Nedávný Mezinárodní den žen a dívek ve vědě nepřinesl mnoho důvodů k oslavám. Aktivně působících žen je ve vědě a výzkumu pořád podstatně méně než jejich mužských protějšků. A z hlediska zastoupení žen mezi výzkumníky se Česko dokonce řadí na chvost celé Evropské unie.
Vědkyně však v Česku jsou a jejich nízké zastoupení je jen důvodem navíc, proč o nich – a jejich situaci – mluvit. I proto Forbes loni ve spolupráci se společností L’Oréal zveřejnil prémiový výběr Top vědkyně Česka.
Jednou z nich je i Julie Dobrovolná, působící na Fakultě sportovních studií MUNI, kde se soustřeďuje především na hledání nových postupů umožňujících přímé měření stresu u člověka. V komentáři pro Forbes se rozepsala o důvodech, proč na vědeckou dráhu míří či na ní zůstává méně žen než mužů.
Mezinárodní den žen a dívek ve vědě můžeme pojmout jako svazáckou oslavu, vzájemně si přát a děkovat – a poplácat se po zádech, že nějaké vědkyně vůbec ještě máme. Anebo se můžeme vážněji zamyslet, kde nám vědkyně v průběhu let mizí, a hlavně zda to vůbec někomu vadí.
Slyšela jsem opravdu mnoho ženských příběhů, proč nejde ve vědecké práci pokračovat. A ty příběhy jsou si do určité míry podobné. Zde uvádím několik anonymních ukázek, které opravdu skončily odchodem žen z akademie – pro ilustraci skutečnosti, že potíže s udržením žen ve vědě jdou nad rámec institucionálních politik.
Nejčastější narativy:
- Někdo musí být s dítětem, které nám nevzali do školky. Navíc, kdo by s ním byl, kdyby bylo nemocné? Lepší, když budu rovnou doma, bude to méně komplikované pro všechny.
- Manžel s mou prací nesouhlasí, chce, abych byla více doma (vyzvedávala děti, večer vařila, starala se o rodiče), za pár let se vyměníme (nevyměníme…).
- Byla jsem dlouho na mateřské a po návratu už jsem nezískala vědeckou pozici (jsem vděčná za projektovou manažerskou pozici, jsem tak alespoň trochu v kontaktu s vědou).
- Celé vědecké prostředí je příliš rychlé a mám pocit, že ho nestíhám. Raději se budu věnovat dětem. Za pár let to přehodnotím (k přehodnocení již nedojde…).
- Přijde mi, že na to nemám, nevěřím si, pořád mám pocit předstírání, na které mi přijdou – raději to vzdám sama.
- Vlastně jsem tu vědu ani dělat nechtěla. Chtěla jsem být doma s dětmi (jak říká moje matka vědkyně, povíme si, až vám bude padesát šedesát, co byly vaše sny).
- Mám pocit, že moje vědecká kariéra je vlastně komplikace, neustále někoho obtěžuju tím, že chci pracovat. Tak si říkám, že to raději vzdám a nebudu už nic tlačit a nikoho otravovat…
V rámci své mentorské práce jsem slyšela mnoho výše uvedených příběhů, ze kterých se mi osobně ježí srst. Stále se opakují a zásadní roli v nich hrají partneři a rodiny protagonistek, vyzdvihující sebeobětující aspekty mateřství. Dvojkariérní partnerství rodičů malých dětí je přitom v dnešní situaci velmi obtížné.
Panují často velmi tvrdé institucionální podmínky a sociální podpora na úrovni dostupnosti školek či jiného hlídání je malá. Dříve nebo později tedy nastane debata, kdo to s tou kariérou vzdá první? A tuhle bitvu většinou ženy, alespoň v mém okolí, prohrají.
Samozřejmě je to i otázka platových nerovností. Rozhodně by pomohlo, kdyby ženy vědkyně nekončily v nekonečně prekarizovaných miniúvazcích, v rámci kterých se vyžaduje nasazení odpovídající celému úvazku.
Žádný způsob návratových grantů však nevyřeší pocit, že žena musí veškerá kariérní rozhodnutí konzultovat a nechat schvalovat manželem, který často kariérní postup zamítne z ryze racionálních důvodů – kdo by vyzvedával děti ze školy?
Žádný způsob financování vědy nevyřeší situaci, kdy dá žena přednost uklízení v kuchyni před vlastním vědeckým rozvojem, protože manžel je pak spokojenější a rodina šťastná. Schovává se to za mnoho racionalizací (teď ho podpořím v kariéře, on později podpoří mne), ale ve skutečnosti jde o rezignaci, pat a ztrátu. Pro ženu i pro společnost.
Pro udržení žen v tuzemské vědě nutně potřebujeme, aby bylo vědecké prostředí snesitelnější. Aby v něm ženy dokázaly přežít. Potřebujeme ale také, aby dokázaly důležitost své profese vůči svým partnerům a rodinám pojmout jako něco, o čem se nevyjednává.
Aby si uvědomily svoje schopnosti – i svou cenu.
