturu, začal jsem najednou cítit, že žijeme v atmosféře žvástu. Všechno musí být rychlý a takový titulkový a omezuje se to na šlehy bičem, který jen mlasknou a zmizí.
Nedostaneme se k ničemu do větší hloubky. Je to vlastně ubíjející – a tohle je můj protijed. Můj protijed proti žvástu. Vážné, seriózní, solidní, nepovrchní prostředí, kterému nechybí hloubka, ale ani žert a humor… Kde to dneska vezmete?
„I kmet na barvotisku volá z hory Říp: Není to tu špatný, ale mohlo by tu být i líp…. A přesto dá mi doutník a říká: Klidně kuř! Není to tu valný, ale mohlo by tu být i hůř… “
Hapka a Horáček tohle zpívali a říkali v roce 2001. Dvacet jedna let poté se po bytě Michala Horáčka prohání pes Johnny, řečený Čenda, jedenáctiletá dcera Julie, nejmladší ze tří dětí, zrovna přinesla vysvědčení.
Otec Michal, který se udržuje i kvůli ní ve formě, aby mohl třeba vystoupat na kopec plný soch kousek od Mělníka, ji chválí. A on coby potomek slavného rodu, v němž je třeba nositel Nobelovy ceny Jaroslav Heyrovský, musí být spokojený.
A je? Jak vidí novinář, textař, člověk, který hrál důležitou roli v sametové revoluci a před ní, okusil všechny chutě totalitního režimu včetně krátkého pobytu v ruzyňské věznici, Česko dnes?
Jak ho vidí prezidentský kandidát, který dostal v minulých volbách téměř deset procent hlasů? Kam Česko patří a kam směřuje?
Jak vidíte dnešní Česko? Jak se podle vás změnilo?
Krátká vzpomínka. Když jste za komunismu žádal, že chcete někam jet, přišla vám jen jedna věta, bez vysvětlení: „Zamítá se. Váš výjezd není v souladu se zájmy ČSSR.“ A to je celý, to je všechno. Takže já jsem dodnes strašně vděčnej a šťastnej, že je to už úplně jinak. Jak můžu říct něco jiného, když se během mého života moje země dramaticky změnila k lepšímu? To je první věc.
Druhá plyne z toho, že jsem projezdil stovky míst. Buď během kampaně, nebo předtím, když jsem uváděl svý recitály. Navštívil jsem opravdu velkou spoustu míst a většina z nich se za tu dobu, dejme tomu 33 let, dramaticky zlepšila. Dramaticky.
Ani bych nemusel jezdit do všech těch míst, stačí se projít tady po městě. To je jasný i tady od nás: přes Staroměstský náměstí tady do Karlovy ulice, Liliovkou, na Betlémský náměstí… Já si dobře pamatuju, jak byly ty domy na odpis. Ty stavby, který jsou dneska zase překrásný a obdivují je lidi z celýho světa.
A na některých těch menších městečkách a vesnicích je to vidět možná ještě víc. A s tím se pojí i to, že na rozdíl od Pražáků jsou lidé, kteří jsou ve Strážnici nebo Lanškrouně nebo kdekoli jinde, pyšní na to, že se jim to povedlo. Oni to vidí.
Vidí to skutečně?
Vidí. Ta místní pýcha je velká. Oni si můžou stěžovat na politickou situaci, taky je mezi nima hodně lidí, kteří volí třeba Okamuru nebo tak, ale na to svoje místo jsou hrdí. A je pěkné tu místní hrdost vidět.
Takže vy to vidíte všechno optimisticky?
Ne, úplně ne. Teď jsem řekl hezké věci. My jsme ale taková země, no, něco mi na ní pořád chybí. Tak to ale bude vždycky. My jsme tak určeni, kulturně-antropologicky, žijeme tady několik tisíc let, dávno předtím, než sem přišli Slované.
Žijeme tady v něčem, co Seifert nazval „voliéra Čechy“. Prostě uprostřed tý kotliny, za nevysokými horami a nemáme moře. Ten, kdo má moře, každý den vidí horizont, dálku a že vydat se na moře není jen tak. To my v sobě nemáme. My tady za těmi horami nechceme nic víc než se cítit v bezpečí.
O tom svědčí i to, kolik máme – nebo spíš nemáme – světových podnikatelů… To byly výjimky, třeba Baťa, Křižík, Kolben a tak. My nejsme ti, kteří jsou kulturně určeni k velkým výbojům.
My jsme velcí jako Nizozemsko, ale mentalitu máme úplně jinou, že ano.
Holanďani nejenže mají moře, ale museli pořád bojovat o svou existenci, protože část jejich země je nižší, než je hladina moře, takže tam museli po celá staletí stavět hráze. Ale platí, že společnost těch lidí, kteří si museli vlastním potem všechno vydělat, je založena na přemýšlení, podnikání, zkoušení, obětech.
Podobně jako třeba skandinávský země. Na rozdíl od Španělska, které po dobytí jihoamerických říší získalo obrovské zdroje zlata, stříbra… a ty jim zaplatily všechno, co člověk mohl jenom chtít. Jenže Španělsko se pak přestalo rozvíjet. Ne proto, že bylo chudý, ale že bylo tak bohatý. To je přece paradoxní. Čím bohatší stát, tím hůř na tom byl se svou budoucností.
A teď je na tom stejně i Rusko. Mělo obrovské zdroje, mohlo jen prodávat a nic nemuselo vyvíjet samo. Proto ztratilo budoucnost. Uvědomilo si to, a chtělo ji získat výbojem…
Takže my máme vlastně trochu štěstí, že jsme tady neměli naftové doly ani bohatství, které plyne z moře. Tam, kde jsou ryby, prostě nehladujete. My tyhle zdroje nemáme, a tak nám nezbývá než být učenliví a šikovní. A jsme, jen patříme k těm, kteří se ve svých ambicích nakonec vždycky ukrotí.
A myslíte, že to tak budeme mít napořád?
Nevím, co je napořád. Ale máme to tak geograficky a kulturně a doteď to tak platilo. Možná že to není nafurt, možná že být v suchu za horami
v 16. století je něco úplně jiného než tam být v 21. století.
Možná že už je to jedno. Lidé, zejména ti nejchytřejší, můžou studovat v zahraničí. Dřív se chodilo takzvaně na zkušenou a to bylo do Vídně. Teď můžete jet na zkušenou do Argentiny nebo kamkoli. Takže se nám ta perspektiva být za horami pomalu vytrácí.
No ale nezůstává to v nás nějak?
Nějak určitě ano. Když se ptáte na obecnější antropologický pohled, ten jsem se teď snažil nastínit. Ale to je dáno i geneticky, když se zkoumají hroby, zjišťuje se, že lidi jsou pořád stejní. My jsme neuvěřitelně stará parta…
No ale tady přichází taková zvláštní věc, kterou bych si dovolil navrhnout jako spekulaci ze svých studií umění. Jednak v umění proběhla taková zvláštní doba. Po období baroka, jehož substrátem byla hluboká víra a nutnost katolíků bojovat proti protestantům a které se postupně vyčerpalo, přišlo v letech 1740 až 1780 něco, co se jmenuje rokoko.
A to rokoko vlastně nikam nesměřuje, to jsou slavný obrazy na houpačce. Je to takové dostaveníčko, líbánky v altánku. Nic. Ale!
Ale?
Ale je to zajímavý, svědčí to o tom, co je psáno i v preambuli Ústavy Spojených států, kde se říká, že nejenže lidé jsou stvořeni sobě rovni, ale také že každý musí mít možnost, aby šel za štěstím. „To pursue happiness.“ Dřív nikoho nenapadlo, že by se do právního dokumentu dávalo něco jako právo na štěstí. A to je přesně rokoko, protože co my chceme? My chceme to štěstí.
A takhle jsme to měli před covidem. Po dramatických událostech devadesátých let bylo prvních patnáct let nového tisíciletí hotové rokoko. Jako na houpačce. Protože co my vlastně chceme? Předtím jsme to věděli, chtěli jsme se třeba zbavit bolševika nebo nastolit tržní hospodářství, dostat se do Evropské unie, do NATO. A pak už bylo jenom to pursue happiness, nic víc.
A je to málo?
No ne, to je právě ta otázka – je to málo? Nebo není to nakonec to nejlepší? Snažíte se o to, ať se vaše děti hezky smějí, jsou zdravé, mají zajímavé hračky, někam jezdíte, pustíte si něco na Netflixu. Všechno je to bezpečné, a tak má část společnosti i pocit, že si může zvolit i úplně nekompetentní politiky, a to prostě proto, že s nimi tutově bude sranda.
Od nich se slibovalo, že s nimi bude alespoň nějaké drama.
Drama je asi příliš silné slovo, spíš takové vzůšo. Ale jestli se nudíme, může to svědčit o tom, že náš systém je dostatečně robustní, takže co bychom si nezvolili toho Trumpa, co bychom si nezvolili toho Zemana. Proč ne, systém to vydrží a my se pobavíme. Takhle si to můžu vysvětlovat, ale třeba se pletu.
To je zajímavá teorie. A vidíte, kdyby se vám to bývalo povedlo v minulé prezidentské kampani, tak by vám letos končil mandát. Když se na to díváte zpětně, proč se to nepovedlo?
To má řadu důvodů. Můj první omyl byl v přesvědčení, že při takových kampaních jde o to, pěkně si všechno promyslet, prostudovat, provázat, být připravený. Vzděláváte se, studujete a najednou vás třeba napadne, jak je to s těmi malými jadernými reaktory, nebyla by to cesta? A jdete za někým, kdo je v téhle oblasti odborník, a on vám o tom udělá dvouhodinovou přednášku.
A vy jste se na to takhle připravoval?
Já jsem se takhle připravoval. Chyba to svým způsobem není, jestli někdo kandiduje na tenhle úřad, má být podle mě na tyto otázky připravený. Ale ve finále o to vůbec nejde. Dokonce vás to i zdrží.
Vy totiž naopak potřebujete to nejjednodušší. Trump – Make America Great Again. Zeman – Zastavte Drahoše a migraci. To je úplně o ničem. Jenže moje zkušenost je, že prakticky ani nikdo nechce, abyste něco věděl.
Dokonce ani program nikoho nezajímá – pracoval jsem na něm s týmem dva měsíce, jenže Miloš Zeman žádný nepředstavil, pan profesor Drahoš taky ne a nechal se slyšet: „Lidi mi říkají: Vy jste naším programem, pane profesore.“ A vida, fungovalo to.
Takže můj první omyl byl, že to bylo příliš složitý. A ten druhý, že jsem se nikdy ani nepokoušel dávat zakázky nějaké agentuře, která sleduje veřejné mínění.
Vy jste neměl žádná čísla?
O to nejde, protože nejde o skutečný stav věcí. Jde o dojem. Hlavně aby se dostalo do titulků v novinách: tenhle člověk má 22 procent na samém začátku, takže má šanci. Vytvoříte virtuální realitu, která pak ovlivní skutečnost. Ne váš program, ale vaše čísla se v průzkumech sledují. A další věc.
Co znamená povedlo, nepovedlo? Já jsem musel dát, a proto jsem i kandidoval, něco osobitého, co by žádný jiný kandidát nemohl dát. A já jsem dal takový bláznivý, až ad absurdum dovedený principy. Nefungovalo to, a přesto si myslím, že to je správně a má to být. A mrzí mě, že to daleko víc nereflektovali třeba lidi v médiích.
Co máte na mysli?
Například jsem předložil několik desítek stran lékařských zpráv. Cholesterol… všechny tyhle údaje. To nikdy nikdo nedal. Zveřejnil jsem naprosto důkladný přehled o svých finančních záležitostech. Já tam dal i svoje ojetý auta.
Uvedl jsem záznam ze studií, přehled známek za všechny zkoušky… Ať je jasné, že jsem studoval poctivě. Odpovídal jsem i na otázku, kdo mě platí. No nikdo, platil jsem si to komplet sám, to bylo až absurdní.
Proč jste se do takového „striptýzu“ pustil?
Kvůli přesvědčení, že o politickém kandidátovi by měl volič vědět co nejvíc. Ušetří to často šeredná zklamání a prospěje demokracii, protože té se nedaří ve tmě, ale v co největším světle. Myslím, že to mělo nastavit i nějakou laťku ostatním kandidátům.
Nikdo to po nich ale nechtěl. A oni sami, proč by to dělali? Ale je to moje chyba? Měl jsem se raději věnovat něčemu jinému? Možná. Z hlediska svědomí mě to ale nemrzí, představil jsem takového kandidáta, jakého bych sám chtěl.
To všechno je pokus o odpověď na to, proč se to nepovedlo. Na jednu stranu zisk těch 470 tisíc hlasů, 9,2 procenta z hlediska parlamentních voleb, co by za to daly ČSSD, KSČM a Trikolóra dohromady. Ale omluva to není, protože to je jiný druh soutěže. V téhle vítěz bere všechno, takže úspěšný byl jen Miloš Zeman.
A mrzí vás to?
Ne, Petře, mě nemrzí to, že mi lidé nedali víc hlasů. Samozřejmě když do něčeho jdete, tak chcete, aby se stalo to, co jste si vytknul. A toho jsem nedosáhl. Ale já jsem z toho jako člověk strašně moc získal.
Když jsem totiž cestoval po těch městečkách, viděl jsem tolik dobré vůle a úsilí, které dokážeme vyvinout! Ono je snadný dívat se na titulky typu: tamhle někdo někoho zase okradl. Ale ta dobrá vůle a úsilí je tam den za dnem a nikdy se to do žádných titulků nedostane.
Takže čím víc se na to dívám s odstupem, tím míň mě to mrzí a tím víc jsem rád, že jsem do toho svého života přidal tuhle zvláštní kapitolu a že jsem si to zažil, intenzivně. Byla to nesmírně nákladná poznávací cesta, safari – jedete místy, která jste nikdy nenavštívil, a vnímáte stvoření, která jste ještě nikdy neviděl.
Nechci to shazovat, ale něco takového to bylo. A teda hrozně drahé safari, za těch čtyřicet mega. Ale hodně mi to pomohlo v tom, abych líp rozuměl vlastní zemi.
Letos máme další prezidentské volby. Oslovil vás někdo z kandidátů, že by s vámi chtěl sdílet vaši zkušenost, abyste mu třeba radil?
Jistě. A nejen to, hlavně se teď angažují moji lidé, kteří se mnou kampaň dělali. Jeden z nich, kterého nemůžu jmenovat, nastoupil u pana generála Pavla. A druhý je Honza Králík, který se technicky staral o celou moji kampaň a teď vede kampaň paní rektorky Nerudové.
Ale i za mnou zašli dva kandidáti osobně. Abych to nepřecenil, oni spíš možná chtěli prachy. Protože když lidi říkají, že chtějí, abyste jim pomohl, tak z devadesáti procent chtějí, abyste jim pomohl finančně. Nicméně dobře, nikomu jsem žádné peníze nedal, ale rád jsem jim rozdal nějaké ze svých zkušeností.
A vy už víte, koho budete volit?
Ne. Já jsem doufal, že bude kandidovat Michal Kocáb, zejména v téhle době. Člověk, který toho strašně moc dokázal nejen v období sametové revoluce, ale ty jeho zásluhy jsou nedoceněný. My jsme měli jako země obrovský štěstí, že se to mohlo stát a že tu byl Michal Kocáb.
O pár let později by se to okno příležitosti zavřelo. Proč by odsud odcházelo sedmdesát tisíc vojáků a jejich rodiny? Vůbec se to nedoceňuje a já bych si pro to všechno, co dokázal, přál, aby to byl Kocáb. Ale už je dost pozdě, aby ohlásil kandidaturu, kde by sehnal těch padesát tisíc podpisů?
Každopádně ať už budu volit kohokoli, rozhodně to musí být někdo, kdo prosazuje proevropskou, prozápadní orientaci. Žádný politik mnoha azimutů, my máme jeden azimut: my jsme Západ, my jsme Západ, my jsme Západ.
Sleduju vás na Twitteru, detailně sledujete, co se děje ve válce na Ukrajině. Je to tak, že pořád každý den sledujete, co je tam nového?
Jen poslední dobou, já jsem předtím pět let na Twitteru nebyl, čtyři roky jsem nechodil na Facebook a nechybělo mi to, naopak. A teď jsem se vrátil kvůli Ukrajině, protože Twitter je dobrý zdroj informací.
Když si ho teď a tady otevřu… vidíte, tady jsou mapy bojišť, názory Ukrajinců a Rusů, rozbory a tak. A protože jsem měl státnici z ruštiny a umím s ní nakládat, tak si tam najdu dobré zdroje. A když umíte tohle, tak se naučíte rychle i ukrajinsky.
Hlavně to ale bylo osobní. Když začala válka, hned při první příležitosti jsme u nás doma ubytovali ukrajinskou rodinu, maminku, šestnáctiletou holku a čtrnáctiletého kluka. A když s nimi bydlíte, dostanete úplně jinou perspektivu.
To bych mohl popisovat hodinu. Jejich taťka bojuje na frontě, brácha taky, není to, jako když jedete do Česka na výlet a říkáte si: „Tak jo, tak jsme tady a dostaneme těch pět tisíc, v pohodě, bydlíme u Horáčka zadarmo.“ Zblízka jsem viděl, jak se ti lidé snaží být zdvořilí a snaží se vás přesvědčit, že jsou v pohodě, ale tak to vůbec není.
Protože se pak dozvíte, že kluk nepřetržitě plakal dva dny v kuse. To se ani nedá popsat slovy. V tu chvíli si představíte sami sebe, že tady jste na frontě, tady lítají bomby…
Mimochodem, jedna z věcí, které na mě zapůsobily, je, že jsme tady dokázali přivítat několik set tisíc lidí z jiný země, s jiným jazykem. A většina těch lidí bydlí v rodinách nebo na chatách, prostě u někoho z nás. Nějací Češi přišli a tohle nabídli. A to je povzbudivý.
Jenom je vidět, že jsou tím lidé už unavení. Ani na naší galavečeři se nepodařilo už vybrat na Ukrajinu žádný rekordní objem peněz jako na jaře. To bylo 28 milionů, teď už jenom milion, když Zdeněk Šoustal, který s Accolade předtím poslal přes třicet milionů, vydražil obraz. Jako by lidem docházela energie, ale i zdroje…
Ano, ani tomu nemohlo být jinak. Lidé jako pan Šoustal nebo já dali, co mohli, hned. Máte nějaké zdroje, které můžete použít, ale dojdou i vám. My jako země jsme dali strašně hodně, jsme na tom skvěle ve srovnání s takřka jakoukoli jinou zemí, a to jsme odvedli svoje.
A to, že nemůžeme dávat doslova pořád dál a dál, zejména v ekonomické situaci, která se zhoršuje pro nás všechny, není vůbec div. Ale nemyslím si, že to lidi už nebaví, prostě jsme dali, co jsme mohli.
Nemyslím, že by o konflikt na Ukrajině svět ztratil zájem, ono to ani nejde, protože tady větší drama není. Když vidíte třeba záběry z útoku na nákupní středisko v Kremenčuku, vidíte ty exploze a pak vidíte lidi, kteří tam chodí a hledají, jestli ta utržená ruka třeba patří vašemu pohřešovanému dítěti, tak není možné si toho nevšímat…
Mění se podle vás kvůli tomu, co se teď děje na Ukrajině, svět kolem nás?
Mění, ale k dobrýmu – zase zmíním ty dobrý věci. Tak zaprvé Severoatlantická aliance ukázala svou životaschopnost a svou důležitost. Hodně lidí si říkalo, no jo, zbraně, k čemu to je, myslíte si, že nás Rusko bude chtít dobývat? A teď to je smysluplné a získá to novou vitalitu a ráznost. To, co se stalo v roce 2022, ovlivní celé století.
Druhá věc: pro Ukrajinu jsou strašně zajímavý podmínky, který musí splnit pro přijetí do EU. Protože my sami víme, že nám to trvalo osm let a nebylo to vůbec jednoduché, ale pro Ukrajinu je to ještě důležitější a ještě obtížnější. Já čerpám z hovorů přímo s nimi, jsou strašně nespokojení se stavem korupce na Ukrajině.
A teď má ta země jedinečnou šanci si to udělat podle evropských not. Jestli se to stane, pak Ukrajina bude velmoc. A pro nás je důležitý, že se to centrum posune na východ, takže už tady nebudeme jen periferie. Polsko získá na důležitosti, pobaltské státy, které prokázaly svou životaschopnost v krizových situacích taky, a my s nimi.
To vidíte hodně optimisticky. Někteří naopak říkají, že proto se Východ oddělí, my budeme taková pěkná bariéra před Ruskem a spíš to posílí vliv Německa a toho starého jádra.
Já si to nemyslím, ale pochopitelně se můžu mýlit. Mám ten pocit, že pro Ukrajinu je dobrý, že musí splnit těžké, ale nutné podmínky a že se jejich politická kultura zlepší.
A jde se vůbec takhle skokově posunout?
Skokově je vždycky velký problém. Co je kultura? Sdílené mentální a afektivní vzorce. A ty jsou samozřejmě hodně inertní, utvářejí se přinejmenším desetiletí a dlouho se drží. Takže rychlý to být nemůže.
Přesto se i kultura mění a musí dostávat impulzy ke svému vývoji. Ukrajina si bude vážit sama sebe a taky svět si jí bude vážit a to je dobrý východisko. Ano, oni to vědí, jak jsem říkal, i ti obyčejní Ukrajinci jsou nespokojení s politickým stavem na Ukrajině a teď je nutnost a šance to předělat.
„Moje teta, tvoje teta, parole… Dvaatřicet karet křepčí na stole. Měsíc svítí sám a chleba nežere. Ty to ale koukej trefit, frajere… Kdo se bojí, má jen hnědý kaliko. Možná občas nebudeš mít na mlíko, jistě ale poznáš, co jsi vlastně zač. Svět nepatřil nikomu, kdo nebyl hráč…“
Tak to zpívá Richard Müller v písničce Michala Horáčka a optikou Forbesu je Horáček bezesporu dobrý hráč a jeden z nejúspěšnějších mužů posledních dekád.
Pravda, penězi hodnoceno, možná není v první v stovce, ale… Spolu s Petrem Hapkou prodali několik set tisíc nosičů a sbírali ceny za alba roku. I jeho knížky se prodávaly na začátku devadesátých let po stovkách a desítkách tisíc.
Jeho Dopisy z lásky a nenávisti patřily před revolucí k tomu nejlepšímu, co se dalo v československých novinách a časopisech přečíst. Pravda, muzikál Kudykam, uváděný v pražské Opeře, úplný kasovní trhák nebyl a Horáček ho musel dotovat. Ale měl z čeho.
Už v roce 2005 totiž spolu se svými třemi společníky prodal Pentě sázkovou kancelář Fortuna. Byl jedním z prvních, kdo v Česku vydělali velké peníze, za Fortunu si odnesl přibližně 600 milionů korun. Co jsou pro něj peníze? A co je úspěch?
Vy jste byl jeden z prvních viditelných podnikatelů v České republice, jestli si to dobře pamatuju. Fortuna byla možná úplně první akciovka, že jo?
První akciovka výhradně ze soukromých osob fyzických osob, ano.
Jak vzpomínáte na ta léta v byznysu? Fortunu jste prodali před sedmnácti lety. Je to odvátá věc?
No, nejspíš to byla obrovská finanční chyba. To, že jsme Fortunu vůbec prodali.
Proč? Jak to myslíte?
No z finančního hlediska nepochybně, to jsem věděl už tehdy. My jsme to oddřeli, všechno jsme začali, celé ty devadesátky, kdy nebyla legislativa a všechno se pořád a rychle měnilo a teprve teď to mělo pořádně přinášet ovoce.
Což se pak v případě těch jiných sázkových kanceláří nebo i samotné Fortuny, kterou jsme prodali, opravdu stalo. A jejich hodnota je dneska mnohonásobná. Ale víte, že mě to vlastně nikdy nemrzelo?
Ne?
Nakonec to nebylo úplně málo peněz, který jsme za to tehdy dostali, z pohledu čtyř kluků, kteří začali švorc jako všichni ostatní, a za nějakejch patnáct let to najednou mělo takovou velkou hodnotu. A já tyhle peníze mohl začít používat jako nástroj k něčemu.
Takhle chápete peníze?
No já jo.
Protože pro někoho jsou v podnikání cíl…
Ano – a je to legitimní cíl. Já nikomu nebudu odpovídat na otázky, proč chcete vydělávat stále víc peněz. Proč jste třeba něco tamhle nenavštívil, něco se nenaučil. Ne, to je každýho věc. Ale ne pro mě, pro mě ne, protože já mám jiný cíle.
Vás už to v nějaké chvíli přestalo bavit?
Mě už to dlouho nebavilo, protože to leckdy bylo přímo ubíjející. Zejména v době, kdy se legislativa složitě mění a musíte si furt něco osvojovat a je pro vás velmi obtížný dostát zvlášť těm počátečním nárokům, protože vy jste ani nevěděl, jaký ty nároky vlastně přesně jsou.
No ale přesto jste vydržel patnáct let, ne? Jste byl předseda představenstva takhle dlouhou dobu.
No byl, ale když se ptáte, jestli mě to bavilo, tak už dlouho ne. Už jsem měl veliký puzení, že potřebuju dělat to, co jsem si vždycky přál, totiž něco psát, něco se učit, vidět svět a spoustu jiných věcí.
A vlastně jsem se tenkrát musel rozhodnout pro svoji duši, jestli stojí za to pustit ten byznys, nebo ne. A stálo mi to za to. Vystudoval jsem skvělej obor na vysoký škole, můžu studovat dál. Nemám taky odpovědnost za tisíce zaměstnanců. Podnikání je taky velká odpovědnost.
Vy jste každý dostali za svých 25 procent plus minus 600 milionů, je to tak?
No asi tak.
Když má člověk takovýhle kapitál v ruce, tak se o něj taky asi musí nějak starat…
No to jsem samozřejmě trochu musel. Ale ne každodenně. Já jsem chtěl takový dlouhodobý, velice konzervativní způsoby uložení. Dva. Dneska 600 milionů ani není moc peněz, tenkrát bylo.
Samozřejmě jsem se přesvědčil, že nic takovýho jako konzervativní low risk investování vůbec neexistuje. Říkal jsem investičním bankéřům, já to chci takto uložit, najděte mi něco jistýho, nemusí to mít velkej výnos. No a oni, že to našli. Je to triple A, ze všech stran úplně super.
Je to na Islandu, to jsou tvrdý lidi, který si tam pomáhaj, jsou nejčestnější a tak dále. Ale abych to zkrátil, byla to banka Kaupthing, která, myslím si, dodnes vyvolává hrůzu v britských důchodcích, protože oni přišli o svý peníze krachem té banky. Ale já jsem měl strašný štěstí, že několik měsíců předtím, než k tomuhle došlo, moje investice do dluhopisů dozrála a vyplatili to.
Takže Island ani triple A nestačí.
Ne. Tenkrát mi to ukázalo, že ve světě investování není nic jako nízký riziko. Vždycky je to riziko a vždycky větší, než si člověk myslí. No podobně to bylo, že jsme pak investovali do jednoho solidního fondu. Bylo to podmíněné tím, že peníze tam musely bejt dlouho, ale garantovala to jedna banka. A ta se bohužel jmenovala Lehman Brothers.
Americká banka fungující 150 let. To je přece dobrá garance, ne? No vidíte, tak napřed ten Kaupthing, ty poctivý Islanďani, pak tady 150 let stará banka. To jen tak uvádím, aby to někdo, jestli si tohle bude chtít číst, při svých investicích uvážil. První a nejdůležitější věc je, že nic, nic, nic není bez rizika.
Platí to i pro život?
No jasně.
Jako je ten jeden často opakovaný verš z vaší písničky, že svět nepatřil nikomu, kdo nebyl hráč. Je to tak?
No určitě to tak je, protože my žijeme v takzvaný probabilistický společnosti. My všichni vlastně soutěžíme v odhadu výsledků událostí předem nejistého výsledku. Vidíme to i z řeči žurnalistů: ČEZ sází na atomovou energii, automobilky sázejí na elektromobilitu a tak. Sázíme prostě na něco.
Všechno je sázka?
Ano, všechno je sázka. Vždyť v našem světě je najednou všechno jinak, než to bylo před třemi roky a pěti měsíci. Pandemie, válka… Úplně všechno jinak.
Jednou to můžete trefit, ale ono se to tak strašně rychle mění. Vidíme to na tom, že takových 75 procent řemesel, co se lidi dneska učí, za čtyřicet let vůbec nebude existovat a my nevíme, která to jsou.
Ale některá půjdou tam, kam šli parukáři, platnéři, rukavičkáři a spousta dalších, což byla řemesla, která v našich městech i tam zabírala celý ulice. Platnéřská… Jako redaktor Mladého světa jsem chodil na Karlovo náměstí k sazečům. Ti dávali ty písmenka našich textů do forem a z těch se tisklo. Mistra sazeče jste si vážili! Dneska sazeči, to není extra perspektivní zaměstnání.
Vy jste byl pro mě jeden z prvních českých kapitalistů, jeden z nejviditelnějších lidí, kteří se nebáli dát úspěch taky najevo. Jezdil jste prvním maybachem v Česku. Má to k tomu patřit, že člověk se může úspěchem i pochlubit? Protože pro mě to je inspirativní, když vidím, že někdo má úspěch. Nezávidím mu ho, ale říkám si, to je super, to bych mohl zkusit taky.
Já mám stejný názor jako vy. Tak zaprvé, já osobně jsem nikdy nechtěl žít na nějaký alibi, někde se schovávat a něco předstírat. A ta druhá věc je obecnější, na kterou narážíte. Já si myslím – a proto je dobrý, že je tu Forbes –, že je správné, když určití lidé jsou představováni jako inspirace.
A myslím to nejen v podnikání, ale dokonce i v tak citlivý oblasti, jako je dobročinnost. Takovej ten úplně svatej člověk, ten rozdá prostě první poslední, někomu zachrání život, a hlavně o tom nemluví… To je krásný, ale nevím, jestli to inspiruje. A myslím si, že dneska v otevřené společnosti stojí za to, aby se o lidech, kteří někomu prospěli, vědělo.
Já jsem moc ocenil Iva Lukačoviče, který dal sto milionů korun na Ukrajinu a pod svým jménem. Když dá Lukačovič sto milionů, tak možná třeba někdo dal 500 korun, který by jinak nedal.
Mimochodem: Češi dávají hodně, v tomhle jsme daleko lepší společnost, než by si člověk možná myslel.
Oslavil jste sedmdesátku, ale tohle vzhledem k tomu, co všechno děláte, není tohle bilanční rozhovor. Je však něco, co byste za ta léta, co máte za sebou, udělal jinak?
To je taková moot question. To, co bylo, bylo, nedá se to změnit. A jak mi říkal starý hráč Kožíšek: Nikdy se nedívej mrtvejm do p*dele, ale vždycky se dívej živejm do očí. Takže se snažím dívat na to, co je a co případně bude.
A jasně, na vaši otázku musím odpovědět, že spoustu věcí bych změnil – obrovskou spoustu. Konečně, kdyby se každý z nás dokázal posunout pět let dozadu, tak budeme miliardáři, protože budem přece vědět, jak to dopadlo. Ale já už čím jsem starší, tím míň beru neúspěchy jako skutečné neúspěchy. Spíš to beru jako feedback.
Já prostě něco dělám, měl jsem důvod s tím začít. Věřil jsem tomu, obětoval jsem tomu hodně, energii jsem tomu dal, své sny, všechno. Vůbec to nevyšlo. No a co? Hodně jsem se dozvěděl, hlavně o sobě.
