skip to main content

Obraz potřebuje odstup, říká malíř staronové opony zrekonstruované Státní opery

4 minuty čtení

Každý novinář zná ten tísnivý pocit, když hledíte na prázdné místo na stránce, které musíte v nejbližších minutách chtě nechtě popsat. A teď si představte, že před sebou nemáte stránku, ale bílé plátno o velikosti jedenáct na osmnáct metrů, přičemž se po vás nechce text, ale replika původní malované opony ve Státní opeře.

A co hůř – jediné vodítko, které máte, je malá černobílá fotografie původní opony pořízená krátce po otevření budovy v roce 1888. Žádná jiná použitelná upomínka na dílo malíře Eduarda Veitha neexistuje. Nikdo prostě nepočítal s tím, že se něco tak velkého jako slavnostní opona po druhé světové válce nenávratně ztratí.

„V rámci myšlenky, že při rekonstrukci vrátíme operu do více méně původního stavu, přišla na přetřes i replika opony,“ říká Martin Černý, umělecký ředitel sekce výroby Národního divadla.

„Navrhl to ředitel technicko-hospodářské správy Národního divadla Václav Pelouch, ale zároveň dodal, že by to bylo asi strašně nákladné. Chtěl po mně nějaké vyjádření, jestli jsem téhož názoru, a já jsem mu řekl, že si to vůbec nemyslím,“ vzpomíná Černý na genezi projektu.

„Zvedl jsem tu pomyslnou rukavici, protože to pro mě byla velká výzva. Řekl jsem si, že po dvaceti letech navrhování scény a malování kulis by bylo něco takového fajn zkusit,“ konstatuje člověk, který se před obřím prázdným plátnem před dvěma lety ocitl.

Namalování nové opony podle starého vzoru mu trvalo přesně 14 týdnů a ve čtvrtek 19. prosince dospěla jeho práce k naprostému finále, tedy zavěšení opony do prostor Státní opery. Pro Černého je to nejen slavnostní chvíle, ale i trochu stresový okamžik.

„Každý obraz potřebuje odstup. Já jsem na něj v malírně dílen Národního divadla koukal z lávky ve výšce čtyř metrů, což je málo. A díval jsem se na to stále zešikma. Teprve až se to pověsí, tak si od toho budu moct poodstoupit a uvidím, jak to vypadá. Najednou třeba spatřím, že tam je potřeba udělat ještě nějaký zásah, na který nemám čas, a budu mít doživotní trauma,“ směje se Veithův následník.

Co všechno finálnímu okamžiku předcházelo? A jak složité je vlastně replikovat obraz podle černobílé a nepříliš ostré fotografie? O tom všem si s Černým povídáme naproti Národnímu divadlu, v kavárně Slavia. Hotová opona je v tu chvíli srolovaná ve vinohradských dílnách Národního divadla a čeká ji přebalení a opětovné zarolování ze širší strany, aby ji technici už nemuseli v opeře opět rozkládat a jen ji postupně vytáhli do vzduchu.

Opona je specifický žánr.

Než ale Černý udělal na plátno byť jedinou čárku, musel nejprve poznat práci muže, jehož dílo se rozhodl namalovat. „Dostala se mi do ruky Veithova monografie, studoval jsem jeho obrazy i nástropní malby v opeře. Z toho všeho se dá vysledovat styl a dešifrovat způsob, jak maloval,“ vysvětluje Černý.

„Opona je ale specifický žánr. Něco mezi nástropní malbou a obrazem v interiéru. Kombinuje razantnější pojetí maleb, které sledujete z odstupu, i detailnější propracování obrazu,“ povídá Černý. Veith podle něj, na rozdíl od Vojtěcha Hynaise, autora slavné opony Národního divadla, nemaloval svoje plátno ve svislé poloze, ale naležato – podobně jako Černý.

„Mám pocit, že mu s tím pomáhali divadelní malíři. Architektura je namalovaná trošku jinak než ty figury. Můj odhad je, že on maloval figury a divadelní malíři dekorace,“ domnívá se.

Reklama

Ostatně i Černý si přizval k tvorbě díla pomocníky, konkrétně své studenty scénografie z DAMU. „Člověk trochu riskuje. Je to ve fázi, kdy už něco hotového má. Takže pro ně vymýšlíte vhodnou práci, která by byla opravitelná. Nakonec malovali například desítky zlatých střapců, které mají vypadat plasticky a nemusí být jeden jako druhý. To byl ideální úkol.“

On sám začal čtvercovou sítí, díky které si obří obraz rozdělil na mnoho menších, které následně přenesl na plátno. „Základní poučka pro malování je, že by měl člověk celý obraz držet ve stejném stadiu rozmalovanosti. Nejde začít v levém horním rohu a v pravém dolním skončit,“ připomíná Černý.

„To byla v tomto případě trochu potíž, protože jsem maloval olejovými barvami, které schnou třeba týden, a vy si musíte pamatovat, kde jste s nimi malovali naposledy. Pak najednou na chodidle ucítíte, že se vám na něj obtiskl obličej, a vy skáčete někam, kde si ho můžete utřít, aniž byste ho zkopírovali do jiné části obrazu.“

Vyloženou detektivkou bylo rozklíčování barev opony. Černý si dokonce nechal poradit a barvu zjišťoval i na internetu. Musel se spolehnout na vlastní úsudek, a jelikož z odstínů šedi poznat zabarvení skutečně nejde, zaměřil se na prostor kolem obrazu.

„Výhodou je, že to děláte do konkrétního prostoru opery. Máte tady červené sedačky, hodně zlata, hodně bílé barvy. Navíc Veithovy nástropní malby, to byla další barevnost, ze které šlo vyjít. Dal se podle ní například odhadnout odstín nebe, což byla obrovská plocha. Ve výsledku máte tedy ze spousty neznámých hodně známých a už to jde,“ popisuje Černý.

Ovšem i postavy byly mírným rébusem. Veithův obraz má znázorňovat básníka, který se nechává inspirovat lidskými ctnostmi a neřestmi. Vedle jasných neřestí jako vražda nebo marnivost, vyobrazená v podobě ženy přehrabující se v kupě zlata, našel Černý na obraze i několik rozporuplných figur.

„Třeba takový svatební pár, paní má závoj, okolo létají amorci, muž drží v ruce meč a vypadají, že se právě berou. Při detailnějším pohledu jsem zjistil, že ta paní má v ruce skleničku a jeden z těch amorků jí do ní něco leje. Buď jed, nebo nějaký nápoj lásky, který ji zmámí,“ vypráví a hned pokračuje dalším překvapením.

„Pak je tam dvojice, kterou jsem nejprve dešifroval jako mladíka a dívku nad knihou. Když jsem je ale zkoumal podrobněji, zjistil jsem, že jsou to dva chlapci, kteří se nad knihou drží za ruku a leží na dece na palouku.“

Ne vždy však byly podobné detaily k rozpoznání a malíř si musel často domýšlet. „Třeba paní, která drží v ruce košík a z něho něco kouká. Můj odhad je, že jsou to nějaké klasy, zelenina, venkovská idyla, že paní posbírala na poli něco, co večer uvaří. Ale možná tam má něco úplně jiného,“ rozkládá rukama Černý.

Ten se ostatně podle svých známých na obraz sám namaloval. „Jeden kolega říkal, že jsem se namaloval jako ten básník, jako ta hlavní postava v centru. Tam jsem se ale opravdu držel předlohy, takže jestli je mi to podobné, tak mě tam namaloval už Veith,“ směje se malíř.

Na posouzení si můžete vyšetřit čas už 9. ledna, kdy rekonstruovaná Státní opera otevírá i pro veřejnost a hrát se bude Fidelio, jediná opera Ludwiga van Beethovena. Samotné slavnostní otevření pak proběhně v rámci galakoncertu, který se koná o čtyři dny dříve – 5. ledna.

Reklama
Reklama